Svezení. Блейк Пирс
Читать онлайн книгу.
„Přemýšlím, že bych tuhle túru taky vyzkoušel. Doporučila bys mi ji?“
Peteova otázka Brett trochu rozhodila.
„No, je to vážně pěkná túra, ale… dneska je už trochu pozdě, nemyslíš? Za chvíli už bude tma.“
Pete si zklamaně povzdechl.
„Asi máš pravdu,“ odvětil. „Třeba bych se sem mohl vrátit zítra.“
Opět se na chvíli zahleděl směrem ke kopcům a pak přešel zpátky ke svému obytnému vozu.
Otočil se na Brett a navrhl: „Nechceš jít na chvíli ke mně a dát si pivo?“
Jeho nabídka Brett překvapila i potěšila zároveň. Ve svých zásobách měla jen balenou vodu a pár limonád, takže pořádně vychlazené pivo slibovalo vítané osvěžení. A kromě toho byla zvědavá, jak vypadá jeho obytný vůz zevnitř.
„To zní dobře,“ odpověděla.
Poté, co jí pomohl dovnitř, zjistila, že vůz je vevnitř ještě prostornější, než se zdál zvenku. Uvnitř byla prostorná kuchyň i se sporákem a dostatek míst na spaní pro víc než jednoho člověka – spíš pro pár s dítětem nebo dvěma.
Přesto nic dalšího nenaznačovalo, že by měl na svých cestách nějaký doprovod. Brett si byla jistá, že kdyby cestovala sama v takovémto obytném vozu, rychle by si na takové pohodlí zvykla. Její vlastní vůz nebyl vybaven skoro ničím kromě matrace.
Pete ukázal na dveře: „Asi už jsi na cestě nějakou dobu. Kdybys chtěla využít koupelnu, tak není problém.“
Brett málem zalapala po dechu.
Opravdová koupelna!
Samozřejmě že nemohla být o mnoho větší než skříň. Ale v porovnání s toaletami v restauracích a na čerpacích stanicích nebo se společnými umývárnami v kempech, bude i tak přepychová.
„Děkuju!“ odpověděla.
Otevřela dveře a vstoupila dovnitř kabiny. Dveře se za ní zavřely a ocitla se v naprosté temnotě.
To je zvláštní, pomyslela si.
Nemívají koupelny většinou okno?
Zašátrala rukou vedle dveří, aby našla vypínač na zdi, ale nic nenahmatala. Ačkoliv stejně asi nemohla čekat, že zde bude elektřina, když teď karavan není napojen na žádný zdroj.
Otočila se směrem ke dveřím a chtěla odejít, ale dveřní západka se ani nepohnula.
Musí být rozbitá.
Nesměle zavolala: „Prosím tě, asi jsem se zasekla.“
Nikdo jí neodpověděl.
Její obavy začínaly narůstat. Sáhla do kapsy pro mobil a rozsvítila na něm svítilnu.
Kužel světla dopadl na místnost kolem ní. Teď už její obavy přerostly ve strach.
Nestála v koupelně.
Možná to kdysi byla koupelna, ale v současné úpravě jí chybělo veškeré obvyklé vybavení.
Stála v prosté obdélníkové místnosti jejíž zdi byly pokryté malými děrovanými obklady.
Akustické obložení, pomyslela si.
Je v místnosti s protihlukovou izolací?
Její strach dále narůstal.
Jak si její oči přivykly slabému osvětlení, spatřila, že obložení je poškrábané a odřené.
Zdi byly potřísněné a ušpiněné něčím červeným.
Krev!
Když zaslechla zvuk dveřní západky, začala křičet.
Ale uvědomovala si, že jí to nepomůže.
Dveře se začínaly otevírat a Brett Parmová věděla, že brzy zemře.
KAPITOLA PRVNÍ
Statný muž obrovského vzrůstu předstoupil před mikrofon.
Promluvil: „Je mi ctí…“
Jeho dunivý hlas byl přerušený hlukem, který se začal rozléhat ve velké posluchárně.
Riley Sweeneová málem z toho rachotu vyletěla z kůže.
Hluk záhy utichl a o chvíli později se Riley spolu s ostatními absolventy Akademie FBI nervózně zasmála. Ředitel FBI Bill Cormack byl známý pro svůj hluboký dunivý hlas, na který nebylo uzpůsobené nastavení většiny audiosystémů.
Asi by si měl raději ten mikrofon vypnout, pomyslela si Riley.
S takto silným hlasem by ho určitě bez velkých potíží každý v posluchárně slyšel.
Místo toho se ale ředitel Cormack pokorně usmál a tentokrát promluvil do mikrofonu mnohem opatrněji.
„Je mi ctí, že mohu promluvit k letošním absolventům Akademie FBI zde v Quanticu. Gratuluji vám všem, že jste se zvládli vypořádat se všemi výzvami, před které jsme vás v uplynulých osmnácti týdnech postavili.“
Jeho slova Riley zasáhla.
Osmnáct týdnů!
Kdybych tak měla celých osmnáct týdnů.
Promeškala téměř dva týdny, když byla na stopě krutému vrahovi, a tak se nemohla účastnit přednášek a cvičení zde na základně.
Její mentor, zvláštní agent Jake Crivaro, ji bez okolků uvolnil ze studia na Akademii, aby mu pomohla s případem v Západní Virgínii – jednalo se o obzvláště otřesný případ, kdy vrah své oběti zabíjel tím, že je celé omotal ostnatým drátem.
Nebylo snadné dohnat poté zameškané hodiny. Záviděla ostatním studentům, že na tuto tvrdou dřinu měli více času než ona. Riley si ale uvědomovala, že rozhodně ne všichni z původně přijatých 200 studentů dnes dokončili své studium. Někteří neuspěli a jiní to zase vzdali.
Byla na sebe hrdá, že se jí navzdory všem okolnostem podařilo uspět.
Riley obrátila svou pozornost zpět na proslov ředitele Cormacka.
„Na cestu, kterou jsme já i ostatní agenti podstoupili, se zpětně ohlížím s údivem. Na tuto cestu se dnes vydáváte i vy. Z osobní zkušenosti vám můžu potvrdit, že tato cesta přináší naplnění – ale občas je také nevděčná. Vaše obětavé činy se ne vždy setkají s vděkem veřejnosti.“
Na chvíli se odmlčel, jako by přemítal nad vlastní osobní zkušeností.
Poté pokračoval: „Myslete na to, že jen pár lidí mimo úřad bude mít ponětí o tom, jaké jsou vaše povinnosti. Za svou práci budete kritizováni, každá vaše chyba bude podléhat pečlivému zkoumání, často za dohledu médií a veřejnosti. Pokud se vám nepodaří vyřešit případ, budete mít pocit, že o tom ví celý svět. Když uspějete, budete mít často pocit, že je to opomíjeno a nedoceněno.“
Naklonil se lehce dopředu a téměř šeptem dodal: „Pamatujte si ale toto – nebudete sami. Nyní jste součástí rodiny – té nejhrdější a nejoddanější a nejvíc pečující rodiny, jakou si vůbec umíte představit. Vždy tu bude někdo, kdo vás utěší, pokud prohrajete. A vždy tu bude někdo, s kým budete moci oslavit svůj úspěch.“
Při zmínce toho slova se Riley sevřelo hrdlo.
Rodina.
Za svůj život v podstatě nepoznala, co je to rodina.