KAPITOLA SEDMÁ

      Kate cvičila až do chvíle, kdy si byla jistá, že další smrt už nezvládne. Cvičila s ostrými zbraněmi i holemi, střílela z luků a vrhala dýky. Běhala a skákala, ukrývala se a zabíjela ze stínů. Celou dobu se v myšlenkách vracela k mýtině a čekajícímu meči.

      Stále cítila bolest ze zranění. Siobhan jí ošetřila škrábance od trnů i ránu na boku pomocí léčivých bylin, ale i tak ji rány bolely při každém kroku.

      „Musíš se naučit zvládat bolest,“ pronesla Siobhan. „Nenech se čímkoli rozptylovat. Soustřeď se na svůj cíl.“

      „Bolest znám,“ prohlásila Kate. V Domě nechtěných jí zažila víc než dost. Byly doby, kdy měla pocit, že jediné, co jí Dům nechtěných dává, je právě bolest.

      „V tom případě se musíš naučit ji používat,“ řekla Siobhan. „Nikdy nebudeš mít moc mého druhu, ale dokážeš se dotýkat myslí. Můžeš je rozptylovat i uklidňovat.“

      Siobhan pak vyvolala přízračné formy zvířat. Medvědy a tečkované lesní kočky, vlky a jestřáby. Zvířata útočila s nelidskou rychlostí, jejich spáry byly stejně smrtící jako meče. Díky svým smyslům Kate našla, ať se schovávala kdekoli. Jedinou možností, jak se jich zbavit, bylo nasměrovat jejich myšlenky jiným směrem. Jedinou možností, jak se před nimi skrýt, bylo je ukolébat ke spánku.

      Samozřejmě ji to Siobhan neučila po dobrém. Prostě ji zabíjela znovu a znovu, dokud se Kate nenaučila, co potřebovala.

      Kate se tak učila po zlém. Za neustálé bolesti při selhání se naučila dovednosti, které potřebovala stejně jako umění se skrývat a bojovat. Naučila se odehnat jestřáby pouhou myšlenkou, naučila se uklidnit mysl natolik, že si vlci mysleli, že je nějakou neživou věcí. Dokonce se naučila zklidnit medvědy a uspat je jakousi myšlenkovou ukolébavkou.

      Siobhan ji celou dobu pozorovala. Seděla ve větvích nebo ji následovala, když Kate utíkala. Zdálo se, že sice není tak rychlá, jako Kate, přesto ale vždy byla vedle ní, když se zastavila. Vždy vystoupila z nějakého keře nebo stromu opodál.

      „Chtěla bys znovu zkusit kruh?“ zeptala se Siobhan, když se slunce vyšplhalo nahoru na oblohu.

      Kate se zamračila. Chtěla to, chtěla to víc než co jiného, ale také při té myšlence cítila strach. Strach z toho, co by se mohlo stát. Strach z další bolesti.

      „Myslíš, že jsem připravená?“ zeptala se.

      Siobhan rozpřáhla ruce. „Kdo ví?“ opáčila. „Ty si myslíš, že jsi připravená? V kruhu najdeš jen to, co si do něj přineseš. Vzpomeň si na to, až tam budeš.“