MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

      JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

      JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

      JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

      JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

      JEŠTĚ NEŽ MUSÍ (kniha č. 5)

      JEŠTĚ NEŽ POCÍTÍ (kniha č. 6)

      PROLOG

      Když Olivia vyrůstala, nikdy by nepomyslela na to, že se jednoho dne bude ráda vracet domů. Tak, jako zbytek puberťáků, mnoho času na střední škole trávila tím, že si představovala, jak jednoho dne vypadne z domu, půjde na vysokou školu a začne svůj vlastní život. Svůj plán následovala a ze střední školy ve Whip Springs ve Virginii jela na Univerzitu ve Virginii. Právě byla ve třetím ročníku, léto plné pracovních příležitostí bylo za dveřmi, na konci kterého si chtěla najít apartmán. Olivia ráda bydlela na internátu, ale pochopila, že jako starší student by už měla bydlet někde jinde ve městě.

      Momentálně byl před ní měsíc u rodičů ve Whip Springs. A ona věděla, že její středoškolské já by jí nikdy neodpustilo tu úlevu a příval lásky, který pociťovala, když odbočila na příjezdovou cestu k domu jejích rodičů. Žili na vedlejší cestě ve Whip Springs – ospalé malé městečko v centrální Virginii s populací ne větší než pět tisíc obyvatel, které ze všech stran obklopoval les, a navíc úsek lesa se taky táhnul přes velkou část Whip Springs.

      Začínalo se stmívat, když odbočila na příjezdovou cestu. Byla si jistá, že její máma zcela určitě pro ni nechá svítit na verandě, ale u vchodových dveří žádné světlo nesvítilo. Její matka věděla, že přijede toto odpoledne; mluvily o tom dva dny předtím přes telefon a Olivia jí dokonce poslala zprávu před třemi hodinami, aby věděla, že je na cestě.

      Ano, její matka neodepsala, což se jí nepodobalo. Ale Olivia si představovala, že pravděpodobně dělá vše, co může, aby byl Oliviin pokoj dokonale připraven na její příchod, a tak zapomněla na zprávu odepsat.

      Když se Olivia přibližovala k domu, všimla si, že nejen světlo na verandě bylo zhasnuto, ale vypadalo to tak, že úplně všechny lampy v domě byly vypnuty. Ale i tak věděla, že jsou doma. Obě jejich auta byla zaparkována na příjezdové cestě, mámino auto stálo hned za tátovou dodávkou. Přesně tak, jak to dělali již od nepaměti.

      Jestli mi ti dva připravili nějakou uvítací oslavu, asi budu brečet, pomyslela si Olivia při parkování vedle máminého auta.

      Otevřela kufr a vybrala svá zavazadla, jenom dva kufry, ale zdálo se jí, že jeden z nich váží alespoň tunu. S těžkostmi je táhla po chodníku směrem k verandě. Uběhl téměř rok, co tady byla na návštěvě; málem zapomněla, jak zcela odlehlé se tohle místo zdá být. Nejbližší sousedé byli sice méně než čtvrt míle daleko, ale stromy kolem domu vytvářely dojem, že je zcela izolován…zvláště ve srovnání s přeplněnými prostory, na jaké byla zvyklá na koleji.

      Zápasila s kufry nahoru po schodech až na verandu a pak se natáhla, aby zazvonila. Když to udělala, všimla si, že dveře jsou částečně otevřené.

      Najednou nedostatek světla zevnitř působil poněkud zlověstně—jako by jí na něco upozorňoval. „Mami? Tati?“ zvolala, když se pomalu natáhla, aby nohou otevřela dveře.

      Ty se otevřely a nabídly jí pohled do předsíně a malé chodby, kterou tak dobře znala. Dům byl zcela ponořen do tmy, ale když vešla napříč svému rostoucímu strachu, okamžitě se uklidnila. Odněkud z domu uslyšela televizi—známé cinkání a potlesk z Kola štěstí, které bylo součástí jejich rodiny již od nepaměti.

      Když se blížila ke konci chodby a vešla do obývacího pokoje, uviděla kolo v televizi, která byla upevněna nad krbem. Byla to skutečně velká obrazovka, až se zdálo, že Pat Sajak byl přímo v obývacím pokoji.

      „Ahoj všichni,“ řekla Olivia, když se rozhlížela po tmavé místnosti. „Díky moc, že jste mi pomohli s věcmi. Nechat pootevřené dveře bylo—“

      Myslela to jako vtip, ale když ty slova uvázly v jejím krku, nic vtipného na tom nebylo.

      Její máma byla na gauči. Mohla klidně jenom hluboce spát, kdyby tam nebyla všechna ta krev. Byla přes její celou hruď a též vsáklá do pohovky. Bylo jí tolik, že Oliviina mysl to zpočátku nemohla pochopit. Vidět to za zvuku klepání Kola štěstí jí to ještě více ztěžovalo.

      „Mami…“

      Olivia měla pocit, jako kdyby se její srdce zastavilo. Pomalu couvala zpátky, protože ji pohlcovala realita toho, co viděla. Cítila, jako kdyby se malá