Slepá ulička. Блейк Пирс
Читать онлайн книгу.
align="center">
TŘETÍ KAPITOLA
Japonská restaurace, kterou vybrala, měla k dispozici hibachi grill s takovými těmi velkými otevřenými sporáky, kolem kterých se mohly shluknout skupinky lidí a sledovat, jak kuchaři provádí své umění. Chloe s Moultonem dali přednost stolu v tiché, soukromější části restaurace. Když se oba usadili, s potěšením zjistila, že být s ním na takovém místě působilo naprosto přirozeně. Když pomineme fyzickou přitažlivost, Moulton se jí líbil už od první chvíle, kdy ho potkala. Když byla převelena z Týmu pro zajišťování důkazů do Programu pro zadržování násilných osob, byl pro ni v ten den tím jediným světlem. A dokonce i teď byly mizerné chvilky v jejím životě díky němu lépe snesitelné.
Nechtěla jim takovou konverzací kazit večer, ale taky jí bylo jasné, že pokud to ze sebe nedostane, bude ji to dál jen zbytečně rozptylovat.
„Takže,“ řekl Moulton a obrátil za rožek stránku ve svém menu, „nebylo to divné, že jsem tě pozval na večeři?“
„Podle mě to určitě záleží na tom, koho se ptáš,“ odpověděla. „Ředitel Johnson by si asi nemyslel, že je to nejlepší nápad. Ale abych byla upřímná,“ řekla, „tak nějak jsem doufala, že to uděláš.“
„Aha, takže jsi tradicionalistka? Nepozvala bys mě sama a jenom bys čekala, až to udělám já?“
„Není to ani tak o tom, že bych byla tradicionalistka, spíš mám ještě pár jizev z předešlého vztahu, o kterém bych ti asi měla něco málo říct. Ještě před sedmi měsíci jsem byla zasnoubená.“
Šok v jeho tváři byl jen chvilkový. Nevyčetla v ní však žádný strach ani zahanbení. Než na to stihl cokoliv říct, přišla servírka, aby si od nich vzala objednávky na pití. Oba si objednali Sapporo a učinili tak co nejrychleji, aby kouzlo situace nestihlo vyprchat.
„Můžu se zeptat, proč vám to nevyšlo?“ zeptal se Moulton.
„To by bylo na dlouho. Ve zkratce se dá říct, že na mě moc visel a nedokázal se odpoutat od stínů své rodiny – konkrétně se nedokázal pustit sukně své matky. A když jsem najednou začala pracovat u FBI, nedá se říct, že by mě v tom kdovíjak podporoval. Taky mě nepodporoval, co se týče rodinných záležitostí…“
V tu chvíli si vybavila, že Moulton už z její rodinné historie něco málo ví. Když ke konci tréninku zjistila to všechno o svém otci, byla si dobře vědoma toho, že se to na akademii rychle rozneslo.
„Jo, nějaké útržky jsem zaslechl…“
Nechal větu nedokončenou. Na Chloe to působilo tak, že pokud by mu o tom chtěla říct, vyslechl by ji, ale pokud by do téhle oblasti zajít nechtěla, pochopil by to. A v tu danou chvíli, když se jí tohle všechno honilo hlavou, si řekla, že je to teď nebo nikdy. Nemá smysl čekat, pomyslela si.
„O detaily se s tebou podělím někdy jindy, ale jinak si myslím, že bys měl vědět, že jsem dnes viděla svého otce.“
„Takže ho pustili?“
„Ano. A myslím si, že ho pustili díky objevům, které jsem učinila v posledních několika měsících.“
Moultonovi chvíli trvalo, než se rozmyslel, kam tuhle konverzaci dál směřovat. Stejně jako ona se napil piva, aby tak koupil trochu času. Jakmile trochu upil, odpovědí jí byla ta nejlepší otázka, v kterou mohla doufat.
„Jsi v pohodě?“
„Myslím, že jo. Jen jsem to nečekala.“
„Chloe, nemuseli jsme dnes nikam chodit. Pochopil bych, kdybys to odřekla.“
„Skoro jsem to udělala. Ale nevidím důvod, proč bych mu měla přenechávat kontrolu nad svým životem.“
Přikývl a oba nastalého ticha využili k tomu, aby si prohlédli svá menu. Ticho trvalo až do doby, kdy přišla ta samá servírka, aby si od nich vzala objednávky. Když byla pryč, Moulton se trochu naklonil přes stůl a zeptal se: „Chceš o tom mluvit, nebo to budeme ignorovat?“
„Víš, myslím, že bych to prozatím raději ignorovala. Jen ber na vědomí, že možná nastanou chvilky, kdy budu působit trochu nepřítomně.“
Usmál se a pomalu vstal. „To se zdá fér. Ale jestli nevadí, rád bych teď něco vyzkoušel.“
„Co?…“
Udělal jeden velký krok k ní, trochu se sehnul a políbil ji. Nejdřív mírně ucukla – nebyla si jistá, co se vlastně děje. Když jí však došel jeho záměr, prostě se tomu poddala. A nejen to, polibek mu oplatila. Byl něžný, ale zároveň dostatečně naléhavý, aby si uvědomila, že na to nejspíš myslel (stejně jako ona) už pěkně dlouhou dobu.
Polibek ukončil dřív, než to mohlo začít být nepříjemné. Konec konců právě seděli v restauraci obklopení ostatními lidmi. A Chloe veřejné projevování fyzické náklonnosti nikdy moc nemusela.
„Ne že bych si stěžovala,“ řekla, „ale proč jsi to udělal?“
„Ze dvou důvodů. Zaprvé, snažil jsem se být odvážný… což je něco, co se ženou dělám jen zřídka. A zadruhé jsem chtěl odvést tvou pozornost… doufám, že to, co jsem udělal, pomůže přebít myšlenky na tvého otce.“
Hlavu měla skoro jako v oblacích a celé její tělo jako by se koupalo v teplých paprscích slunce. Vydechla. „Jo, myslím, že to docela fungovalo.“
„Dobře,“ řekl. „Taky předpokládám, že se aspoň nemusíme zabývat tím nesmyslem, jestli se máme na konci prvního rande políbit nebo ne, protože tuhle část vždycky zvořu.“
„No já doufám, že po tomhle k tomu dojde,“ řekla.
A jak Moulton doufal, myšlenky na jejího otce a jeho nenadálou návštěvu před jejím prahem se najednou zdály velice vzdálené.
Večeře probíhala lépe, než mohla doufat. Jakmile se poprali s tématem jejího otce a pak po Moultonově nečekaném polibku pokračovali v konverzaci, všechno probíhalo velmi hladce. Bavili se o tom, jaké to je naučit se, jak to chodí v FBI, pokračovali hudbou, filmy, známostmi a historkami z akademie, bavili se o svých zájmech a koníčcích. Celé to působilo tak přirozeně způsobem, který Chloe naprosto nečekala.
Bohužel však kvůli tomu začala litovat, že se na Stevena nevykašlala už dřív. Pokud jí tohle všechno unikalo, když se kvůli němu přestala zajímat o ostatní muže, pak tedy celou dobu přicházela o hodně.
Oba už dojedli, ale ještě nějakou dobu poseděli nad několika skleničkami. Moulton jen znovu prokázal svou péči a zájem, když se zastavil na dvou drincích, zatímco Chloe už měla třetí. Dokonce se jí zeptal, jestli by jí bylo příjemnější zavolat si taxík, než aby si on sedl zavolat.
Něco málo po desáté večer ji odvezl zpátky k jejímu bytu a zastavil u patníku. K opilosti měla daleko, ale byla v příjemné náladě, takže uvažovala o věcech, na které by se střízlivá ani neopovážila pomyslet.
„Dobře jsem se bavil,“ řekl Moulton. „Rád bych to velmi brzy podnikl znovu, pokud by nám to v práci nepůsobilo potíže.“
„Já taky. Díky, že jsi mě konečně pozval.“
„Díky, že jsi souhlasila.“
I když se za špičkovou svůdnici ani zdaleka nepovažovala, na jeho slova odpověděla tím, že se k němu naklonila a políbila ho. Stejně jako ten polibek v restauraci začal i tento pomalu, ale postupně se prohluboval. Jeho ruka se najednou dotýkala