Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Jaroslav Hašek
Читать онлайн книгу.
byla odpověď na gentlemanský projev Švejkův.
Švejk se opět ocitl před pánem zločinného typu, který beze všech úvodů se ho zeptal tvrdě a neodvratně: „Přiznáváte se ke všemu?”
Švejk upřel své dobré modré oči na neúprosného člověka a řekl měkce:
„Jestli si přejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou: ,Švejku, nepřiznávejte se k ničemu,' budu se vykrucovat do roztrhání těla.”
Přísný pán psal něco na aktech, a podávaje Švejkovi péro, vyzval ho, aby to podepsal.
A Švejk podepsal udání Bretschneidrovo i tento dodatek:
Vše výše ukázaná obvinění proti mně zakládají se na pravdě.
Josef Švejk
Když podepsal, obrátil se k přísnému pánovi:
„Mám ještě něco podepsat? Nebo mám přijít až ráno?”
„Ráno vás odvezou k trestnímu soudu,” dostal za odpověď.
„V kolik hodin, vašnosti? Abych snad, prokristapána, nezaspal.”
„Ven!” zařvalo to podruhé dnes na Švejka z druhé strany stolu, před kterým stál.
Vraceje se do svého zamřížovaného nového domova, Švejk řekl strážníkovi, který ho doprovázel:
„Všechno to jde tady jako na drátkách.”
Jakmile za ním zavřeli dveře, jeho spoluvězňové zasypali ho různými otázkami, na které Švejk odvětil jasně:
„Právě jsem se přiznal, že jsem asi zabil arcivévodu Ferdinanda.”
Šest mužů schoulilo se uděšeně pod zavšivené deky, jedině Bosňák řekl:
„Dobro došli.”
Ukládaje se na kavalec, řekl Švejk:
„To je hloupý, že nemáme tady budíček.”
Ráno však ho vzbudili i bez budíčka a přesně v šest hodin Švejka odváželi v zeleném antonu k zemskému trestnímu soudu.
„Ranní ptáče dál doskáče,” řekl Švejk k svým spolucestujícím, když zelený anton vyjížděl ze vrat policejního ředitelství.
3´ ŠVEJK PŘED SOUDNÍMI LÉKAŘI
Čisté, útulné pokojíky zemského „co trestního” soudu učinily na Švejka nejpříznivější dojem. Vybílené stěny, černě natřené mříže i tlustý pan Demartini, vrchní dozorce ve vyšetřovací vazbě s fialovými výložky i obrubou na erární čepici. Fialová barva je předepsána nejen zde, nýbrž i při náboženských obřadech na Popeleční středu i Veliký pátek.
Vracela se slavná historie římského panství nad Jeruzalémem. Vězně vyváděli i představovali je před Piláty roku 1914tého dolů do přízemku. A vyšetřující soudcové, Piláti nové doby, místo aby si čestně myli ruce, posílali si pro papriku a plzeňské pivo k Teissigovi a odevzdávali nové a nové žaloby na státní návladnictví.
Zde mizela povětšině všechna logika a vítězil §, škrtil §, blbl §, prskal §, smál se §, vyhrožoval §, zabíjel §, a neodpouštěl. Byli to žongléři zákonů, žreci liter v zákonících, žrouti obžalovaných, tygři rakouské džungle, rozměřující sobě skok na obžalovaného podle čísla paragrafů.
Výjimku činilo několik pánů (stejně jako i na policejním ředitelství), kteří zákon nebrali tak vážně, neboť všude se najde pšenice mezi koukolem.
K jednomu takovému pánovi přivedli Švejka k výslechu. Starší pán dobromyslného vzezření, který kdysi, vyšetřuje známého vraha Valeše, nikdy neopomenul jemu říci: „Račte si sednout, pane Valeš, právě je zde jedna prázdná židle.”
Když Švejka přivedli, požádal ho ve vrozené jemu roztomilosti, aby si sedl, a řekl:
„Tak vy jste tedy ten pan Švejk?”
„Já myslím,” odpověděl Švejk, „že jím musím bejt, poněvadž i můj tatínek byl Švejk a maminka paní Švejková. Já jim nemohu udělat takovou hanbu, abych zapíral svoje jméno.”
Laskavý úsměv přelétl po tváři vyšetřujícího soudního rady:
„Vy jste ale nadrobil pěkné věci. Vy toho máte mnoho na svědomí.”
„Já mám toho vždycky mnoho na svědomí,” řekl Švejk, usmívaje se ještě laskavěji než pan soudní rada; „já mám toho, může bejt, ještě víc na svědomí, než ráčejí mít voni, vašnosti.”
„To je vidět podle protokolu, který jste podepsal,” neméně laskavým tónem řekl soudní rada, „nedělali na vás nějaký nátlak na policii?”
„Ale kdepak, vašnosti. Já sám jsem se jich optal, jestli to mám podepsat, a když řekli, abych to podepsal, tak jsem jich uposlechl. Přece se nebudu prát s nimi kvůli mýmu vlastnímu podpisu. Tím bych si rozhodně neposloužil. Pořádek musí bejt.”
„Cítíte se, pane Švejku, úplně zdravým?”
„Úplně zdravým, to právě ne, vašnosti pane rado. Mám revma, mažu se opodeldokem.”
Starý pán se opět laskavě usmál: „Co byste tomu řekl, kdybychom vás dali prohlédnout soudními lékaři?”
„Já myslím, že to se mnou nebude tak zlý, aby ti páni ztráceli se mnou zbytečně čas. Mě už prohlédl nějakej pan doktor na policejním ředitelství, jestli nemám kapavku.”
„Víte, pane Švejku, my to přece jen zkusíme s těmi pány soudními lékaři. Sestavíme pěkně komisi, dáme vás dát do vyšetřovací vazby a zatím si pěkně odpočinete. Zatím ještě jednu otázku: Vy jste prý podle protokolu prohlašoval a rozšiřoval, že vypukne teď někdy brzy válka?”
„To prosím, vašnosti pane rado, vypukne co nejdřív.”
„A nemíváte někdy občas nějaké záchvaty?”
„To prosím nemám, jen jednou málem byl by mne zachvátil nějakej automobil na Karlově náměstí, ale to už je řada let.”
Tím byl výslech ukončen, Švejk podal panu soudnímu radovi ruku, a vrátiv se do svého pokojíka, řekl ku svým sousedům:
„Tak mě budou kvůli té vraždě na panu arcivévodovi Ferdinandovi prohlížet soudní lékaři.”
„Já byl také už prohlíženej soudními lékaři,” řekl jeden mladý muž, „to bylo tenkrát, když jsem se dostal kvůli kobercům před porotu. Uznali mne za slabomyslnýho. Teď jsem zpronevěřil parní mlátičku, a nemůžou mně nic udělat. Říkal mně včera můj advokát, že když už jednou jsem byl prohlášen za slabomyslnýho, tak že už z toho musím mít prospěch na celej život.”
„Já těm soudním lékařům nic nevěřím,” poznamenal muž inteligentního vzezření. „Když jsem jednou padělal směnky, pro všechen případ chodil jsem na přednášky k doktoru Heverochovi, a když mne chytili, simuloval jsem paralytika právě tak, jak to vyličoval pan doktor Heveroch. Kousl jsem jednoho soudního lékaře při komisi do nohy, vypil jsem inkoust z kalamáře a vydělal jsem se, s odpuštěním, pánové, před celou komisí do kouta. Ale za to, že jsem jednomu prokousl to lýtko, uznali mne za úplně zdravého a byl jsem ztracen.”
„Já se prohlídky těch pánů úplně nic nebojím,” prohlásil Švejk; „když jsem sloužil na vojně, tak mne