ZÁHADA AVERY BLACK

      DŮVOD ZABÍT (Kniha #1)

      DŮVOD UTÍKAT (Kniha #2)

      PROLOG

      Kdykoliv jindy by pro ni první paprsky úsvitu na špičkách kukuřičných klasů byly překrásné. Dívala se, jak první světlo toho dne tančí kolem klasů a vytváří jemnou zlatavou záři. Ze všech sil se snažila v tom najít zalíbení.

      Potřebovala se něčím rozptýlit – jinak by ta bolest byla nesnesitelná.

      Byla přivázána k velkému dřevěnému kůlu, který se tisknul k jejím zádům a pokračoval ještě dvě stopy nad její hlavu. Ruce měla svázané za zády a pevně přitáhnuté ke kůlu. Na sobě měla jenom černé krajkové spodní prádlo a podprsenku, která zvedala její, již zasloužilá ňadra, blíže k sobě a vzhůru. Právě díky tomu kousku oblečení dostávala ve striptýz klubu nejvíce spropitného. Podprsenka dávala jejím ňadrům vzhled, jako kdyby stále patřily jednadvacetileté, a ne čtyřiatřicetileté matce dvou dětí.

      Kůl se zadíral do odhalené kůže na jejích zádech. To však nebylo nic proti bolesti, kterou z ní doloval ten muž s temným, hrozným hlasem.

      Napnula se, když uslyšela, že kráčí za ní. Jeho kroky jemně křupaly na mýtině uprostřed kukuřičných polí. Byl tam ale i další zvuk, i když byl o poznání tišší. Ten chlap něco vláčel. Uvědomila si, že to musí být bič. Ten, který používal, když ji bil. Musel být opatřený nějakými výstupky a na konci měl ještě něco dalšího. Podařilo se jí ho zahlédnout jenom jednou jedinkrát – a i ten letmý pohled jí stačil.

      Její záda štípala od spousty předchozích švihnutí a jenom zvuk, který ta strašlivá věc vydávala, když byla vlečena kolem, v ní vzbuzoval záchvaty bezmocné paniky. Vykřikla – té noci už to bylo jistě minimálně posté – ale kukuřičná pole, stejně jako předtím, vše dokonale uhlušila. Nejprve se snažila volat o pomoc. Doufala, že by ji někdo mohl slyšet. Postupně se však její výkřiky změnily v žalostné kvílení tvora, jenž už věděl, že žádná pomoc nikdy nepřijde.

      „Zvážím, že tě nechám běžet,“ řekl muž.

      Jeho hlas patřil člověku, který buď kouřil jednu cigaretu za druhou anebo se stejnou frekvencí denně křičel. Navíc podivně křivil sykavky.

      „Ale nejdřív se musíš doznat ke svým hříchům.“

      Tohle opakoval už počtvrté. Ona se už počtvrté naopak snažila něco vymyslet. Neměla však, k čemu by se přiznávala. Nebyla špatný člověk, byla hodná ke každému, koho znala a byla dobrou matkou – možná ne až tak dobrou, jak by chtěla – ale dělala, co mohla.

      Co od ní ten člověk chtěl?

      Znovu začala volat o pomoc a pokusila se opřít zády proti kůlu. Jakmile to udělala, pocítila škubnutí provazu utaženého kolem zápěstí a posléze i lepkavou krev, která po něm tekla.

      „Přiznej své zločiny,“ opakoval výzvu.

      „Nechápu, o čem to mluvíš!“ skučela.

      „Však ty si vzpomeneš,“ zavrčel.

      To už říkal i předtím. Vždycky těsně, než začal—

      Ozvalo se jemné šlehnutí biče, když zbraň protnula vzduch.

      Vykřikla a přitiskla se na kůl, když o zlomek vteřiny později bič dopadl na její bok.

      Z rány se vyřinula nová krev, ale ona už to ani necítila. Namísto toho se soustředila na zápěstí. Poslední hodinu už se kolem nich hromadila její vlastní krev, navíc ještě ředěná potem. Výsledkem byla kluzká substance, která mírně roztahovala lano a umožňovala jemný pohyb. Byla tu naděje, že by se za chvíli mohlo podařit se uvolnit. Jenže její tělo se vzpouzelo bolesti a mysl se v obranné reakci pokoušela od všeho odpojit. Zmocňovaly se jí mdloby.

      Prásk!

      Tentokrát ji zasáhl do ramene. Znovu vykřikla.