Tíha Cti . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
byla započata.
Anvin, Arthfael a ostatní vrhli oštěpy a zasáhli půl tuctu pandesianských vojáků, kteří se otočili jejich směrem. Všichni pokračovali v jízdě, žádný z nich nezastavil, všichni věděli, že jim jde o život. Hnali se přes most a zaútočili na doširoka otevřené brány Androse.
Stále ještě alespoň sto yardů daleko se Duncan podíval vzhůru na legendární bránu Androse, sto stop vysokou, vyřezanou ze zlata deset stop tlustého a věděl, že jestli bude zavřena, město je neproniknutelné. Bylo by potřeba profesionálního vybavení k obklíčení, které neměli a mnoho měsíců a mnoho mužů, kteří by bušili do brány – které ale také neměl. Bránu nikdy nikdo neprorazil, i za staletí nájezdů. Jestli se k nim nedostane včas, vše bude ztraceno.
Duncan si prohlédl necelých tucet pandesianských vojáků, kteří ji hlídali, světlo u hlídačů na stráži, muži byli za rozbřesku ospalí a nikdo neočekával útok, a pobídl svého koně k rychlejšímu běhu, věděl, že má pouze omezený čas. Musí se k nim dostat ještě předtím, než si ho všimnou; potřebuje nic než ještě jednu minutu navíc, aby se ujistil, že přežije.
Najednou ale zazněla mocná trubka a Duncanovi poskočilo srdce, když se podíval nahoru a viděl na vrcholku cimbuří pandesianského hlídače, který hleděl dolů a znovu a znovu varovně troubil na trubku. Zvuk se ozýval mezi zdmi města a Duncanovo srdce zabolelo, protože věděl, že všechny výhody, které měli, byly ztraceny. Svého nepřítele podcenil.
Pandesianští vojáci u brány se dali do činění. Přispěchali a rameny se opřeli o brány, šest mužů na každé straně, tlačili vší svou silou, aby je zavřeli. A zároveň čtyři další vojáci točili na každé straně masivní klikou, zatímco čtyři další tahali za řetězy, dva na každé straně. S ohromným zaskřípáním se mříže začaly zavírat. Duncan to zoufale sledoval s pocitem, jako by nad jeho srdcem zavírali rakev.
“RYCHLEJI!” pobídl svého koně.
Všichni nabrali rychlost a řítili se jako šílení. Jak se blížili, několik jeho mužů vrhlo oštěpem na muže u brány v zoufalé snaze – ale byli stále příliš daleko a oštěpy k nim ani nedoletěly.
Duncan pobízel svého koně jako nikdy předtím, riskantně předhonil ostatní a jak se blížil zavírající se bráně, najednou ucítil, jak kolem něj něco probzučelo. Uvědomil si, že to je oštěp a podíval se vzhůru a viděl na cimbuří vojáky, kteří házeli dolů oštěpy. Duncan uslyšel výkřik a podíval se na své muže a viděl, že jeden statečný voják, vedle kterého léta bojoval, byl nabodnut a sletěl ze svého koně, byl mrtev.
Duncan ještě více a bezhlavěji přidal, jak zamířil na zavírající se bránu. Byl asi dvacet yardů daleko a bránu dělilo od zavření jen několik stop. Ať se má stát cokoli, i kdyby to znamenalo jeho smrt, nemohl to dopustit.
V posledním sebevražedném běhu Duncan seskočil ze svého koně a zamířil na otevřenou štěrbinu, zatímco se brána zavírala. Napřáhl se se svým mečem a trčil jej kupředu a podařilo se mu vzpříčit bránu ještě předtím, než se zavřela. Jeho meč se ohnul – ale nezlomil se. Duncan věděl, že ten kus oceli byla jediná věc, která bráně zabránila, aby se nadobro uzavřela, jediná věc, která zanechávala hlavní město přístupné, jediná věc, která bránila, aby byl celý Escalon ztracen.
Když si šokovaní pandesianští vojáci uvědomili, že se brána nezavírá, překvapeně pohlédli na Duncanův meč. Všichni k němu vyběhli a Duncan věděl, že i za cenu svého života to nesmí dopustit.
Stále bez dechu, kvůli svému pádu z koně, s bolestivými žebry, se Duncan pokusil odrolovat se z cesty vojákovi, který se na něj chystal vrhnout, ale nebyl dostatečně rychlý. Viděl za sebou pozvednutý meč a připravil se na smrtelnou ránu – když najednou voják vykřikl a Duncan se zmateně otočil a slyšel zařehtání a viděl svého válečného koně, jak se zaklonil a kopl nepřítele do hrudi, těsně předtím, než zasáhl Duncana. Voják odletěl, žebra mu zapraskala a přistál v bezvědomí na zádech. Duncan se vděčně podíval vzhůru na svého koně a uvědomil si, že mu znovu zachránil život.
V čase, který Duncan měl, se překulil na nohy, tasil svůj záložní meč a připravil se, zatímco se na něj vrhla skupina vojáků. První voják po něm sekl mečem a Duncan ho nad hlavou vyblokoval, zatočil se a sekl ho vzadu do ramene, až upadl na zem. Duncan přistoupil a bodl dalšího vojáka do střev ještě předtím, než se k němu dostal, potom přiskočil k jeho padajícímu tělu a oběma nohama kopl dalšího do hrudi, až padl na záda. Pokrčil se, zatímco se nad ním napřáhl další voják, potom se otočil dokola a sekl ho do zad.
Duncanova pozornost byla zabrána na jeho útočníky, jak se točil, vycítil za sebou pohyb a uviděl, jak Pandesian chytil meč, zaseknutý mezi bránou a trhnul s ním za rukojeť. Když si Duncan uvědomil, že už nemá čas, otočil se, zamířil a hodil svým mečem. Ten se ve vzduchu přetočil a zabodl se muži do krku, těsně předtím, než vytáhl jeho dlouhý meč. Zachránil tak bránu – ale zanechalo ho to bezbranným.
Duncan zamířil na bránu, doufal, že se mu štěrbina podaří zvětšit – ale zezadu ho napadl voják a padl s ním k zemi. Duncan věděl, že je s nechráněnými zády v nebezpečí. Nemohl toho moc udělat, protože Pandesian, který byl za ním, pozvedl vysoko své kopí, aby mu probodl záda.
Zazněl výkřik a Duncan koutkem oka uviděl, jak přispěchal Anvin, zatočil svým trnovým kyjem a sekl vojáka přes zápěstí, až mu z rukou vyrazil oštěp předtím, než mohl probodnout Duncana. Anvin potom seskočil z koně a muže srazil k zemi – a tentokrát dorazili Arthfael a ostatní muži a zaútočili na skupinu vojáků, která se chystala na Duncana.
Vysvobozený Duncan se rozhlédl a uviděl mrtvé vojáky, kteří hlídali bránu, brána byla jen nepatrně otevřena kvůli jeho meči a on koutkem oka viděl stovky pandesianských vojáků, jak se za rozbřesku vynořují z kasáren a spěchají bojovat s Kavosem, Bramthosem, Seavigem a jejich muži. Věděl, že mají málo času. Dokonce i s Kavosovými muži, kteří je zaměstnají, jich dost proklouzne a dostane se k bráně a jestli se Duncanovi brzy nepodaří získat bránu pod kontrolu, bude po jeho mužích.
Duncan se sehnul, protože na něj ležel další oštěp z cimbuří. Přispěchal, uchopil luk a šíp od padlého vojáka, zaklonil se a zamířil a vystřelil na Pandesiana vysoko nahoře, který se nakláněl a díval se s oštěpem dolů. Chlapec vykřikl a padl, zasažen šípem, bylo jasné, že to nečekal. Padal dolů k zemi a přistál s ránou vedle Duncana, Duncan ukročil stranou, aby ho jeho tělo nezabilo. Duncan pocítil zvláštní uspokojení, když viděl, že tento chlapec byl trubadúr.
“BRÁNA!” zakřičel Duncan na své muže, když skončili s bitvou s ostatními vojáky.
Jeho muži přispěchali, seskočili z koní, přiběhli k němu a pomohli mu zatlačit a otevřít masivní bránu. Tlačili vší svou silou – a přesto se sotva pohnula. Přidali se k nim další jeho muži a jak všichni společně tlačili, začala se pomalu pohybovat. Kousíček po kousíčku se otevírala a brzy tam bylo dostatek místa, aby dal Duncan do mezery nohu.
Duncan vmáčkl rameno do mezery a zatlačil vší svou silou až bručel a jeho paže se mu třásly. Z tváře mu tekl pot, i přes ranní chlad, jak se rozhlédl, uviděl záplavu vojáků, kteří se valili z kasáren. Většina z nich se utkala s Kavosem, Bramthosem a jejich muži, ale dost z nich po stranách proklouzlo a mířili na ně. Rozbřeskem zazněl náhlý jekot a Duncan vedle sebe uviděl jednoho ze svých mužů, dobrého vůdce, věrného muže, který padl k zemi. Viděl v jeho