Kritika slov. Karel Čapek
Читать онлайн книгу.
praxe byla poezie a barvitost sama! Jsou teorie, které jsou hotové zázraky kolorismu proti praxi, a bývá praxe tak šedá, tak bezbarvá a nezajímavá, že proti ní je třeba atomová teorie nebo Laplaceova teorie přímo románovou skladbou. Rozhodně je teorie Brownových pohybů poutavější než vyměřování daní nebo teorie indoevropských kořenů zábavnější než dělání korektur. Není konečně pochyby, že daleko krutěji se trpí šedou praxí než šedou teorií.
VII HOREČNÝ
Rádo se mluví o horečném chvatu a zmatku velkoměsta; jsou iluzionisté, kteří horečný kvap a zmatek nalézají dokonce v Praze – stačí jim k tomu patrně tramvaj, obchodní sluha s vozíkem, drožka a hrst lidí. Ale kdyby to byl sám Londýn, Brooklyn nebo Paříž: nikde na světě nejezdí tramvaj horečnou rychlostí a její řidič netočí klikou v horečném zmatku. Kdyby to dělal, přišel by hned toho dne o místo. Naopak, jede tak klidně a solidně, jako by vyorával brázdu na polabském lánu. Ani šofér nejede horečně a netočí volantem v šílené panice, naštěstí pro svět. Ani chodci neběží horečně; jdou zdravýma nohama a bez divého zmatku. A kdyby bankovní ředitel, politik, prodavač ve velkoobchodu nebo šéf novinové plantáže pracoval horečně, ukázalo by se záhy, že vlastní životní nerv velkoměsta je klid, co nejvíce jistoty, rozvahy, pohodlí a hladkosti. Jediný horečný, chvátající a zmatený živel velkoměsta jsou ženy a venkované.
VIII ŽÁDNÉ “VY”
Úřadní čeština má svá tajemství, podobně jako církevní řeč nebo zlodějská hantýrka. “Tohoto nařízení budiž dbáno” je obrat čistě úřadní; jeho pasívum vyjadřuje neradostnou a neosobní povinnost a stanoví naprostou, skoro metafyzickou nutnost, která se k nikomu přímo a důvěrně neobrací. “Dbejte tohoto nařízení” je naproti tomu zcela neúřadní; je to osobní, živá výzva k činnému dbaní, k činnému životu, výzva, jež s vámi mluví, na vás se obrací a s vámi počítá. “Nebudiž pliváno na podlahu” je výron čiré autority, visící v absolutnu. “Nenahýbati se z oken” je příkaz neuznávající vaší individuality. “Psi buďtež voděni na šnůře”, “nebudiž prodléváno na kolejích”, “tato rubrika budiž náležitě vvplněna” – to vše posílá vaše “já” do oblasti věcí neexistujících. Oč dramatičtější by bylo “neprodlévejte na kolejích”! Jakou demokratickou účast by projevila rada “vyplňte náležitě tuto rubriku”! Ale jaké by to bylo porušení ducha zákonů! Zákon vyžaduje slepé poslušnosti, kdežto každé “vy” je ne-li osobní srážka, tedy aspoň osobní styk. Ale z neznámé příčiny přenášíme tuto slepou poslušnost i do soukromého života. Každá lékárnická nálepka vám ji přikazuje, praví-li “lahvičkou budiž před použitím zatřepáno”. Slepá poslušnost se na vás žádá, čtete-li “kostka budiž vhozena do vařící vody” a tak dále. Duch zákonů je patrně na postupu.
IX NÁVRAT K NĚKOMU
Přes tu chvíli bývá slyšeti po národech: “Zpět k veliké minulosti! Vraťme se k otcům!” Francie má své návraty ke klasicismu, Němci se vracejí jednou ke Kantovi, jindy k romantice a zase jindy k Tacitovým Germánům, a my sami, jelikož nejsme o nic horší než ostatní, se vracíme k Smetanovi, Alšovi, Nerudovi a nevímkomu ještě. Tato nostalgie je typická pro chvíle slabosti. Máme snad jíti kupředu? Co tam? V budoucnu není jediného pevného bodu, jediné zaručené hodnoty; všechny možnosti jsou snad už vyčerpány, vše nás zklamává a sami už si nedůvěřujeme. Ach, tedy raději zpět, k nepochybným a nesmrtelným hodnotám; raději zpět než jepicově žíti kupředu! Zpět ke kořenům! – Avšak (máme-li už zůstati při kořenech) nechceme-li “ke kořenům” jako cizopasní červi, co s nimi chceme? Vrací se list nebo květ či větev ke kořenům? Naopak, spíše kořen se vrací ke květu, jímž kdysi býval. Jádro nevypouští nový kořínek z nostalgie, nýbrž proto, aby jeho očko se slepě hnalo vpřed. Heslo kořenů je “vpřed” – jiného poučení příroda nedá. Nebo “návrat k tradici”: pod tím slovem se myslí, že tradice je něco hotového a neměnného. Ale což je-li tradice živá jako sám život? Co mi je platno toužiti “zpět k síle mého dlouhověkého dědečka”? Snad – mohu mít tu důvěru – žije ve mně jeho tradice dlouhověkosti; ale tu mi nezbývá než zkusit to a žít kupředu až do osmdesáti osmi let. Snad v nás žije bezpočtu národních tradic; musíme to zkusit tím, že budeme žít, tvořit a prospívat – zdar je před námi, ale nikoliv za námi. Pravá důvěra v tradici je: “Je s námi, vše je hotovo, s pánembohem kupředu!”
X POVINNOST
Je to kouzelné slovo, tak mocné, že kdyby ho nebylo, byl by je musel Kant vymysliti. Dejme tomu, že nijak se vám nelíbí dostat ránu holí; kdybyste však obdržel z vysokého místa rozkaz pod nevímjakým trestem postavit se na rohu Můstku a každého kolemjdoucího uhodit holí, učinil byste tak patrně s dětsky čistým svědomím a po každé pořádné ráně, kterou byste uštědřil, měl byste téměř příjemný pocit: “Plním jen svou povinnost.” Dejme tomu, že byste to ani nedělal pod trestem smrti, nýbrž pod radovským platem s postupem a penzí; i pak byste “plnil jen svou povinnost”. Nemusí to ovšem být primitivní a nedokonalé vraždění holí; jsou povinnosti krutější, elegantnější a méně namáhavé než tato, povinnosti, které plníme škrtem péra, slovem nebo kývnutím hlavy. Jsou tedy dvě mocnosti v mravní oblasti: “svědomí”, které mnohého nedovoluje, a “povinnost”, která dovoluje, čeho nedovoluje svědomí; tím je vyplněna palčivá mezera, kterou svědomí nechává ve světě činů. Povinnost je mocné a uklidňující slovo, jež uvádí do světa pořádek. Mistr popravčí není osobně zlý a nepřívětivý člověk, ó nikoliv; plní jen svou povinnost a jeho svědomí je čisté. Velmi, převelmi mnoho lidí má svědomí stejně čisté – co chcete? Plnili jen svou povinnost! Snad vám jejich škrt péra, jediné jejich slovo, jediné kývnutí hlavy přineslo nesmírnou bolest; ale činili to jen proto, že plnili – A je k tomu třeba Shawovy špatnosti, aby jeho “pekelník” Richard Dudgeon před svou popravou přerušil uklidňující výklad hrdelního soudce: “Mr. Dudgeone, upozorňuji vás, že to činíme jen proto -” nefilozofickými slovy: “– že jsme za to placeni.”
XI PSÍ POČASÍ
V tomto slově leží nesmyslná představa, že počasí příliš špatné pro člověka, tedy orkán, plískanice, čtyřicetidenní déšť a krupobití, je snad zvlášť vhodné pro psa a jemu důvěrně blízké. Nemůže býti větší zvrácenosti. Pravé “psí počasí” by bylo krásnější, než si vy sami dovedete představiti: červen po celý rok, na dvorku teplé výsluní a chladivý stín, krátký rosný déšť, mnoho zajímavých vůní, vlhká vysoká tráva, žádný úplněk, žádný klavír, žádní žebráci, žádná nerovnost, mnoho dětí a dost masa pro každého. – Stejně falešně však říkáte o věcech přespříliš špatných, že “to je pro kočku”.* [* Toto rčení je nejen lež, nýbrž i germanismus. Odpusťte, ale mne zajímá ta lež více.] Ve skutečnosti a z oprávněného hlediska kočky “pro kočku” je polštář, mlíčko, nepozorný vrabec, tajemné půdy a seníky, ženský klín, měkká ruka, kutálivé klubko, měsíční noci, tichý dům a zahrada – tedy věci veskrze milé, přirozené a intimní. – Tato úsloví ukazují s politováníhodnou jasností lidský předsudek, že zvířecí tabule hodnot je zvrácená a neutěšená. Je však dosti důvodů mysliti si, že kdyby zvířatům byla dána moc upraviti nebo dokonce stvořiti svět podle jejich vkusu, byl by to – přes mnohé krutosti a nedůslednosti – svět, který by nebyl nejnešťastnějším ze všech. Jmenovitě člověk v tomto světě by byl zvířetem nekonečně