Lovení. Блейк Пирс
Читать онлайн книгу.
rozhodnutí?“ zeptala se. „ Myslela jsem, že to je naše rozhodnutí.“
Ryan si povzdechl: „O tomhle nebudeme diskutovat. Dojíme si večeři, jo?“
Riley seděla a pozorovala ho, jak se dál nimrá v jídle.
Začalo jí to všechno vrtat hlavou.
Má Ryan pravdu?
Byla jsem to já, kdonás k tomuhle dotlačil?
Zpětně si vybavovala, jak probíhaly jejich rozhovory, snažila si vzpomenout, snažila se to vyřešit. Pamatovala si, jak na ni byl Ryan pyšný, když zastavila zabijáka klauna.
„Při nejmenším jedné ženě jsi zachránila život. Tím, že jsi případ vyřešila, jsi nejspíš zachránila i další životy. Možná jsi trochu blázen. Ale hlavně jsi hrdinka.“
Tehdy si myslela, že to je to, co pro ni Ryan chce. Aby se věnovala kariéře v FBI, aby pro něj stále byla hrdinka.
Ale jak teď na tím Riley přemýšlela, nedokázala si vybavit, že by ji v tom přímo podporoval. Nikdy jí neřekl: „Chci, abys šla na akademii. Chci, abys šla za svým snem.“
Riley se několikrát pomalu a dlouze nadechla.
Musíme si o tom promluvit v klidu, pomyslela si.
Nakonec se odhodlala.
„Ryane, co bys chtěl ty? Myslím tím, co bys chtěl pro nás?“
Ryan se na ni podíval a při tom naklonil hlavu do strany.
„Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se.
Riley se náhle sevřelo hrdlo.
„Chci to vědět,“ odvětila. „Řekni mi, co chceš?“
Ryanovi se na tváři mihnul výraz plný bolesti. Riley se děsila, co se jí chystá říct.
Nakonec řekl: „Chtěl bych rodinu.“
Pokrčil rameny a snědl další sousto steaku.
Riley cítila lehkou úlevu: „Tu chci také.“
„Vážně?“ zeptal se jí Ryan.
„Samozřejmě. Vždyť to víš.“
Ryan zavrtěl hlavou: „Nejsem si jistý ani tím, že ty sama víš, co chceš.“
To jí vyrazilo dech. Na okamžik nevěděla, jak na to reagovat.
Nakonec odpověděla: „Ty si myslíš, že nezvládnu skloubit budování kariéry se zakládáním rodiny?“
„Samozřejmě, že zvládneš,“ řekl Ryan. „Pro ženy je to v dnešní době běžné. Chtějí mít vše. Je to náročné a vyžaduje to hodně plánování a obětí, ale jde to zvládnout. A strašně rád bych ti s tím pomohl. Ale…“
Hlas mu zeslábl.
„Ale co?“ zeptala se Riley.
Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Něco jiného by bylo, kdyby ses rozhodla pro právnickou kariéru jako já. Nebo kdyby ses chtěla stát doktorkou nebo psychiatričkou. Nebo se věnovat obchodování s nemovitostmi. Nebo začít podnikat. Nebo přednášet na univerzitě. Tomuhle všemu bych dokázal porozumět. Zvládl bych se s tím vypořádat. Ale tahle záležitost s Akademií FBI – budeš 18 týdnů v Quanticu! Jak moc se budeme během té doby vídat? Myslíš, že vztah dokáže přežít na dálku tak dlouho? A kromě toho…“
Zadíval se Riley na chvíli do očí.
Pokračoval: „Od té doby, co jsem tě poznal, tě už dvakrát málem zabili, Riley.“
Riley ztěžka naprázdno polkla.
Jistěže měl pravdu. Naposledy čelila smrti, když se střetla se zabijákem klaunem. A předtím, během posledního semestru na vysoké škole, ji málem zabil sociopat a profesor psychologie v jednom. Ten zatím stále ještě čeká na odsouzení za vraždu dvou spolužaček. Riley obě dívky znala. Jedna z nich byla její nejlepší kamarádka a spolubydlící.
Riley pomohla případ těchto příšerných vražd vyřešit a kvůli tomu se dostala na letní stáž do FBI. To byl zároveň jeden z hlavních důvodů, proč začala přemýšlet nad kariérou agentky FBI.
Riley se přiškrceným hlasem zeptala: „Chceš, abych se toho vzdala? Chceš, abych zítra neodjela do Quantica?“
Ryan odpověděl: „Na tom, co chci já, nezáleží.“
Riley se musela přemáhat, aby se nerozbrečela.
„Ale ano, záleží, Ryane,“ řekla. „Záleží na tom hodně.“
Ryan se na Riley upřeně zadíval. Zdálo se, že jejich pohled trvá snad věčnost.
Pak řekl: „Asi jo. Asi chci, abys s tím skončila. Vím, že to bylo vzrušující. Zažila sis ohromné dobrodružství. Ale nastal čas, abychom se usadili. Nastal čas, abychom se soustředili na náš společný život.“
Náš společný život! pomyslela si.
Co tím myslí?
A o čem to vypovídá, že ona neví, co tím myslí?
Jednu věc věděla jistě…
Nechce, abych odjela do Quantica.
Ryan ještě dodal: „Podívej, tady v DC můžeš najít uplatnění ve spoustě zaměstnání. A máš ještě spoustu času rozmyslet si, co chceš skutečně dělat. Zatím nezáleží na tom, abys vydělávala hodně peněz. Z toho, co vydělávám já, sice nezbohatneme, ale vystačíme si a časem budu vydělávat víc.“
Ryan pokračoval v jídle a působil, jako by se mu ulevilo, jako by právě teď všechno vyřešili.
Ale vyřešili vůbec něco? Riley celé léto snila o Akademii FBI. Nedokázala si představit, že se toho snu teď na místě vzdá.
Ne, říkala si. To prostě nejde.
Najednou cítila, jak v ní vztek bublá a roste.
Se zřejmým napětím v hlase mu řekla: „Mrzí mě, že to tak cítíš. Ale já nezměním názor. Zítra odjíždím do Quantica.“
Ryan na ni zíral, jako by nevěřil vlastním uším.
Riley vstala od stolu a dodala: „Užij si zbytek večeře. V lednici je připravený cheesecake. Já už jsem unavená. Vysprchuju se a jdu spát.“
Než stihl Ryan odpovědět, Riley už odkráčela do koupelny. Po pár minutách breku si užila dlouhou horkou sprchu. Z koupelny vylezla v bačkorách a županu a spatřila Ryana, jak sedí v kuchyni. Jídelní stůl už sklidil a pracoval na počítači, od kterého ani nezvedl oči.
Riley odešla do ložnice, zalezla do postele a začala znovu brečet.
Mezitím, co si otírala oči a smrkala, tak pořád přemítala…
Proč mám takový vztek?
Plete se Ryan?
Je něco z toho jeho chyba?
Myšlenky se jí v hlavě chaoticky prolínaly, že nedokázala žádnou z nich promyslet důsledně. Do mysli se jí vplížila otřesná vzpomínka – vzbudila se s nesnesitelnou bolestí v břiše a celá postel byla od krve.
Potrat.
Nutilo ji to přemýšlet – byl tohle jeden z důvodů, proč Ryan nechtěl, aby pracovala pro FBI?