Hrdinka, Zrádkyně, Dcera . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
prvním setkání nechám jednu svoji služebnou, aby se za mě vydávala. Takže pokud by se nás pokusili zradit, budu mít čas utéct skrz tunely. A potom vytáhnu tebe. Na kolenou a v řetězech. Předám tě Prvnímu kameni Irrienovi. Dar, díky kterému začnou mírová jednání. A kdo ví, možná, že bude První kámen Irrien… přístupný tomu, aby se naše dva národy spojily. Cítím, že po boku někoho takového bych dokázala velké věci.“
Ceres při těch slovech zavrtěla hlavou. Rozhodně se nechystala pokleknout na Stephaniin příkaz, ani na příkaz jakéhokoli jiného šlechtice. „Myslíš si, že ti poskytnu to zadostiučinění—“
„Myslím, že nemusím čekat, až mi ty cokoli poskytneš,“ vyštěkla Stephania. „Můžu si od tebe vzít cokoli, co budu chtít. Včetně tvého života. Pamatuj si, co ti řeknu: kdyby nebylo téhle války, poskytla bych ti milosrdenství a rovnou tě zabila.“
Zdálo se, že Stephania má skutečně divný pohled na to, jak vypadá milosrdenství, a vlastně i na všechno ostatní.
„Co se s tebou stalo?“ zeptala se jí Ceres. „Proč jsi taková?“
Stephania se při těch slovech usmála. „Viděla jsem svět, jaký je. A teď svět uvidí, jaká jsi ty. Nemůžu tě zabít, takže zničím symbol, za který ses vydávala. Budeš bojovat za mě, Ceres. Znovu a znovu, bez moci, díky které si lidé mysleli, že jsi něco zvláštního. A mezi námi, najdeme způsob, jak to udělat ještě horší.“
Znělo to úplně stejně, jako kdyby mluvil Lucious nebo kterýkoli jiný královský.
„Mě nezlomíš,“ slíbila jí Ceres. „Nezhroutím se a nebudu pro tvé pobavení prosit o milost. Ani kvůli tvé ubohé mstě, nebo jak tomu chceš říkat.“
„Ale budeš,“ slíbila jí na oplátku Stephania. „Poklekneš před Prvním kamenem Šeropelu a budeš škemrat, aby ses mohla stát jeho otrokem. O to se postarám.“
KAPITOLA ŠESTÁ
Felene ve své době ukradla spoustu lodí a teď měla radost, že tahle patří k těm lepším. Byl to spíš člun než loď, ale i tak se na něm plulo krásně. Zdálo se, že reaguje na pouhou myšlenku. Felene měla pocit, jako by s lodí tvořila jednu duši.
„Jedna díra mě nedostane,“ pronesla Felene a vylila vodu, která se do loďky nahrnula přes bok. I to ji bolelo a ve chvílích, kdy musela veslovat, protože vítr ustal…
Už při té myšlence se otřásla.
Opatrně zkoušela, co jí zranění dovolí. Hýbala rukou všemi směry, aby natáhla svaly na zádech. Při některých pohybech mohla své zranění úplně ignorovat, ale při některých—
„Do hlubin s tebou!“ zaklela Felene, když jí zády projela žhavá bolest.
Nejhorší na tom bylo, že každý záblesk bolesti s sebou přinášel vzpomínky na bodnutí. Na pohled do Elethiných očí, když Stephania vrazila Felene dýku do zad. Každý záchvěv fyzické bolesti s sebou přinášel pachuť zrady. Odvážila se doufat…
„V co?“ vykřikla Felene. „Že budeš konečně šťastná? Že odpluješ s princezničkou a nějakou krásnou holkou a svět vám prostě dá pokoj?“
Byla to hloupá myšlenka. Svět nikomu nedopřával šťastné konce, o jakých zpívali bardi ve svých pohádkách. Rozhodně ne zlodějům, k jakým Felene patřila. Ať se stalo cokoli, vždycky bylo něco dalšího, co ukrást. Ať už to byl drahokam, část mapy, nebo srdce dívky, která pak…
„Tak dost,“ řekla si Felene. Bylo to ale obtížnější, než se zdálo. Některé rány se prostě nezahojí.
Ne že by se rána v zádech už zhojila. Na pláži ji sešila, jak nejlépe mohla, ale přesto se Felene začínala bát. Zvedla košili a nalila si na ránu mořskou vodu. Zaťala zuby, aby nekřičela bolestí, a co nejlépe ránu vymyla.
Felene zranili už dřív, ale tohle vypadalo vážně. Podobná zranění už viděla na ostatních lidech a obvykle to neskončilo dobře. Vzpomínala na horského vůdce, kterého zmrzačily drápy ledového leoparda, když se Felene pokoušela vykrást jeden z opuštěných chrámů. Vzpomínala na otrokyni, kterou zachránila po tom, co ji její pán do krve zbičoval, a kterou následně viděla umírat. Vzpomínala na hráče, který trval na tom, že zůstane u stolu i potom, co si do ruky vrazil střep z rozbité sklenice.
Felene věděla, že by bylo rozumné se obrátit zpět tam, odkud přišla, najít léčitele a odpočívat tak dlouho, než zase nabere zpět svojí sílu. Samozřejmě tou dobou už bude nejspíš po invazi a všichni budou kdo ví kde. Felene by už ale byla v pořádku a mohla by jít, kamkoli by se jí zachtělo.
Nemuselo jí záležet na tom, jak to s invazí dopadne. Konec konců, ona byla zlodějka. Vždycky bylo co krást a vždycky bude někdo, kdo ji bude chtít zastavit. Po válce by se jí dokonce mohlo vést ještě lépe, protože pak obvykle nejsou věci tolik pod kontrolou a pro dostatečně šikovné lidi se najdou způsoby, jak toho využít.
Mohla by se vrátit do Šeropelu, odpočinout si a vyrazit na nějakou novou výpravu. Mohla by hledat dlouho ztracené ostrovy, vyrazit do zemí, kde je vše ve stálém sevření ledu. Mohla by najít poklady, násilí, ženské a pití. Všechno, co dávalo jejímu životu smysl.
Důvod, proč příď jejího člunu stále ještě mířila k Delosu, byl prostý: budou tam Stephania a Elethe. Stephania jí lhala o Thanovi. Využila ji, aby se dostala do Šeropelu, a pak se ji pokusila zabít. A co víc, pokusila se zabít Thana, i když zvěsti, které se nesly Šeropelem naznačovaly, že dobytí města rebely zřejmě přežil.
Felene si uvědomila, že Stephanii nemůže odpustit to, co udělala. Felene za sebou při svých plavbách nechávala spoustu nepřátel, ale neměla ráda nevyřízené záležitosti. V Dubovém brodu bojovala kvůli rok staré urážce, a jednou pronásledovala zámečníka, který se ji pokusil okrást o její podíl, přes polovinu kontinentu.
Stephania, za to, co udělala, zemře. A co se týká Elethe…
V mnoha ohledech byla její zrada ještě horší. Stephania byla had a Felene to věděla už od chvíle, kdy vstoupila na loď. Elethe ji přiměla, aby k ní něco cítila. Téměř poprvé v životě se Felene odvážila uvažovat dál než k další krádeži a začala snít.
„A co jsem si to vysnila,“ řekla si v duchu. „Cestování po světě, zachraňování princezen a svádění krásných dam. Kdo si myslíš, že jsi? Nějaká hrdinka?“
Znělo to jako něco, co by mohl dělat Thanos, ale ne někdo, jako ona.
„Můj život by byl mnohem snazší, kdybych tě nepotkala, princi Thane,“ řekla Felene. Zatáhla za jedno z lan a změnila kurz lodi.
Nemyslela to ale vážně. Hlavní věc, která by se na jejím životě změnila, pokud by nebylo Thana, byla jeho délka. Bez Thana by zemřela na Ostrově vězňů. A navíc…
By to člověk, který měl svůj cíl. Muž, který za něčím šel, i když mu to Felene musela připomenout. Byl to muž, který byl připraven bojovat se vším, co se mu postavilo do cesty. Bojoval s Impériem, i když by pro něj bylo snazší nebojovat. Byl připraven položit svůj život, aby zachránil lidi, jako je Stephania. Přesně takové věci dělal pravý hrdina.
„Předpokládám, že kdybych byla trochu rozumná, zamilovala bych se do tebe,“ pronesla Felene při myšlence na prince. Rozhodně