Zápisky z mrtvého domu. Dostoyevsky Fyodor
Читать онлайн книгу.
do konce bez úrazu; do výslužby vstoupil živ a zdráv. Ovšem bylo zavedeno proti němu vyšetřování.
Trestanec zbledl, když ho vyvolali. Obyčejně lehal mlčky a odhodlaně na lavici pod metlu, mlčky trpěl trest a vstávaje po výprasku se otřásl a chladnokrevně jako filosof pohlížel na nehodu, jež ho postihla. S ním jednali ostatně vždycky opatrně. Ale tentokrát se, nevím z jaké příčiny, pokládal za nevinna. Zbledl a tajně, takže stráž toho nespozorovala, zastrčil si za rukáv ostrý anglický knejp. Nože a všeliké jiné ostré nástroje byly v trestnici hrozně zapovězeny. Prohlídky byly časté, neočekávané a bez žertů, tresty kruté. Ale protože, zachce-li se zloději něco zvláště dobře schovati, nikdy se to u něho nenalezne, proto, poněvadž nože a jiné nástroje byly v trestnici nevyhnutelně nutny, nacházely se přese všechny prohlídky stále v držení trestanců. A když se i podařilo je skonfiskovati, ihned si opatřovali jiné.
Celá trestnice se rozeběhla ke plotu a s tlukoucím srdcem pohlížela skulinami mezi břevny. Všichni věděli, že Petrov tentokrát nelehne dobrovolně na lavici a po majorovi že je veta. Ale v nejrozhodnější okamžik náš major sedl na drožku a odejel, poručiv vykonání trestu jinému důstojníkovi. „Sám bůh ho spasil!" tvrdili potom vězňové. A co se týče Petrova, snesl trest zcela klidně. Jeho vztek minul, jakmile odejel major.
Trestanec poslouchá a pokořuje se do jisté míry; ale jsou meze, jež se nemají překračovati. A když už o tom mluvím: nemůže býti nic zajímavějšího nad ony podivné výbuchy netrpělivosti a svéhlavosti. Často trpí člověk několik let, pokořuje se, snáší nejkrutější tresty a náhle to v něm propukne při nějaké malichernosti, při nějaké hlouposti, jež by nestála ani za řeč. Hledě s jiného stanoviska, možno takové jednání nazvati šílenstvím. A vskutku to bývá.
Pravil jsem již, že jsem v prodlení několika let ne-spozoroval mezi oněmi lidmi ani sebe menšího příznaku lítosti, ani sebe menší stopy, že by je tísnily vzpomínky o jejich zločinech, a že největší část z nich má v duchu jednání své za úplně správné. To je faktum. Ovšem ješitnost, špatné příklady, snaha, zdáti se junákem a lživý stud bývají často toho příčinou. Avšak naproti tomu kdo se osmělí tvrditi, že prozkoumal hlubiny oněch ztracených srdcí a přečetl v nich vše to, co tam uschováno před celým světem? Bylo by však přece za tolik let možno zpozorovati aspoň něco, zadržeti, zachytiti v oněch srdcích aspoň sebe menší črtu, jež by nasvědčovala jejich vniterné trýzni, jejich mukám. Ale to se nestalo, ani jednou nestalo. Ano, zdá se, že s dosavadních, hotových už hledisek není možno postihnouti smysl zločinu a že filosofie jeho jest trochu obtížnější, než se za to má. Trestnice a soustava nucených prací zločince ovšem nenapraví; jimi se zločinec pouze trestá a obecenstvu se poskytuje ochrana od dalších útoků zločincových na jeho bezpečnost. V zločinci samém budí trestnice a nejnamáhavější nucená práce pouze nenávist, touhu po zapovězených rozkošech a strašnou lehkomyslnost. Ale jsem pevně přesvědčen, že proslulá soustava samovazby dostihuje jen klamného, pochybeného, vnějšího cíle. Vyssává životní šťávy z člověka, zbavuje duši jeho sebevědomé činnosti, oslabuje ji, děsí ji a potom vydává mravně vyschlou, napolo rozumu zbavenou mumii za vzor polepšení a lítosti. Zločinec, jenž povstal proti společnosti lidské, ovšem ji nenávidí a o sobě skoro vždycky se domnívá, že má pravdu, kdežto vinníkem je lidská společnost. Za to už vytrpěl od ní trest a tím se pokládá skoro za ospravedlněného, vyrovnaného.
Mohlo by se míti za to, že pohlíží-li se tak na věc, nezbude na konec nic jiného, nežli dáti samému zločinci za pravdu. Ale ať si hledí kdo na zločin s jakéhokoli stanoviska, přece všichni budou souhlasiti v tom, že jsou takové zločiny, které se vždy a všude dle všech možných zákonů od samého počátku světa počítají bez odporu za zločin a budou za zločin počítány dotud, pokud člověk zůstane člověkem. Pouze v trestnici bylo mně slyšeti řeči o nejstrašnějších, o nejnepřirozenějších skutcích, o nejděsnějších vraždách, vypravované s neúmorným, dětsky veselým smíchem.
Zvláště mi nevychází z paměti jistý otcovrah. Byl rodem šlechtic, byl v úřadě a šedesátiletý otec ho pokládal asi jako za svého marnotratného syna. Život jeho byl úplně lehkovážný, při čemž upadl do dluhů. Otec ho přemlouval, úmyslně ho obmezoval na penězích. Ale otec měl dům, měl dvorec, tušily se u něho peníze; a syn ho zavraždil, lačně po dědictví. Zločin byl odhalen teprve za měsíc. Vrah sám ohlásil na policii, že otec jeho zmizel, a nikdo neví, kam. Celý ten měsíc strávil nejprostopášnějším způsobem. Konečně kdysi za jeho nepřítomnosti našla policie mrtvolu. V domě byla přes celý dvůr zřízena strouha pro odtok nečistot, pokrytá prkny. Mrtvola ležela v oné strouze. Tělo bylo oblečeno a uloženo jako v rakvi; šedá hlava byla úplně odříznuta, ale přistavena k trupu; pod hlavu položil vrah podušku. Sám se nepřiznal; byl zbaven šlechtictví, úřadní hodnosti a deportován k nuceným pracím na dvacet let. Po celou dobu, co jsem s ním strávil, byl v nejvýtečnější, nejveselejší duševní náladě. Byl to rozmazlený, lehkomyslný, v nejvyšším stupni nerozvážný člověk, ač nikoli hlupák. Nikdy jsem při něm nespozoroval nějaké zvláštní ukrutnosti. Spoluvězňové jím opovrhovali ne pro zločin, na nějž nikdo ani nevzpomněl, nýbrž pro pošetilost, proto, že se neuměl chovati. Za řeči vzpomněl někdy na svého otce. Jednou, rozprávěje se mnou o tělesné statnosti, dědičné v jejich rodině, připomenul: „Na příklad otec můj, ten do samého skonání svého nikdy si nestýskal na žádnou bolest." Taková zvířecí necitelnost jest ovšem nemožná. Toť fenomén; tu musí býti nějaká vada v ústrojí, nějaké tělesné i mravné, vědě dosud nepovědomé zmrzačení, a ne pouhý zločin. Rozumí se, že jsem nevěřil v onen zločin. Ale lidé z jeho města, kteří by měli znáti všechny podrobnosti jeho života, vypravovali mně o celém tom případu. Okolnosti byly tak jasné, že nebylo možná nevěřiti.
Spoluvězňové slyšeli, jak jednou v noci volal ze spaní: „drž ho, drž! Hlavu mu usekni, hlavu, hlavu!.."
Trestanci skoro všichni mluvili ze spaní a blábolili. Nadávky, zlodějské výrazy, nože, sekery přicházely jim za blábolení nejčastěji na jazyk. „Jsme lidé bití," říkávali; „vnitřnosti naše jsou odražené; proto v noci křičíme."
Erární nucená práce na pevnosti nebyla zaměstnáním, nýbrž povinností; trestanec odpracoval svůj úkol aneb odbyl zákonitou dobu práce a vracel se do trestnice. Na práci hleděli s nenávistí. Bez svého zvláštního, vlastního zaměstnání, jemuž by byl oddán celou myslí svou, celým důmyslem, nemohl by člověk býti na živě v trestnici. A pak jakým způsobem mohli by všichni ti lidé, rozvití, hojně světa uživší a prahnoucí po tom, aby opět mohli užívati, násilně přivedení sem do jedné hromady, násilně odtržení od lidské společnosti a od normálného života, jak by se tu mohli srov-návati normálně a pravidelně ze své vlastní vůle a vlastního souhlasu! Z pouhého lenošení rozvily by se v nich takové zločinné vlastnosti, o nichž neměli dříve ani ponětí. Bez práce a bez zákonitého, normálného vlastnictví člověk nemůže býti živ, klesá mravně a obrací se ve zvíře.
Proto následkem přirozené potřeby a jakéhosi citu sebezachování měl v trestnici každý své řemeslo a své zaměstnání. Dlouhý letní den byl skoro celý zaujat erární prací; za krátkou noc člověk sotva se vyspal. Za to v zimě trestanec podle předpisů má býti ihned zavřen v káznici, jakmile se setmělo. Co dělati za dlouhých, nudných hodin zimního večera? Proto se skoro každá kasárna, nehledě na zápověď, měnila v ohromnou dílnu. Práce, zaměstnání ve skutečnosti se ovšem nezapovídaly; ale přísně bylo zapovězeno míti při sobě v trestnici nástroje; ale bez nich byla práce nemožnou. Pracovalo se tedy potichu a zdá se,