KAPITOLA ČTVRTÁ

      Thanos věděl, že by měl sledovat obzor, ale jediné, čeho byl právě schopný, bylo sledovat Ceres se směsicí hrdosti, lásky a ohromení. Opírala se o příď a rukou se dotýkala hladiny, zatímco jejich malá loď mířila z přístavu na širé moře. Vzduch kolem se stále třepotal, opar, díky kterému byli neviditelní, jako by ohýbal světlo, které jím procházelo.

      Thanos věděl, že se s ní jednoho dne ožení.

      „Myslím, že to stačí,“ řekl jí měkce. Viděl napětí v její tváři, bylo mu jasné, že kouzlo si na ní vybírá svoji daň.

      „Ještě… malý… kousek.“

      Thanos jí položil ruku na rameno. Někde vzadu slyšel Jevu vyděšeně vydechnout, jako by Kostějka předpokládala, že ho Ceresina moc odmrští pryč. Ale Thanos věděl, že by mu něco takového nikdy neudělala.

      „Jsme v bezpečí,“ pronesl. „Nikdo nás nesleduje.“

      Viděl, jak se Ceres překvapeně rozhlíží, jako by si teprve teď uvědomila, jak daleko na širém moři jsou. Tolik se musela soustředit na udržení kouzla? Ať tak nebo tak, skutečně je teď už nikdo nesledoval, kolem byl jen prázdný oceán.

      Ceres vyndala ruku z vody a mírně se zachvěla. Thanos ji zachytil, aby neupadla. Po tom všem, čím si prošla, ho ohromovalo, kolik síly v ní ještě zbývalo. Chtěl tu být pro ni. Nejen tentokrát, ale už navždy.

      „Jsem v pořádku,“ bránila se Ceres.

      „To doufám,“ prohlásil Thanos. „A navíc jsi úžasná.“

      Byla úžasnější, než si kdy mohl myslet. Nešlo jen o to, že Ceres byla chytrá, krásná a silná. Nešlo o to, že měla skrytou moc, ani o to, že zájmy ostatních vždy stavěla před svoje. Šlo o to všechno dohromady, a ještě něco dalšího za tím vším.

      Byla to žena, kterou miloval, a po tom, co se stalo ve městě, to byla jediná žena, kterou miloval. Thanos si uvědomil, že přemýšlí, co to vlastně znamená. Mohli by teď být spolu. Budou teď spolu.

      Vzhlédla k němu a přitáhla si ho, aby ji políbil. Byl to něžný, měkký polibek. Thanos by si přál, aby byli s Ceres na světě jen oni dva, aby jim nic nestálo v cestě.

      „Vybral sis mě,“ pronesla Ceres a pohladila ho po tváři.

      „Vždy jsem chtěl tebe,“ odpověděl Thanos. „Vždycky tu pro tebe budu.“

      Ceres se při jeho slovech usmála, ale Thanos si také všiml náznaku nejistoty v jejím výrazu. Nedivil se jí, ale současně by si přál, aby mu plně věřila. Přál by si, aby mohl zahnat její nejistotu, aby mezi nimi vše urovnal. Chtěl jí ještě něco říct, ale věděl, že nesmí příliš tlačit.

      „I já si vybrala tebe,“ ujistila ho Ceres, ale současně se od něj odtáhla. „Měla bych jít za bratrem a otcem.“

      Zamířila k místu, kde stál Berin, Sartes a Leyana. Rodina. Vypadali šťastně. Thanos by si přál, aby k nim mohl jít a jen tak se přidat. Chtěl být součástí Ceresina života a doufal, že i ona ho ve svém životě chce, ale také věděl, že jí musí dát čas, aby se mezi nimi vše urovnalo.

      Kvůli tomu všemu ji nechal jít a podíval se po ostatních lidech na lodi. Na tak malou loď jich bylo poměrně dost. Tři bojepáni, které Ceres zachránila, veslovali, i když teď, mimo přístav, by mohli vytáhnout malou plachtu. Akila ležel na boku a odvedenec, kterého Sartes osvobodil, mu tiskl obvaz na ránu.

      Blížila se k němu Jeva.

      „Pokud ji necháš odejít, jsi hlupák,“ pronesla.

      „Hlupák?“ odporoval Thanos. „Takhle se děkuje někomu, kdo ti zrovna zachránil život?“

      Kostějka pokrčila rameny. „I proto jsi hlupák. Riskovat vlastní život kvůli pomoci někomu jinému, je hloupé.“

      Thanos naklonil hlavu ke straně. Nebyl si jistý, jestli jí někdy porozumí. Koutkem oka se podíval na Ceres a uvědomil si, že stejný problém má s více lidmi.

      „Člověk riskuje život kvůli přátelům,“ odpověděl Thanos.

      Jeva zavrtěla hlavou. „Já bych kvůli tobě takhle neriskovala. Když přijde tvůj čas přidat se k duchům tvých předků, pak přišel tvůj čas. Je to dokonce čest.“

      Thanos nevěděl, co si o tom myslet. Mluvila vážně? Pokud ano, znělo to poněkud nevděčně po tom, co s Ceres riskovali, aby ji zachránili.

      „Kdybych věděl, že pro tebe bude taková čest dělat lodní pannu na přídi jedné z lodí Prvního kamene, nezachraňoval bych tě,“ pronesl Thanos.

      Jeva na něj hleděla a lehce se zamračila. Zdálo se, že teď musí přemýšlet ona, jak moc to Thanos myslel vážně.

      „Děláš si legraci,“ řekla, „ale měl jsi mě tam nechat. Říkala jsem, že jen blázen riskuje život kvůli jiným.“

      To byla na Thana příliš drsná filozofie.

      „No,“ pronesl, „stejně jsem rád, že jsi naživu.“

      Jeva vypadala, že se na moment zamyslela. „Já také. Což je zvláštní. Mrtví ze mě nebudou mít radost. Možná ještě musím něco udělat. Budu s tebou, dokud nezjistím, co to má být.“

      Pronesla to naprosto samozřejmě, jako by to byla úplně jasná věc, ke které nemá Thanos co říct. Thana napadlo, jaké to asi je, chodit po světě s jistotou, že všemu velí mrtví.

      „Není to zvláštní?“ zeptal se jí.

      „Co je zvláštní?“ nechápala Jeva.

      „Žít život v přesvědčení, že za všemi rozhodnutími stojí mrtví.“

      Jeva zavrtěla hlavou. „Ne za všemi. Ale mrtví vědí víc než my. Je jich víc než nás. Když mluví, měl bys jim naslouchat. Podívej se na sebe.“

      Thanos se zamračil. Nebyl jedním z Kostějů, aby si nechal poroučet od někoho, kdo mluví s mrtvými.

      „Na sebe?“

      „Jak bys na tom byl, kdyby se tvoji rodiče a jejich rodiče nerozhodli tak, jak se rozhodli?“ zeptala se Jeva. „Jsi princ. Veškerá tvoje moc pochází od mrtvých.“

      Na tom něco bylo, ale Thanos si nebyl jistý, jestli to bylo totéž.

      „O tom, co udělám dál, se budu rozhodovat kvůli živým, ne kvůli mrtvým,“ řekl.

      Jeva se zasmála, jako by to