KAPITOLA ŠESTÁ

      Kate si užívala město víc, než by věřila, že si ho bude sama užívat. Stále ještě cítila bolest ze ztráty sestry a stále se chtěla dostat na venkov, ale prozatím byl jejím hřištěm Ashton.

      Procházela ulicemi a v možnosti se ztratit v davu bylo něco zvlášť přitažlivého. Nikdo si jí nevšímal, rozhodně ne víc než jakéhokoli jiného výrostka nebo učně, mladého chlapce nebo budoucího bojovníka. Díky svému chlapeckému oblečení a krátkým vlasům se mohla klidně vydávat za jednoho z nich.

      Ve městě toho bylo tolik k vidění. A nejen koně, po kterých Kate házela pohledem kdykoli kolem ní nějaký prošel. Zastavila se naproti obchodníkovi s loveckými zbraněmi. Jeho lehké kuše a několik mušket vypadalo neskutečně nákladně. Kdyby Kate některou z nich mohla ukrást, udělala by to. Muž ale pečlivě hlídal každého, kdo se k vozu přiblížil.

      Ne všichni ale byli tak opatrní. Podařilo se jí ukrást kus chleba ze stolu jedné kavárny a nůž, který někdo použil k připíchnutí nějakého náboženského pamfletu na sloup. Její nadání nebylo dokonalé, ale věděla díky němu, k čemu se upírají cizí myšlenky a pozornost. To byla v podobném městě velká výhoda.

      Pokračovala dál a hledala příležitost, jak získat něco dalšího, co by jí usnadnilo život na venkově. Bylo jaro, ale to jen znamenalo, že místo sněžení většinu dní pršelo. Co bude potřebovat? Kate začala na prstech odpočítávat jednotlivé položky. Pytel, provaz na výrobu ok, kuši, pokud to půjde, nepromokavé plátno, aby se chránila před deštěm a koně. Koně rozhodně, i přes to, jaký risk obnášela jeho krádež.

      Ne že by cokoli z toho bylo zrovna bezpečné. Na některých nárožích visely klece s kostrami dávno mrtvých zločinců, aby varovaly všechny ostatní. Nad jednou ze starých bran poničených při poslední válce, byly tři lebky na kůlech. Patřily zrádnému kancléři a jeho spolupracovníkům. Kate se divila, že si to ještě někdo pamatuje.

      Pohledem se zatoulala i k paláci v dálce, ale jen proto, že doufala, že je Sophia v pořádku. Bylo to místo pro vdovu královnu a její syny, pro šlechtu a jejich sloužící, pro všechny, kteří se snažili předstírat, že strasti okolního světa se jich netýkají a raději trávili čas na oslavách a lovech. Nebyli to skuteční lidé.

      „Hej, chlapče, pokud máš nějaké peníze, můžeme se pobavit,“ zavolala na ni žena z jedněch dveří. Účel domu byl jasný, i když neměl vývěsní štít. Ve dveřích stál i muž, který vypadal, že by mohl zápasit s medvědy. Kate slyšela zvuky bavících se lidí i přes to, že ještě nebyla ani tma.

      „Nejsem chlapec,“ štěkla.

      Žena pokrčila rameny. „Já nejsem vybíravá. Nebo pojď dovnitř a sama si něco vydělej. Staroši mají rádi i chlapecký typy.“

      Kate pokračovala v cestě a ani se neobtěžovala odpovědět. Takový život si neplánovala. I když neplánovala ani krást vše, co bude potřebovat.

      Byly možnosti, které působily mnohem lákavěji. Měla pocit, že kamkoli se podívá, všude vidí verbíře svobodných společností. Všichni tvrdili, že proti ostatním platí víc, nebo mají vyšší příděly, nebo pomůžou získat slávu za Ostrovodou.

      Kate skutečně zamířila k jednomu z nich, upřímně vypadajícímu muži kolem padesáti let, který na sobě měl uniformu působící jako by byla z nějakého divadla.

      „Ty tam, chlapče!“ Hledáš dobrodružství? Možnost stát se hrdinou? Možnost zemřít mečem v rukou nepřátel? No, tak to jsi na špatné adrese!“

      „Na špatné adrese?“ zeptala se Kate a tentokrát ani neřešila, že si ji spletli s chlapcem.

      „Náš generál je Massimo Caval, proslulý svojí válečnickou opatrností. Nikdy se neúčastní boje, pokud nemá jistou výhru. Nikdy nemarní životy svých mužů v nevýznamných potyčkách. Nikdy—“

      „Takže říkáš, že je zbabělec?“ zeptala se Kate.

      „Být zbabělcem je ve válce to nejlepší, věř mi,“ odpověděl verbíř. „Šest měsíců jsme se pohybovali před nepřátelskými jednotkami, zatímco ony se nudily. Občas jsme trochu drancovali, abychom se pobavili. No jen si to představ, ten život, ten… počkat, ty nejsi chlapec, že ne?“

      „Ne, ale pořád můžu bojovat,“ nedala se Kate.

      Verbíř zavrtěl hlavou. „Ne, s námi nemůžeš. Zmiz odsud!“

      I přes to, že chválil zbabělost, se zdálo, že by ji mohl zbít, pokud by zůstala na místě, takže raději šla dál.

      Tolik věcí ve městě vůbec nedávalo smysl. Dům nechtěných byl kruté místo, ale panoval tam alespoň nějaký řád. Ve městě se zdálo, že si všichni dělají, co chtějí. Jako by vládci města vůbec na nic neměli vliv. Celé město, jako by bylo postavené bez plánů. Kate přešla most, který byl tak nacpaný stánky, plošinami, a dokonce i malými domky, že ho téměř nebylo možné využít k původnímu účelu. Uvědomila si, že jde po ulicích, které zatáčely tak, že se vracela na jejich začátek, z jiných ulic se zase staly střechy nižších pater domů a na které se lezlo po žebřících.

      Co se týkalo lidí kolem, zdálo se, jako by se jich zmocnilo šílenství. Snad na každém rohu někdo něco vykřikoval. Ať už svoji vlastní filozofii, snažil se upoutat pozornost k nadcházejícímu představení, nebo zpochybňoval účast království ve válkách za vodou.

      Když Kate uviděla maskované postavy kněží a jeptišek, které ve městě plnily vůli Maskované bohyně, schovávala se v průchodech. Když je ale uviděla potřetí nebo počtvrté, pokračovala už normálně v chůzi. Viděla jednoho kněze, jak bije řadu vězňů a přemýšlela, jaké milosrdenství jim tím asi Bohyně prokazuje.

      Všude ve městě byli koně. Tahali kočáry, nosili jezdce a někteří obzvlášť velcí pak tahali povozy se vším možným. Od kamení po pivo. Vidět je ale byla jedna věc a jednoho z nich ukrást zase úplně jiná.

      Nakonec se Kate zastavila před obchodem podkoního a čekala na svoji šanci. Ke krádeži něčeho tak velkého, jako je kůň, bude potřebovat víc než jen chvíli nepozornosti. V zásadě se to ale nelišilo od krádeže koláče. Cítila myšlenky stájníků, kteří chodili kolem.