Ještě Než Požehná . Блейк Пирс
Читать онлайн книгу.
Hunterův stan měl takový ten průzor ve střeše, kterým se člověk mohl dívat ven, ale bohužel tomu tak nebylo. Celé situaci to však neubíralo na romantičnosti – odjeli daleko od domova a byli sami v hlubokém lese. Bylo to pravděpodobně to nejbližší společnému životu, co byla ochotná dovolit, dokud se ji ten idiot konečně neuráčí požádat o ruku. Díky hvězdnatému nebi, perfektnímu počasí a chemii, která mezi nimi jenom jiskřila, byla tato noc jedna z těch šťastnějších.
Chtěla se už vrátit zpátky do stanu, přitulit se k němu a zahřát, ale nejprve si musela ještě odskočit. Vyrazila do lesa a dávala si přitom pozor, aby nesešla z cesty. Nebylo snadné se tu pohybovat takhle v noci, když svítily jenom hvězdy a srpek měsíce. Rozhlížela se do šera tak dlouho, dokud si nebyla jistá, že se musí vydat doleva, kde po pár metrech najde záchody.
Vyrazila tedy oním směrem a asi tak půl minuty kráčela dál. Když se po chvíli ohlédla, stan už ani neviděla.
„Sakra,“ řekla polohlasně ve snaze ukočírovat rodící se paniku.
Seber se, poručila sama sobě a znovu se vydala kupředu. Stan je jenom kousek zpátky a…
Tu její levá noha o něco zavadila a než si stačila uvědomit, co se to děje, už se poroučela k zemi. Na poslední chvíli se jí podařilo dát před sebe ruce a ochránit si tak obličej od přímého nárazu na zem. Při dopadu hekla úlekem i bolestí, ale ihned zahanbeně vstala.
Vyčítavě a skoro až s dětinskou uražeností se podívala na kládu, o níž zakopla. V temnotě, jež všechno obestírala, ten tvar vypadal velice nejasně. Přesto však byla schopna s jistotou říci, že to žádná obyčejná kláda není.
Pomyslela si, že ji možná jenom šálí zrak. Musela to být nějaká podivná hra stínů. Nic víc.
Dívala se na to několik vteřin, ale žádná z nich nezastavila mráz, která jí začal šplhat po páteři. Poznala, co to je. Najednou už to bylo bez diskuze.
Lidská noha.
Z pohledu, který se jí naskýtal, to bylo všechno. Nezdálo se, že by tam někde bylo i tělo. Noha ležela v trávě, zčásti zakrytá porostem a podzimním listím. Chodidlo bylo obuté v tenisce a bílá ponožka pod ní byla nasáklá krví.
Pam začala křičet. Otočila se a rozběhla se zpátky tmou. Křičet už nepřestala.
KAPITOLA PRVNÍ
Mackenzie seděla na sedadle spolujezdce v sedanu nafasovaném od FBI a v ruce svírala stejně tak nafasovaný Glock. Byla to zbraň, se kterou srůstala, jako kdyby to byla jenom další část jejího těla. Tentokrát ten pocit byl však přece jenom trochu jiný. Až tenhle den totiž skončí, všechno už bude jiné.
Bryersův hlas ji vytrhl z úvah. Byl to on, kdo seděl za volantem a tu a tam jí počastoval pohledem, jenž ze všeho nejvíce připomínal pohled zklamaného otce.
„Víte…že tohle nemusíte dělat,“ řekl. „Nikdo si nebude myslet nic špatného, když se tomu prostě vyhnete.“
„Myslím, že to musím udělat. Myslím, že to sama sobě dlužím.“
Bryers si povzdychl a podíval se ven z auta. Stáli na rozlehlém parkovišti, které se topilo v noční temnotě a bylo osvětleno jenom tlumenými pouličními světly, táhnoucími se sporadicky na ostrůvku uprostřed. Viděli tři auta a spolu s nimi i obrysy tří můžu, kteří tam nervózně přešlapovali.
Mackenzie vzala za kliku a otevřela dveře.
„Budu v pohodě,“ řekla.
„Já vím,“ odpověděl Bryers. „Jenom…prosím buďte opatrná. Pokud se vám dneska v noci něco stane a ti nepraví lidé přijdou na to, že jsem tu byl s vámi…“
Mackenzie nečekala na zbytek. Vystoupila z auta a zabouchla za sebou dveře. Glock držela v ruce a uvolněným krokem se vydala k těm třem a jejich autům. Věděla, že není důvod být nervózní, ale přesto se nedokázala ubránit. Ani přes fakt, že jedním z těch mužů byl Harry Dougan.
„To jsi s sebou musela přitáhnout i Bryerse?“ zeptal se jeden z nich.
„Hlídá mě,“ odpověděla. „Není ani trochu jako vy tři.“
Všichni tři se zasmáli a podívali se k autu, ze kterého Mackenzie právě vystoupila. V perfektní synchronizaci Bryersovi zamávali. Ten se za volantem falešně usmál a ukázal jim prostředníček.
„Pořád se mu ani trochu nelíbím, co?“ zeptal se Harry.
„Ne, promiň.“
Zbývající dva muži se na Harryho s Mackenzie podívali se stejnou rezignací, kterou si pěstovali už několik posledních týdnů. I když ještě nebyli párem v pravém slova smyslu, už to mezi nimi jiskřilo dostatečně na to, aby si toho jejich spolužáci všimli. Nejmenší z nich se jmenoval Shawn Roberts a ten druhý, masivní chlapík, jenž měřil přes dva metry, byl Trent Cousins.
Právě ten pokynul bradou k pistoli v Mackenziiné ruce a z pouzdra na opasku vytáhl svou vlastní.
„Tak jdeme na to?“
„Jo, nejspíš nemáme moc času,“ řekl Harry.
Všichni se opatrně rozhlédli po parkovišti. Napětí ve vzduchu houstlo a Mackenzie si v jednom okamžiku uvědomila, že jí to vlastně velice baví. Možná poprvé od dětství byla něčím opravdu nelíčeně a upřímně nadšená.
„Tak na tři,“ řekl Shawn Roberts.
Všichni se zakývali, jak přešlapovali z nohy na nohu, zatímco Harry začal odpočítávat.
„Jedna…dva…tři!“
A potom najednou všichni čtyři běželi. Mackenzie se rychle klidila doleva, aby se schovala za jedním z aut. Už když k němu doběhla, uslyšela první tlumené výstřely ze zbraní ostatních. Samozřejmě, nebyly to skutečné ostré pistole, jenom atrapy…paintballové pistole, které však byly vyrobeny tak, aby své reálné předlohy co nejvěrněji připomínaly. Tohle nebylo zdaleka poprvé, kdy se Mackenzie účastnila cvičení se simulovanou municí, ale bylo to poprvé, kdy něco takového činila bez instruktora a jakýchkoliv ochranných pomůcek.
Napravo od ní se ve spršce červené barvy o zem rozprskla kulka. Nebylo to ani deset centimetrů od jejího chodidla. Skrčila se za autem a rychle se přesunula na jeho druhý konec. Podívala se mezi kola, aby prostorem pod autem spatřila dva páry nohou. Zrovna se nedaleko od ní rozdělily. Jeden z nich zamířil rovněž do zákrytu za autem.
Mackenzie si prohlížela prostor jejich simulované bitvy už v okamžiku, kdy spolu ještě mluvili a připravovali se. Věděla, že nejlepší pozice je u základny velkého sloupu lampy uprostřed parkoviště. Stejně jako celá Hogan’s Alley, bylo i toto parkoviště často zařazováno do jejich simulací. Díky tomu, že tu byla už několikrát, Mackenzie věděla, že na všech těch místech existuje nějaká výhodná pozice, která člověku téměř s jistotou zaručí vítězství. Na tomto parkovišti to byl právě ten sloup. Nebyla však schopna se k němu vydat okamžitě, protože v momentě, kdy Harry dokončil odpočítávání, už před ní byli v témže směru další dva chlapíci. Teď však musela vymyslet, jak se tam rychle dostat, aniž by ji přitom trefili.
Pokud ji střelí, prohraje a to znamenalo přijít o sázku ve výši pěti set dolarů. Už předtím přemýšlela, jak je to asi dlouho, kdy byl tento předpromoční