Matka. Karel Čapek
Читать онлайн книгу.
rel Čapek
MATKA
HRA O TŘECH DĚJSTVÍCH
OSOBY:
MATKA
OTEC
ONDŘEJ
JIŘÍ
KORNEL
PETR
TONI
STARÝ PÁN
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU
ŽENSKÝ HLAS V AMPLIÓNU
I.
Otcův pokoj s okny dokořán. V průčelí otcova podobizna v důstojnické uniformě; dále zavěšené šavle, kordy, bambitky a pušky, čibuky, památky z koloniálních výprav, jako oštěpy a štíty, luky, šípy a jatagany, paroží, lebky antilop a jiné lovecké trofeje. Další stěny zabírají knihovny a vyřezávané skříně, stojan s řadou vyleštěných pušek, orientální textilie, mapy a zvířecí kůže. Vůbec pokoj je přeplněn mužským haraburdím: těžký psací stůl a na něm slovníky, glóbus, dýmky, těžítka ze šrapnelů, džbánky na tabák a podobné krámy; pohovka s tureckými polštáři, odřená křesla a taburety, arabský stolek se šachovnicí, stolek s cestovním gramofonem, na skříních vojenské čepice a přílby, a všude ještě nějaká exotická plastika, černošské masky a co se tak před dvaceti třiceti lety přinášelo z cest a z kolonií jako souvenirs. Všechno je však už na první pohled hodně zvetšelé a nečasové; vypadá to spíš jak rodinné muzeum než jako obývaný pokoj.
Na pohovce s koleny pod bradou sedí Toni; má na kolenou opřenu velkou knihu jako podložku a píše něco na list papíru. Pak si to šeptem čte a taktuje si k tomu rukou; zavrtí hlavou, seškrtá něco a skanduje si potichu dál.
(Vejde Petr a hvízdá.)
PETR: Á, Toni. Co děláš? (Jde trochu bezcílně k psacímu stolu a roztočí glóbus, hvízdaje si malou písničku.)
TONI: Co?
PETR: Děláš verše?
TONI: Ale kdepak! (Schovává papír do knihy.) Co ti na tom záleží?
PETR: Nic. (Dívá se na Toniho s rukama v kapsách a píská si.) Tak ukaž!
TONI (dělá, jako by četl): Ale ne. To nic není.
PETR: M! (Zakráká Toniho za vlasy.) Tak si to nech, ty – (Loudá se k psacímu stolu a nacpe si z jednoho džbánku lulku.) Nevíš, co lepšího dělat, viď? (Otvírá zásuvku.)
TONI: A co děláš ty?
PETR: Zahálím, Toni. (Vyndá ze zásuvky zvetšelou knížku a listuje v ní.) Přímo horečně zahálím. Má doba ještě nepřišla, víš? (Jde ke stolku se šachovnicí.) Koukám, tuhle šachovou úlohu tatínek jednou začal luštit a – Už ji ani nedohrál. Měl bych ji jednou zkusit. (Rozestavuje na šachovnici hrst černých a bílých figurek a porovnává jejich pozice s knížkou, tiše si hvízdaje.)
TONI (váhavě): Ty Petře, nevíš něco –
PETR (roztržitě): Nu?
TONI: – o našem Jirkovi.
PETR: Co mám vědět?
TONI: Nedělá on dnes… nějaký rekord?
PETR: Proč myslíš?
TONI: Povídal mi večer: Toni, drž mi zítra palec, já se chci o něco pokusit. Kolem třetí, řekl.
PETR: Kolem třetí? (Dívá se na hodinky.) To už hnedle bude. Nám o tom nic neřekl. (Rozestavuje dál figurky a tiše si hvízdá.) Asi nechtěl, aby to maminka věděla. Mami se vždycky tak bojí, když Jirka lítá – Před ní o tom nemluv, víš? (Dívá se do knížky a na šachovnici.) D5. D5. Tatínek si tady poznamenal jako první tah d5; ale to se mi nezdá – Tak si myslím, Toni, jak se musel tatínek někdy v těch koloniích nudit. Proto řešil ty šachové úlohy.
TONI: Ty se taky nudíš?
PETR: Děsně. Takové hloupé století tu ještě nebylo. – (Obrátí se.) Tak nedělej okolky, Toni, a ukaž mi ty verše!
TONI: Kdepak! Já to ještě nemám hotové!
PETR (jde k němu): No tak!
TONI (vyndává popsaný list): Když se mi to nepovedlo! Ty by ses mi smál!
PETR (bere mu papír z ruky): Já se jen podívám, nemáš-li tam pravopisné chyby. (Čte potichu a pozorně báseň.)
(Vejde Kornel s puškou v ruce.)
KORNEL: Vy jste tu oba? – (Cvaká kohoutkem pušky.) Musel jsem ji, potvoru, celou rozebrat, ale teď hraje jedna radost. (Staví pušku do stojanu.) Měli bychom si ji vyzkoušet, Petře. – Tak co děláte, mládenci? (Vyndává další pušku a zkouší na ní kohoutek.)
TONI (dívá se s napětím na Petra): Ale nic.
PETR: Tady v tom verši, Toni, máš o dvě slabiky víc.
TONI: Ve kterém? Ukaž?
PETR: V tom, jak se začíná: Ty Krásná Neznámá však přicházíš –
KORNEL (fouká na kohoutek pušky): A jé, básně! Tonimu zas ucházejí rýmy? (Položí pušku na stůl a vyndá ze zásuvky olej a koudel.)
PETR: A kdo to je, ta Krásná Neznámá?
TONI (vyskočí a chce mu vytrhnout papír): Dej to sem! Já vím, že jsem to pokazil. Pusť, já to spálím!
PETR: Ne, já se ptám vážně. Neblbni, Toni. Náhodou ty verše nejsou tak zlé, abys věděl.
TONI: Jistě ne?
PETR (potichu čte): To si myslím. Nezní to špatně, ty Arióne.
TONI: To přece musíš poznat sám, kdo to je… ta Neznámá.
PETR: Ty myslíš… smrt, viď Toni? (Vrací mu papír.)
TONI: Tak proč se ptáš, když to víš?
PETR: Se jenom divím, proč tak vzýváš smrt. Takový kluk jako ty!
KORNEL (čistí na psacím stole pušku): Právě proto, že je ještě kluk, člověče. Toni má světobol. Krásná Neznámá – dej pokoj! Já nevím, co je na smrti tak krásného; leda –
PETR: – leda že je to smrt za něco, ne?
KORNEL: Správně. Zlatá slova, Petříčku. Například za ten váš černý hadr na holi, viď? Smrt na barikádách – laciněji to náš Petr nedá. Bum!
TONI (skoro se slzami v hlase): Přestaňte! Vy se zas budete hádat!
PETR (sedá k šachovnici): Ale nebudeme, maličký. Ani mě nenapadne. Kdo by poslouchal, co říká ta stařičká, zlostná, zpátečnická fosilie! Co dělat, narodil se o půl hodiny dřív než já. To je předěl generací, synáčku. Jenže kola dějin se nedají zastavit; nastupuje nové, o půl hodiny mladší pokolení – (Táhne na šachovnici.) D5. D5. Myslím, že to nepůjde tak, jak si tatínek představoval. (Bere tah zpátky.)
KORNEL: Mně ty verše neukážeš, Toni?
TONI: To bych je musel dřív vypilovat.
KORNEL (utírá si prsty do koudele): Jen to nech, jak to je. Čím víc se něco předělává, tím je to horší.
TONI (podává mu papír): Ale nesmíš se mi smát,