Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке. Карел Полачек
Читать онлайн книгу.
hlasem, ale ta brečí ve svátek i ve všední den, jelikož z toho nemá rozum. Ale já skoro vůbec nic nezlobím, jelikož nejsem žádné malé dítě.
Náš tatínek, ať dostane k Ježíšku co dostane, tak je se vším svolný a má děsnou radost. Letos jako jindy obdržel bačkory a pravil: „To je překvapení, to se podívejme!“ a políbil maminku. Maminka obdržela vlněnou šálu a pravila: „Vždyť to nemusilo být,“ a políbila tatínka. Já jsem věděl, že dostanu rukavice s palcem, a taky jsem je dostal, začež jsem musil poděkovat silným hlasem a v duchu jsem pravil: „To jste se nepředali.“ A Kristýna obdržela na šaty a talíř jablek, fíků a ořechů, my je stejně prodáváme, a políbila mamince ruku. Pak si sedla v kuchyni, louskala ořechy a brečela, jelikož jí bylo smutno, a potom si ode mne vypůjčila péro a inkoust a psala domů.
A pak jsme měli kapra, závin a čaj, načež jsme hráli duráka o ořechy, já jsem všecky obehrál, Honza se šel toulat, tatínek bručel, že ani na Štědrý den se nemůže ten kocour zdržet doma, a já jsem musil jít brzo spat.
O Vánocích přijel na návštěvu náš Láďa, měl modrý svetr a každého se ptal: „Co myslíte, že mne ten svetr stál?“ a měl radost, když to nikdo neuhodl. A měl taktéž žluté rukavičky, na nohou bílé kamaše a velice voněl. Když s někým mluvil, tak přimhuřoval levé oko, a tatínek mu to zakázal. Mně přivezl barvičky ve škatulce a bylo jich na každé straně osm, mezi nimi stříbrná a zlatá. A mluvil jako starý, mně domlouval, abych se pilně učil, abych poznal lepší život, než má on, jelikož jest pořád v jednom kole. A pravil, že musí jít k holiči, protože mu vousy rostou neobyčejně rychle.
A byl pořád v krámě, aby viděl, jak to u nás chodí, jestli se obchod hejbá, a lidi pravili: „Máte velkého syna, pane Bajza,“ a tatínek pravil: „Ba, ba, utíká to, utíká,“ a lidi zase pravili: „Aspoň budete mít jednou zastání,“ a tatínek pravil: „To jsem sám žádostivý.“
Když ho Kristýna spatřila, tak se pořád chechtala a nemohla před ním pít kafe, jelikož se zakuckala, a běžela ven a maminka pravila: „Kdy ta holka dostane rozum!“ Ladislav chtěl pořád vědět, jak prospívám, a koukal se mně do sešitů a taky chtěl, abych mu zahrál na housle, jestli už znám dvojhmaty. Já jsem mu pravil, že hrajeme už tři křížky a tři bé, ale zahrát jsem mu nechtěl. On mluvil hlubokým hlasem a chodil pomalu a každou chvíli pravil, že mu rychle rostou vousy, rychleji než prvnímu prodavači. Mně se nelíbilo, že je tak hrdý, a pravil jsem, že žádné vousy nemá. On pravil: „Tak si šáhni,“ ale já jsem nechtěl a zase jsem pravil, že mu nic neroste, že nemusí chodit k holiči. On se urazil a chtěl, abych mu za trest vrátil ty barvičky, ale tatínek pravil: „Co se dá, to se má nechat, a nehádejte se.“ Na Boží hod odpoledne dal tatínek Láďovi doutníka a pravil mu, aby šel s ním do hospody, že chce lidem ukázat, jakého má velkého syna. Oni kouřili doutníky a šli do hospody a maminka se za nimi dívala.
Na svatého Štěpána měli jsme k obědu husu a bylo takhle k polednímu a Kristýna se podívala z okna a vykřikla silným hlasem: „Jezuskote, milostpaní, mně se zdá, že k nám jdou Vařekovi.“
Maminka se taktéž podívala z okna a pravila: „Tak tady to máme. Ne abyste řekli, že máme k obědu husu!“
Skutečně za chvíli vešel strejda Vařeka s tetou Emílií a pravili, že přišli přát šťastných a veselých svátků. Maminka je usadila za stůl a uctila je domácí kořalkou a mandlovými koláčky a oni pořád jedli. Nejdřív mluvili o tom, že je mráz, ale že to tak nezůstane, že to zase povolí, což by bylo dobře, jelikož se jináč spálí moc uhlí, a pak mluvili o nemocech a že je všecko dražší. Načež se teta Emílie ptala, co máme k obědu.
Maminka pravila: „Ále, udělala jsem brambor, jeden už věru neví, co má vařit.“
Strejda a teta si udělali: „Brambor?“ a podívali se na sebe, jako že se diví.
Tatínek pravil, aby se nedivili, že obchody jdou špatně.
Vtom jsem otevřel troubu u kamen a ono to silně vonělo a teta vstala a šla se podívat do kuchyně a pravila tenkým hlasem: „Tak to je ten brambor. To věřím.“
Já jsem byl rád, že měli vzteka, a strejda pravil: „To je pak ta upřímnost. Jestli si myslíte, že jsme vás přišli vyjídat, tak si to nemyslete. My toho nemáme zapotřebí, my od nikoho nic nechceme.“ A když mluvil, tak se mu vousy hejbaly.
A teta Emílie taky pravila, že od nikoho nic nechtějí, jelikož od nikoho nemají co očekávat, že přišli po příbuzensku, ale nýčko se vidí, jací my jsme, a že nikdy od nás nic dobrého neužili.
Mluvila dosti dlouho, ale strejda pravil: „Matko, pojď, to nemá žádnou cenu.“
Potom teta Emílie pravila: „Hamba, hamba,“ a šli.
Jak šli, tak se maminka podívala z okna a viděla, jak se zastavili s panem Fajstem a jak mluvili, on kejval, oni kejvali a dívali se na náš barák a všelijak hejbali přitom rukama.
Pak se maminka obrátila od okna, a když se podívala na tatínka, tak se musila smát, a když se tatínek podíval na ni, tak se taky musil smát, a smáli se oba čím dál tím víc a já jsem se taky smál, jelikož se smáli, a Kristýna v kuchyni se smála, až pištěla a kašlala a křičela: „No ne, lidi, já z toho budu mít smrt.“
A ještě při obědě jsme se smáli, až tatínek pravil přísně: „Tak už konec a dost, všecko má své meze,“ a po obědě si šel lehnout. A maminka rovnala ve skříni prádlo a ještě se trošíčku smála.
Ale náš Láďa se vůbec nesmál, a když byl večer, tak chodil po rynku s jednou slečnou a kouřil doutníka, mluvil hlubokým hlasem a byl velice hrdý.
A když si pak doma zouval botky, tak pravil, že v životě mnoho zkusil, ale nyní má dráhu otevřenou. Já jsem mu chtěl říci: „Ale vousy ti přece jenom nerostou,“ jenomže na mne přišlo spaní a já spal.
Napadlo hodně sněhu a bylo ho čím dál víc a já jsem byl rád. Pročež jsem vytáhl své sáňky a stavil jsem se pro Evu Svobodovou, jelikož mne žádala, abych se pro ni stavil. Pak jsme šli na Budín, kde se krásně sáňkuje, a bylo tam hodně hochů, jakož i jiných dětí. A když jsme byli docela nahoře, tak jsme si sedli na sáňky, já jsem sedl napřed a Eva vzadu a ona se mne držela.
A jeli jsme dolů velice rychle, pořád rychleji, až to bylo strašně rychle, a Eva se mne držela velice silně. Bylo to krásné, zmrzlý sníh lítal na všechny strany a já jsem slyšel, jak vítr křičí: „Holá!“ Eva vejskala strachem, ale já jsem jí pravil, že nemusí mít strach, když já rejduju, tak se nemůže nic stát. Ona pravila, že teda se mnou už nikdy nebude mít strach, ale že vejskat bude stejně, protože to tak rychle jede.
Bejval Antonín pravil, že je dobře, že je tolik sněhu, protože budeme dělat Eskymáky. Pročež jsme si dělali chatrče ze sněhu a Bejval pravil: „Já jsem Nanuk, člověk přírodní.“ My jsme všichni uznali, že je Nanuk, a kořili jsme se mu. A potom jsme jako lovili velryby a tuleně a lední medvědy a byl s námi Otakárek Soumarů a jemu jsme pravili, že je medvěd a že je zastřelený. Tak on si lehl a byl jako mrtvý a my jsme mu jako uřezali tlapy a jako jsme je pekli nad ohněm a velmi jsme si pochutnávali. Pak ale si pro něho přišla slečna, vzala ho za ruku a pravila, že když Otakárek dostane zápal plic, tak za nic nebude moct. My jsme pravili, že taky za to nebudeme moct, jelikož Otakárek sám od sebe pravil, že bude dělat medvěda, že bude jako zastřelený a že mu jako uřežeme tlapy, které jako budeme jíst. A Bejval ještě pravil, že s Otakárkem není žádná hra, jiný by byl rád, kdyby mohl dělat zastřeleného medvěda.
A jeden