Vita Caroli (úryvek)

      Kapitola VII.

      Sen Karlův o Guigovi Dauphinovi.

      V té době, když jsme byli v Lukce, ďábel, který stále hledá, koho by pohltil, a nabízí lidem sladkosti, v nichž se žluč tají, když již dávno před tím jsme byli pokoušeni od něho, ale přece s pomocí boží ne přemoženi, sám nemoha ponukl lidi špatné a zkažené, kteří se stále drželi otce našeho, aby nás svedli s cesty pravé v osidla špatnosti a smilství, a tak svedeni byvše od lidí zkažených upadli jsme do zkázy s lidmi zkaženými.

      Otec náš nedlouho po nás se dal na cestu do Parmy, i přijeli jsmre spolu do vsi jménem Terenzo v území města Parmy v neděli 15. srpna na den nanebevzetí svaté Panny Marie. Této noci pak, když jsme usnuli, ukázalo se nám toto vidění: anděl Páně se postavil vedle nás na levé straně lůžka a udeřil nás do boku řka: «Vstaň a pojď s námi!» My pak jsme v duchu odpověděli: «Pane, nevím ani kam ani kterak bych s vámi šel.» A on chopiv nás za vlasy na temeni hlavy vyzdvihl nás s sebou do vzduchu až nad veliký zástup jezdců v odění, kteří stáli před jedním hradem připraveni k boji. A držel nás ve vzduchu nad zástupem a pravil nám: «Pohleď a viz!» A hle, jiný anděl sestoupiv s nebe a drže ohnivý meč v ruce udeřil jednoho uprostřed zástupu a uťal mu mužský úd tím mečem a ten jako by smrtelně raněn umíral sedě na koni. Tu drže nás za vlasy pravil anděl: «Znáš-li toho, jenž byl udeřen od anděla a zraněn až k smrti?» I řekli jsme: «Pane, neznám, ani místa nerozeznávám.» Řekl: «Věz, že jest to Dauphin z Vienny, který pro hřích smilství byl takto od Boha raněn, nyní tedy se mějte na pozoru a otci svému můžete říci, aby se střehl podobných hříchů, nebo vás ještě horší věci stihnou.» My pak litujíce onoho Dauphina Guiga z Vienny, jehož babička byla sestrou babičky naší a on sám byl synem sestry krále uherského Karla I., tázali jsme se anděla, zda se bude moci vyzpovídati před smrtí? I byl jsem velice zarmoucen. Odpověděl pak anděl řka: «Dostane se mu příležitosti, aby se vyzpovídal, a bude živ několik dní.»

      Tu jsme spatřili na levé straně zástupu státi množství mužů oděných bílými plášti velmi důstojného a úctyhodného vzezření; kteří mluvili mezi sebou pohlížejíce na zástup a na to, co se stalo, a dobře jsme je pozorovali. Přece však nedostalo se nám milosti otázati se jich ani anděl sám od sebe nám nepověděl, kdo neb jaci jsou ti muži tak důstojní. Hned potom jsme byli navráceni na místo své, když již svítalo. I přišel Tomáš z Villeneuve, rytíř z biskupství lutišského, komorník otce našeho, a vzbudil nás řka: «Pane, proč nevstáváte, otec váš již v plné zbroji vsedl na koně.» Tu jsme vstali a byli jsme jaksi unaveni a zmalátnělí jako po veliké námaze cestovní. I řekli jsme mu: «Kam bychom jeli? Vždyť jsme této noci zkusili tolik, že nevíme, co se s námi děje.» Tu řekl nám: «Co se stalo, Pane?» I řekli jsme mu: «Dauphin zemřel a otec náš chce sbírati vojsko a táhnouti na pomoc Dauphinovi, který válčí s hrabětem savojským, naše pomoc mu nepomůže, vždyt zemřel.» A on vysmál se nám a pověděl otci našemu toho dne, kdy jsme dojeli do Parmy, vše, co jsme mu řekli. Tu tázal se otec náš zavolav si nás, zdali jest to pravda a zda jsme takové vidění měli?» Odpověděli jsme mu: «Ovšem, pane, buďte tím jist, že Dauphin zemřel.» Otec však domlouval nám a řekl: «Nevěř snům.» Avšak otci svému a jmenovanému Tomáši nepověděli jsme věc věrně, jak jsme viděli, nýbrž pouze, že Dauphin zemřel.

      Po několika dnech posel přišel nesa zprávu, že Dauphin sebrav vojsko své táhl před jeden hrad hraběte savojského a že velikým šípem z jednoho samostřílu byl uprostřed všech svých rytířů poraněn a několik dní potom vyzpovídav se zemřel. Tu otec náš uslyšev tu zprávu pravil: «Divíme se velice tomu, že syn náš nám smrt jeho předpověděl.» A velice se divili on i Tomáš, ale nikdo potom nemluvil s nimi o té věci.