KAPITOLA ŠESTÁ

      Po rozhovoru s kapitánem Buddem vyřídila Kate příslušné telefonáty, aby dala vědět svým bývalým nadřízeným, že obdržela jejich žádost o návštěvu. Nikdo jí do telefonu nesdělil bližší informace a vlastně ani nemluvila s nikým na vyšší pozici. Napsala tak pár drzých zpráv dvěma nešťastným recepčním, což byl vynikající způsob uvolnění stresu.

      Následující den, kolem osmé hodiny ranní, vyrazila z Richmondu. Je trochu s podivem, že byla více vzrušená než nervózní. Připadala si jako absolvent, který po letech navštíví svou Alma Mater. Za poslední rok jí úřad FBI neskutečně chyběl a nemohla se už dočkat, až se tam vrátí… i když jí hrozil trest.

      Cestou se snažila rozptýlit poslechem jednoho méně známého filmového podcastu, který jí doporučila její dcera. Po pěti minutách podcastu byli komentátoři přehlušeni, a Kate se tak raději zamýšlela nad posledními roky svého života. Nedá se říct, že by byla sentimentálním typem člověka, ale kdykoliv vyrazila na delší cestu, její mysl tíhla k nostalgii.

      Takže místo toho, aby se soustředila na podcast, raději myslela na svou dceru – její těhotnou dceru, kterou zhruba za pět týdnů čekal porod. Měla to být holčička, Michelle. Otec dítěte byl slušný a hodný člověk, ale přesto si Kate vždycky myslela, že pro Melissu Wise není dostatečně dobrý. Melissa, jíž Kate odmala říkala Lissa, bydlela v Chesterfieldu, který de facto spadal pod oblast Richmondu, ačkoliv s tím místní obyvatelé nesouhlasili. Kate jí to nikdy neřekla, ale právě to byl ten pravý důvod, proč se přestěhovala zpět do Richmondu. Nebylo to jen kvůli citovým vazbám k městu z doby, kdy byla na škole, ale především kvůli své rodině – a že tam bude žít její první vnouče.

      Vnouče, pomyslela si Kate. Jak se to stalo, že už je Melissa tak stará? A vůbec sakra, jak to, že už jsem já takhle zestárla?

      A jak tak přemýšlela o své dceři a zatím nenarozené Michelle, klasicky sklouzla k myšlenkám na svého zesnulého muže, který byl před šesti lety zavražděn. Střelili ho zezadu do hlavy, když v noci venčil psa. Sebrali mu peněženku s mobilem, a Kate byla přivolána k identifikaci těla necelé dvě hodiny poté, co odešel se psem ven.

      Ta rána byla po většinu času stále čerstvá, ale nedávala to na sobě znát. Kate odešla do důchodu o osm měsíců dříve, než byl její oficiální důchodový věk. Poté, co konečně rozprášila Michaelův popel, na opuštěném baseballovém hřišti nedaleko jejich domova ve Falls Church, se už zkrátka nedokázala plně soustředit na svou práci.

      Možná proto se poslední rok neustále trápila svým odchodem ze zaměstnání. Opustila ho o měsíce dříve, než doopravdy musela. Co všechno jí ty měsíce mohly nabídnout? Co ještě mohla ve své kariéře dokázat?

      Neustále dumala nad podobnými otázkami, ale nikdy svých činů nelitovala. Michael si zasloužil alespoň pár měsíců její plné pozornosti. Vlastně si zasloužil mnohem víc než to, ale Kate si byla jistá, že ani v posmrtném životě by od ní nečekal, že svou práci zazdí na příliš dlouhou dobu. Věděl by totiž, kolik bude zapotřebí práce, aby mohla řádně truchlit – a tou prací je myšleno doslova práce v úřadu, po dobu, jak jen to pro ni bude po jeho smrti emočně únosné.

      Uvědomila si, že neměla pocit, jako by Michaela zklamala, což ji cestou do DC alespoň částečně uklidňovalo. Sama totiž věřila tomu, že smrtí nic nekončí. Netušila, zda to znamená posmrtný život nebo reinkarnaci, ale tato nevědomost jí nijak zvlášť nevadila. Věděla ale, že ať už je Michael kdekoliv, rozhodně by byl šťastný, že se vrací zpátky do DC – i když to bylo kvůli pořádnému průšvihu.

      Nejspíš se teď dobře bavil na její účet.

      Ta představa ji navzdory okolnostem rozesmála. Vypnula podcast a soustředila se pouze na cestu, své myšlenky a na to, že dokonce i když to podělá, život vždy nakonec všechno vyřeší.

      ***

      Nepociťovala žádné zvláštní emoce, když vešla hlavním vchodem do velkého vestibulu ústředí FBI. Uvědomovala si ale, že už sem nepatří – jako žena, která navštíví svou střední školu jenom proto, aby zjistila, že ji její útroby činí spíše smutnou než nostalgickou.

      Nicméně pomohlo jí, jak jí bylo vše povědomé. Přestože měla pocit, že už sem nepatří, cítila se zároveň, jako kdyby nebyla pryč zas tak dlouho. Prošla vestibulem, ohlásila se na recepci, a poté zamířila k výtahům, jako kdyby byla pryč pouhý týden. Dokonce i uzavřený prostor výtahu byl příjemný, jak ji vezl nahoru ke kanceláři asistenta ředitele Durana.

      Když vystoupila z výtahu a vešla do Duranovy čekárny, všimla si té samé recepční, která tam seděla už někdy před rokem. Nikdy si sice vzájemně nepotykaly, ale přesto se recepční zvedla a běžela ji obejmout.

      „Kate! Tak ráda vás vidím!“

      Jméno té recepční jí naskočilo přesně v ten pravý moment. „Já vás také, Dano,“ řekla Kate.

      „Tušila jsem, že se vám nebude v důchodu líbit,“ zavtipkovala Dana.

      „Jo, je to děsná nuda.“

      „Dobře, tak tedy běžte dovnitř,“ řekla Dana. „Už na vás čeká.“

      Kate zaklepala na zavřené dveře kanceláře. I když se z druhé strany ozval poměrně nevrlý hlas, trochu ji to uklidnilo.

      „Je otevřeno,“ uslyšela hlas asistenta ředitele Durana.

      Kate otevřela dveře a vešla dovnitř. Počítala s tím, že uvidí Durana a připravila se na to. Co ovšem nečekala, byla tvář jejího bývalého parťáka.