Čekání . Блейк Пирс
Читать онлайн книгу.
velikostí a komplexitou budovy a všemi různými aktivitami, které se zde děly. Byly zde různé posilovny, basketbalové hřiště, lékařská klinika, tiskárna, mnoho různých laboratoří a počítačových místností, střelnice a dokonce i márnice a autoopravna.
Byla z toho celá vylekaná.
Když prohlídka skončila, skupina se odebrala do kavárny v osmém patře. Když si Riley pokládala jídlo na tác, cítila se unavená - ne tak z mílí, které zde nachodila, ale ze všeho, co viděla a co se snažila vstřebat.
Kolik z toho, co zde viděla, bude moci na vlastní kůži zažít během svých následujících týdnů, které zde stráví? Chtěla se naučit vše, co jen může, tak rychle, jak to jen půjde.
A chtěla začít teď hned.
Jak svůj tác odnášela a přitom si hledala místo k sezení, měla pocit, jako že sem moc nepatří. Ostatní stážisté už si vytvářeli přátelství a seděli ve skupinách, vzrušeně si vyprávěli o dni, který zažili. Říkala si, že by si měla k některým z jejích nových mladých kolegů sednout, představit se a pár z nich poznat.
Ale věděla, že to nebude snadné.
Riley se vždy cítila, jako že nezapadá a vytvářet si nová přátelství a zapadnout, to jí nikdy nebylo přirozené.
A právě teď se cítila ještě víc plaše než kdy předtím.
Byla to jen její představivost, nebo se někteří ze stážistů na ni dívali a šeptali si o ní?
Rozhodla se sednout si sama, když vedle sebe zaslechla hlas.
“Vy jste Riley Sweeneyová, že ano?“
Otočila se a spatřila mladého muže, který na ni hleděl v auditoriu a během jejich prohlídky. Nemohla si pomoci a všimla si toho, jak neobvykle hezky vypadá - byl trochu vyšší než ona, robustní a atletický, měl krátké kudrnaté vlasy a příjemný úsměv. Jeho oblek vypadal draze.
“Ehm, ano,“ řekla Riley a náhle se cítila ještě plašeji než předtím. “A vy...?“
“John Welch. Rád vás poznávám. Potřásl bych vám rukou, ale...“
Kývl na tácy, které oba nesli, a trochu se zasmál.
“Chtěla byste si ke mně přisednout?“ zeptal se.
Riley doufala, že se nečervená.
“Jistě,“ řekla.
Posadili se u stolu naproti sobě a začali jíst.
Riley se zeptala, “Jak to, že znáte mé jméno?“
John se rošťácky usmál a řekl, “To myslíte vážně?“
Riley byla zmatená. Zarazila se předtím, než chtěla vyslovit...
Ano, to myslím vážně.
John pokrčil rameny a řekl, “Skoro všichni tady ví, kdo jste. Hádám, že by se dalo říct, že vás vaše pověst předchází.“
Riley pohlédla na ostatní studenty. A skutečně, někteří z nich na ni stále hleděli a šeptali si mezi sebou.
Riley si začínala uvědomovat...
Musí vědět o tom, co se stalo v Lantonu.
Ale kolik toho ví?
A je to dobře nebo špatně?
Rozhodně nepočítala s tím, že mezi stážisty bude mít už nějakou “reputaci“. Z té myšlenky byla až extrémně rozpačitá.
“Odkud jste?“ zeptala se.
“Tady z hlavního města,“ řekl John. “Na jaře jsem dokončil studium kriminologie.“
“Na jaké škole?“ zeptala se Riley.
John se trochu zarděl.
“Ehm - na univerzitě George Washingtona,“ řekl.
Riley při zmínce tak drahé vysoké školy vykulila oči.
Ten musí být bohatý, pomyslela si.
Také cítila, že on sám z toho má trochu divný pocit.
“No teda, kriminologii,“ řekla. “Já mám jenom psychologii. Jste oproti mně napřed.“
John se zasmál.
“Oproti vám? Já myslím, že nejsem. Chci říct, že jste pravděpodobně jedinou stážistkou v tomto programu se skutečnou zkušeností z terénu.“
Riley teď byla opravdu zaskočená.
Zkušeností z terénu?
O tom, co se na Lantonu přihodilo, nepřemýšlela jako o “zkušenosti z terénu.“
John pokračoval, “Chci tím říct, že jste skutečně pomohla vystopovat a dopadnout opravdového sériového vraha. Nedokážu si představit, jaké to muselo být. Opravdu vám závidím.“
Riley se zamračila a odmlčela se. Nechtěla to říct, ale závist se zdála být naprosto neadekvátní emocí, která by popisovala, co prožila.
Co si John myslel, že se dělo během těch strašných týdnů v Lantonu? Měl ponětí, jaké to bylo najít těla dvou jejích nejlepších přítelkyň, s brutálně podřezanými krky?
Tušil, jak vyděšeně a zraněně se cítila - a také jak provinile?
Stále ještě ji pronásledovaly vzpomínky na její spolubydlící, Trudy, která by byla stále ještě naživu, kdyby na ni Riley dávala lepší pozor.
A měl ponětí o tom, jak vyděšená byla, když ona sama padla do spárů vraha?
Riley upila ze svého nápoje a vidličkou si začal a hrát s jídlem.
Pak řekla, “Já jsem... no, nebylo to takové, jaké si musíte myslet, že to bylo. Je to jenom něco, co se přihodilo.“
John se na ni podíval vážným pohledem.
“Je mi to líto,“ řekl. “Hádám, že o tom nechcete hovořit.“
“Možná někdy jindy,“ řekla Riley.
Rozhostilo se nepříjemné ticho. Riley nechtěla být neslušná a tak se začala Johna vyptávat sama. Zdálo se, že se zdráhá hovořit o svém životě a rodině, ale Riley se podařilo něco z něj vytáhnout.
Johnovy rodiče byli oba úspěšní právníci, kteří se velmi angažovali v politice hlavního města. To na Riley udělalo dojem - ne tolik Johnovo vlivné zázemí, ale jak si zvolil jinou cestu než všichni ostatní v jeho rodině. Místo toho, aby si vybral prestižní kariéru v oblasti práva nebo politice, John se oddal pokornému životu prosazování práva.
Skutečný idealista, pomyslela si Riley.
Uvědomila si, že ho porovnává s Ryanem, který se snažil vzdát se svého obyčejného života stát se úspěšným právníkem.
Samozřejmě, že Ryanovy ambice obdivovala. Byla to jedna z věcí, kterou na něm milovala. Ale také se nemohla ubránit obdivu Johna za jeho životní volbu.
Jak pokračovali v hovoru, Riley cítila, že se na ni John snaží zapůsobit.
On se mnou flirtuje, uvědomila si.
Byla tím trochu zaskočena. Její levá ruka byla na stole dobře viditelná, takže si jistě musel všimnout jejího nového zásnubního prstenu.
Měla by zmínit, že je zasnoubená?
Měla