KAPITOLA DRUHÁ

      Bill pocítil ustarané zachvění, když vedl Riley směrem ke střelnici námořní pěchoty.

      Jsem na to připraven? zamýšlel se.

      Zdálo se to téměř jako hloupá otázka. Konec konců to byla jen střelba na terč.

      Ale toto nebyl žádný obyčejný terč.

      Stejně jako on, i Riley měla na sobě maskovací uniformu a nesla pušku M16-A4, nabitou ostrou municí.

      Ale na rozdíl od Billa neměla Riley tušení, co budou dělat.

      "Kéž bys mi řekl, o co tu jde," řekla Riley.

      "Bude to pro nás oba nová zkušenost," řekl.

      Tento nový druh střelnice ještě nikdy předtím nezkusil. Ale Mike Nevins, psychiatr, který mu pomáhal s jeho post-traumatickou stresovou poruchou, mu ji doporučil.

      "Bude to dobrá terapie," řekl Mike.

      Bill doufal, že má Mike pravdu. A doufal, že nebude tak nervózní, když to vyzkouší s Riley.

      Bill a Riley zaujali pozice vedle sebe mezi svislými dřevěnými sloupky po čtyřech, rozmístěnými po rozlehlém travnatém hřišti směrem ke zpevněné ploše. Na chodníku byly svislé bariéry s dírami po kulkách. Před pár okamžiky Bill hovořil s mužem v řídící kabině a vše by mělo být nyní připraveno.

      Teď promluvil ke stejnému muži přes malý mikrofon, který měl před ústy.

      "Náhodné cíle. Začněte."

      Náhle se zpoza bariér objevily postavy v lidské velikosti, všechny se pohybovaly po zpevněné ploše. Měly na sobě uniformy bojovníků ISIS a zdálo se, že jsou ozbrojeni.

      "Nepřátelé!" Bill zavolal na Riley. "Střílet!"

      Riley byla příliš vylekaná, než aby střílela, ale Bill jednou vystřelil, a netrefil se. Pak vystřelil další ránu, která zasáhla jednu z postav. Postava se zcela ohnula a přestala se pohybovat. Ostatní postavy se obrátily, aby se vyhnuly střelbě, některé z nich se pohybovaly rychleji, jiné se schovávaly za překážky.

      Riley řekla, "Co to má k čertu být!"

      Stále ještě nevystřelila ani jednou.

      Bill se zasmál.

      "Stop," řekl do mikrofonu.

      Najednou byly všechny postavy nehybné.

      "Dnes střílíme na falešné lidi na kolečkách?" Zeptala se Riley se smíchem.

      Bill vysvětlil, "Jsou to autonomní roboti, namontovaní na Segwayích. Ten chlápek, se kterým jsem mluvil před minutou v kabině volí programy, podle kterých pak fungují. Ale on neovládá každý jejich pohyb. Ve skutečnosti je neovládá vůbec. 'Vědí', co dělat. Mají laserové skenery a navigační algoritmy, aby se mohli vyhnout navzájem a bariérám."

      Riley vykulila užasle oči.

      "Jo," řekla. "A vědí, co dělat, když začne střelba – běžet, nebo se skrýt, nebo obojí."

      "Chceš to zkusit znovu?" Zeptal se Bill.

      Riley přikývla, začínala vypadat nadšeně.

      Bill řekl znovu do mikrofonu, "Náhodné cíle. Začněte."

      Postavy se začaly pohybovat jako předtím a Riley a Bill na ně jednotlivě stříleli. Bill zasáhl jednoho z robotů a stejně tak Riley. Oba roboti se zastavili a ohnuli se. Ostatní roboti se rozprchli, někteří náhodně pobíhali, jiní se schovávali za překážky.

      Riley a Bill stále stříleli, ale začínalo to být stále těžší. Roboti, kteří zůstali v pohybu, uhýbali v nepředvídatelných manévrech a při různé rychlosti. Ti, kteří se schovali za bariéry, se pořád vraceli, ponoukali Riley a Billa, aby na ně stříleli. Bylo nemožné zjistit, zpoza které bariéry se objeví. Pak buď pobíhali po prostoru, nebo se znovu ukryli.

      I přes tento zdánlivý chaos to trvalo asi jen půl minuty, než Riley a Bill zasáhli všech osm robotů. Všichni byli ohnutí a nehybní mezi bariérami.

      Riley a Bill snížili své zbraně.

      "To bylo divné," řekla Riley.

      "Chceš přestat?" Zeptal se Bill.

      Riley se zasmála.

      "Děláš si srandu? Rozhodně ne. Co bude dál?"

      Bill polkl, náhle se cítil nervózní.

      "Máme zlikvidovat nepřátele, aniž bychom zabili civilisty," řekl.

      Riley se na něj soucitně podívala. Pochopil její obavy. Moc dobře věděla, proč je kvůli tomuto novému cvičení nesvůj. Připomínalo mu to nevinného mladého muže, kterého omylem postřelil minulý měsíc. Chlapec se zotavil ze svého zranění, ale Bill stále nemohl setřást svou vinu.

      Bill byl také vystrašený, protože brilantní mladá agentka jménem Lucy Vargasová byla zabita při stejném incidentu.

      Kdybych ji jen byl schopný zachránit, pomyslel si znovu.

      Bill od té doby čerpal oficiální volno a přemýšlel, jestli bude někdy schopen vrátit se do práce. Zcela se zhroutil, začal pít a dokonce i uvažoval o sebevraždě.

      Riley mu pomohla to překonat – ve skutečnosti mu zřejmě zachránila život.

      Bill cítil, že už je mu teď lépe.

      Ale byl na toto připraven?

      Riley jej neustále sledovala s obavami.

      "Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?" zeptala se ho.

      Bill si opět vzpomněl, co řekl Mike Nevins.

      "Bude to dobrá terapie."

      Bill přikývl na Riley.

      "Myslím, že ano," řekl.

      Zaujali své pozice a pozvedli své zbraně. Bill mluvil do mikrofonu. "Nepřátelé a civilista."

      Začala se odvíjet stejná akce jako předtím – ale tentokrát byla jedna z postav žena, zahalená v modrém hidžábu. Rozhodně nebylo obtížné odlišit ji od nepřátel v jejich fádním, hnědém oblečení. Ale proplétala se mezi ostatními ve zdánlivě náhodném vzorci.

      Riley a Bill začali odstřelovat nepřátele stejně jako dříve – některé mužské postavy se kulkám vyhnuly, zatímco jiní se ukryli za překážky, aby pak vyrazili nevyzpytatelným směrem.

      Ženská postava se také hýbala, jako by se bála střelby, spěchala zoufale sem a tam, ale nějak se nikdy neobtěžovala skrývat se za bariéru. Její simulovaná panika jen ztěžovala úsilí se jí vyhnout.

      Bill cítil studený pot na čele, jak střílel jednu ránu za druhou.

      Brzy on a Riley zastřelili všechny nepřátele a žena v hidžábu tam stála sama bez úhony.

      Bill pomalu vydechl úlevou a sklopil zbraň.

      "Jak se ti vede?" Zeptala se Riley s obavou v hlase.

      "Myslím, že docela dobře," řekl Bill.

      Ale jeho dlaně byly na zbrani vlhké a trochu se třásl.

      "Možná by to pro začátek stačilo," řekla Riley.

      Bill zavrtěl