KAPITOLA PRVNÍ

      Sophia zírala na mladého muže, který stál přímo před ní. I když věděla, že by ji měly napadat tisíce otázek, neznamenalo to, že by pochybovala o tom, kdo ten mladík je. Dotek jeho mysli byl až příliš blízký tomu, jak ho cítila s Kate. I jeho rysy byly ve slunečním světle až příliš podobné.

      Byl to její bratr. Nemohl to být nikdo jiný. V tom všem byl ale jeden problém…

      „Jak?“ zeptala se Sophia. „Jak je možné, že jsi můj bratr. Nepamatuji… nepamatuji si, že bych měla bratra. Ani nevím, jak se jmenuješ.“

      „Jmenuji se Lucas,“ odpověděl. Pomalu sestoupil na molo, na kterém stála Sophia s Janem. Pohyboval se plavnými pohyby tanečníka. Jako by se vznášel ve vzduchu, a nešel po hrubých prknech, jako všichni ostatní. „A ty se jmenuješ Sophia.“

      Sophia přikývla. Pak ho objala. Přišlo jí to naprosto přirozené, naprosto samozřejmé. Objala ho pevně, jako kdyby se bála, že když ho pustí, rozfouká ho vítr. Mladík se jí musel vyprostit z obětí, aby se mohl nadechnout.

      „Tvé i Katino jméno jsem se dozvěděl teprve nedávno,“ řekl. Sophii překvapilo, když si všimla Sienne, jak se mu otírá o nohy. Teprve po chvíli se lesní kočka vrátila k ní. „Moji učitelé mi je prozradili, když jsem dospěl. Když jsem dostal vaši zprávu, vyrazil jsem hned, jak to bylo možné. Přátelé v Hedvábných krajích mi půjčili loď.“

      Zdálo se, že má její bratr mocné přátele. Přesto to nebyla odpověď na nejzásadnější otázku.

      „Jak je možné, že mám bratra?“ zeptala se. „Nepamatuji si na tebe. Neviděla jsem tě na žádném obraze v Monthys.“

      „Já… oni… ukryli mě,“ pronesl Lucas. „Naši rodiče věděli, že je mír s královnou velice křehký a že by královna nesnesla, kdyby měli syna. Rozšířili pověst, že jsem zemřel.“

      Sophia se lehce zachvěla. Ucítila Janovu ruku na paži. Bratrancův dotek ji trochu uklidnil.

      „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Dítě…“

      Ty jsi těhotná? Sophia měla znovu úplně jiný pocit než s kýmkoli, kdo měl její nadání. Přesto to byl povědomý pocit. Příjemný pocit. Jako pocit domova.

      Jsem, pomyslela si Sophia s úsměvem. „Ale měli bychom mluvit normálně.“

      Nebyla si jistá, jestli Jan ví, že má její bratr stejnou moc, jako ona, tak se postarala, aby to zjistil. Připadalo jí správné ho varovat a dát mu tak možnost chránit si myšlenky.

      „A určitě bychom se toho měli dozvědět víc,“ pronesl Jan. V hlase mu zaznívala podezřívavost, kterou Sophia necítila. Možná to bylo kvůli myšlenkovému spojení. „Jak můžeme vědět, že jsi ten,