KAPITOLA PÁTÁ

      Než dojdeme zpět do tvrze, začne svítat. Před námi uvidím skupinu strážců, kteří se museli vrátit ze stráže před námi, sedí u ohně a bezstarostně si povídají. Když nás uvidí se k nim vyčerpaně přibližovat, začnou si šeptat.

      Vysoký a hubený muž s bradkou přijde k nám.

      “Co se vám stalo?” řekne s úšklebkem.

      “Vniknutí,” vysvětlí Molly.

      Mužův výraz se okamžitě změní. “Co tím myslíš?”

      “Byli jsme napadeni,” dodá Ryan. “Skupinou šílenců.”

      Zbytek skupiny si všimne konverzace. Stoupnou si od svých pozic kolem ohně a přijdou k nám, bedlivě poslouchají, v tváři se jim zobrazí obava.

      “Byl někdo zraněn?” zeptá se muž s bradkou.

      Ryan zatřese hlavou. “Naštěstí ne. ale nebýt Brooke, mohly by být smrtelné úrazy.”

      Nejistě se ošiju, když se ke odvrátí všechna pozornost, cizinci, prohlíží si mou zakrvavělou uniformu. Ale místo aby se mě děsili, jako jiní, kteří mě viděli zabít šílence na stanovišti, dívají se na mě s respektem. Lidé mi začnou gratulovat a poklepávat mi po rameni. Zeke, muž s bradkou, mi zasalutuje.

      Nemohu tomu uvěřit. Tolik jsem se obávala toho, že lidé zjistí, že jsem vrah a budou mě hodnotit, a je to docela úleva, když to vše vyplynulo na povrch. Nemohu si vzpomenout, kdy jsem se naposledy cítila tak přijatá.

      “Dejte někdo té dívce napít!” řekne Zeke předtím, než dodá, “Obávám se, že nemáme likér, tak doufám, že máš ráda mátový čaj.”

      “To zní skvěle,” řeknu, ale stále jsem nastavená na bojové myšlení. “Ale měli bychom to reportovat Vůdci.”

      Zeke zatřese hlavou a položí mi ruku na rameno. “Nedělej to. Jen z toho bude paranoidní.”

      “Ale…” začnu, ale on mě přeruší.

      “Opravdu,” řekne a podá mi mátový čaj. “Vůdce je stále víc a víc izolovaný. Každý rok přijímáme méně přeživších. Abych řekl pravdu, jsem překvapený, že vám vůbec dovolil zůstat. Vyhostili jsme předtím děti, kteří byli mladší než vy. Jestli se dozví, že útok přišel tak rychle po vašem příchodu, pravděpodobně vás za to bude vinit, řekne, že jste je sem přivedli. Takže kdybych byl tebou, nedával bych mu další záminky pro to, aby se zbavoval lidí.”

      Horko z čaje se mi vpije do kůže tak jako se mi vpijí do mysli jeho slova. Nenapadlo mě, že ne každý v tvrzi Noix bude souhlasit se způsobem, jakým Vůdce řídí věci. Ale, jako Lesní obyvatelé, které jsem předtím spatřila, zdá se, že ne každý je spokojený se způsobem, jak to zde funguje, s postojem Vůdce k tomu, že nepřijímá lidi zvenčí. Můj dojem z toho, když jsem se s ním setkala v jeho kanceláři toto ráno, byl odpor – nepřijmout lidi zvenčí je stejné jako je odsoudit na smrt. Ale pak jsem se dostala do víru věcí, stala se strážcem, chránila toto vzácné místo, že jsem si dovolila zapomenout, jak krutá je tato politika.

      A potom uslyším hlas, kterým mě volá z dáli.

      “Brooke!”

      To je Bree. Otočím se a uvidím, jak utíká po cestě ke mně, Charlie je jen pár kroků za ní. Neena kráčí nedaleko za nimi spolu s Penelope na vodítku. Některé z dívek a žen z našeho domu jdou vedle ní, chlapci z Benova domu jdou také k ohni.

      Bree přiběhne ke mně, vletí mi do náručí, pevně mě obejme. Držím ji blízko.

      “Co se stalo?” vykřikne a odtáhne se z mého objetí. “Byla jsi pryč celé hodiny. Měla jsem obavy.”

      Usměji se na ni, abych ji ujistila. “Jsem v pořádku.”

      “Je Jack v pořádku?” zeptá se Bree, ohne se, aby pohladila pitbulla u Ryanových nohou.

      “Je v pořádku,” řekne Ryan Bree, ale jeho oči visí na mě. “Díky Brooke.”

      Přes Breeinu shrbenou postavu do mě bodají Ryanovy doutnající oči. Předtím jsem si nebyla jistá, co si o mě myslí, ale nyní jsem. Obdivuje mě. Při té myšlence se mi zatřese žaludek.

      “Kde je Ben?” zeptá se Charlie.

      Okamžitě pocítím vinu za to, že jsem si dovolila cokoli cítit k Ryanovi. Rozhlédnu se, hledám Bena. Vidím, že sedí sám na lavičce u ohně. Vypadá stejně ztraceně v tvrzi, jako vypadal v lese.

      “Támhle je,” řeknu Charliemu. “Nechceš mu donést čaj?”

      “Já mu ho přinesu,” řekne Ryan a jeho intenzivní pohled je stále fixovaný na mě.

      Znejistím. “Dobře… děkuji.”

      Sleduji, jak zmizí do davu, v žaludku mi to vře.

      Bree mě chytne za ruku a táhne mě k ohni. Charlie následuje a všichni tři se posadíme vedle Bena. I přes nebezpečí, ve kterém jsme právě byli, jsme stále šťastní, že jsme v tvrzi Noix. Že jsme v teple, oblečení a je o nás pečováno. Že jsme skoro spojenci. Ale Zeke mi do hlavy nasadil brouka. Je to dostatečné, že jsme jenom my v teple, oblečení a je o nás pečováno? Je to v pořádku, mít ustláno na vavřínech, když jiní, nám podobní, umírají v divočině v rukou otrokářů, bio obětí a šílenců?

      Ryan se vrátí s dalším mátovým čajem a kuřecí polévkou pro všechny.

      “Chceš se k nám přidat?” zeptám se ho.

      Chci s ním promluvit o Vůdcově izolacionistickém postavení, o jeho tvrdé politice k nevpouštění přeživších. Ale Ryan vrhne pohled na Bena a já se podívám a vidím, že nás Ben sleduje, jeho výraz je směsicí zlosti a smutku.

      “Dnes večer ne,” řekne Ryan. “Měli byste asi strávit nějaký čas spolu.”

      Takže to Ryanovi začíná docházet, začíná chápat, že mezi mnou a Benem něco je, nebo aspoň že Ben ke mně něco cítí. Není připraven šlapat Benovi na nohy, když je v tak citlivém stavu a já jsem za jeho ohleduplnost vděčná. Zdá se, že je Ryan něčím víc, než se na první pohled zdá.

      Pokývám a sleduji, jak si sedne na lavičku naproti Molly, její rusé vlasy ladí s barvou plamenů.

      Polévka je naprosto delikatesní. Horko z misky a od ohně, spolu s čerstvým, zdravým jídlem, mě oživí.