Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Jaroslav Hašek
Читать онлайн книгу.
Prahy.”
„A neutečeš nám?”
Do rozmluvy vmísil se čahoun. Je to prazvláštní zjev, že jestli malí, tlustí bývají povětšině dobromyslnými optimisty, čahouni, vytáhlí bývají naopak skeptiky.
A proto čahoun řekl k malému: „Kdyby moh, tak by utek.”
„A proč by utíkal,” ozval se malý tlouštík, „je tak jako tak na svobodě, venku z garnizónu. Tady to nesu v paketu.”
„A co tam je v tom paketu k polnímu kurátovi?” otázal se čahoun.
„To já nevím.”
„Tak vidíš, nevíš a mluvíš.”
Šli přes Karlův most za naprostého mlčení. V Karlově ulici promluvil opět malý tlustý na Švejka:
„Nevíš, proč tě vedeme k polnímu kurátovi?”
„Ke zpovědi,” řekl ledabyle Švejk, „zítra mne budou věšet. To se vždycky tak dělá a říká se tomu duchovní outěcha.”
„A proč tě budou jako tento …,” otázal se opatrně čahoun, zatímco tlustý soustrastně se podíval na Švejka. Oba byli řemeslníci z venkova, otcové rodin.
„Já nevím,” odpověděl Švejk, usmívaje se dobrácky, „já o ničem nevím. Patrně to bude osud.”
„Asis se narodil na nešťastné planetě,” znalecky a se soucitem poznamenal malinký, „u nás v Jasenné u Josefova ještě za pruský války pověsili také tak jednoho. Přišli pro něho, nic mu neřekli a v Josefově ho pověsili.”
„Já myslím,” řekl skeptický čahoun, „že pro nic a za nic člověka nevěší, že musí být k tomu vždycky nějaká příčina, aby se to mohlo odůvodnit.”
„Když není válka,” poznamenal Švejk, „tak se to odůvodňuje, ale ve válce se na jednoho člověka nebere zřetel. Má padnout na frontě, nebo bejt pověšenej doma. Pěšky jako za vozem.”
„Poslouchej, nejsi ty nějakej politickej?” otázal se čahoun. V přízvuku jeho otázky bylo znát, že začíná být Švejkovi nakloněn.
„Politickej jsem až moc,” usmál se Švejk.
„Nejsi národní socialista?” Nyní počal být malý tlustý opatrným. Vmísil se do toho. „Co je nám do toho,” řekl, „je všude plno lidí a pozorujou nás. Aspoň kdybychom někde v průjezdě mohli sundat bodla, aby to tak nevypadalo. Neutečeš nám? My bychom měli z toho nepříjemnosti. Nemám pravdu, Toníku?” obrátil se k čahounovi, který potichu řekl:
„Bodla bychom mohli sundat. Je to přece náš člověk.” Přestal být skeptikem a duši jeho naplnila soustrast k Švejkovi. Hledali tedy vhodný průjezd, kde sňali bodáky, a tlustý dovolil Švejkovi, aby kráčel vedle něho.
„Kouřil bys, viď,” řekl, „jestlipak …” Chtěl říct: „Jestlipak ti dají také zakouřit, než tě pověsí,” ale nedokončil větu, vyciťuje, že by to byla beztaktnost.
Zakouřili si všichni a průvodčí Švejkovi počali sdělovat jemu o svých rodinách na Královéhradecku, o ženách, dětech, o kousku políčka, o jedné krávě.
„Já mám žízeň,” řekl Švejk.
Čahoun s malým podívali se na sebe.
„Někam na jednu bychom také šli,” řekl malý, vyciťuje čahounův souhlas, „ale někam, kde by to nebylo nápadný.”
„Pojďme na Kuklík,” vybízel Švejk, „kvéry si dáte do kuchyně, hostinský Serabona je sokol, toho se nemusíte bát. – Hrajou tam na housle a na harmoniku,” pokračoval Švejk, „a chodějí tam pouliční holky a různá jiná dobrá společnost, která nesmí do Reprezenťáku.”
Čahoun s malým podívali se ještě jednou na sebe a pak řekl čahoun: „Tak tam půjdem, do Karlina je ještě daleko.”
Po cestě jim Švejk vypravoval různé anekdoty a v dobré náladě vstoupili na Kuklík a udělali to tak, jak Švejk radil. Ručnice uschovali v kuchyni a šli do lokálu, kde housle a harmonika naplňovaly místnost zvuky oblíbené písně „Na Pankráci, tam na tom vršíčku, stojí pěkné stromořadí…”
Nějaká slečna, která seděla na klíně vyžilému mladíkovi s hladce učesanou pěšinkou, zpívala chraplavým hlasem: „Měl jsem holku namluvenou, jinej mně za ní chodí.”
U jednoho stolu spal opilý sardinkář, chvílemi se probouzel, uhodil pěstí do stolu, zabreptal: „Nejde to,” a zas spal dál. Za kulečníkem pod zrcadlem seděly jiné tři slečny a pokřikovaly na nějakého konduktéra od dráhy: „Mladej pane, dají nám vermut.” U hudby hádali se dva, že nějakou Mařku včera lízla patrola. Jeden to viděl na vlastní oči a druhý tvrdil, že šla s nějakým vojákem se vyspat k Valšům do hotelu.
U samých dveří seděl voják s několika civilisty a vykládal jim o svém zranění v Srbsku. Měl obvázanou ruku, plné kapsy cigaret, které od nich dostal. Říkal, že už nemůže pít, a jeden z té společnosti, plešatý dědek, neustále ho vybízel:
„Jen pijte, vojáčku, kdoví jestli se ještě sejdem. Mám vám dát něco zahrát? Máte rád ,Osiřelo dítě'?”
To byla totiž píseň plešatého dědka a opravdu již za chvíli housle i harmonika zakvílely, přičemž dědkovi vstoupily slzy do očí a on zpíval třaslavým hlasem: „Když už rozum bralo, na mámu se ptalo, na mámu se ptalo …”
Od druhého stolu ozvalo se: „Nechaj si to. Jdou se vycpat. Pověsej si to na hřebík. Odprejsknou s tím sirotkem.”
A jako poslední trumf počal nepřátelský stůl zpívat: „Loučení, ach loučení, mé srdéčko je celý zhroucený, zhroucený…”
„Franto,” volali na raněného vojáka, když přezpívali, zahlušivše ,Osiřelé dítě', „nech už je bejt a pojď si k nám sednout. Vykašli se už na ně a pošli sem cigarety! Budeš je bavit, nádivy.”
Švejk se svými průvodčími dívali se se zájmem na to všechno.
Švejk vžil se ve vzpomínky, když tu často sedával do vojny. Jak sem chodil policejní komisař Drašner na policejní prohlídku a prostitutky jak se ho bály a skládaly na něho písničky s obsahem opačným. Jak právě jednou zpívaly chórem:
Za pana Drašnera
stala se tu mela,
Mařena byla vožralá
a Drašnera se nebála.
Vtom přišel Drašner se svým průvodem, strašný a neúprosný. Bylo to, jako když střelí do koroptví. Civilní strážníci seřadili to všechno do houfu. I on, Švejk, byl tenkrát v tom houfu, poněvadž při své smůle řekl komisaři Drašnerovi, když ho vyzval, aby se legitimoval: „Mají na to povolení od policejního ředitelství?”
Švejk vzpomínal též na jednoho básníka, který tu sedával pod zrcadlem a v tom všeobecném ruchu Kuklíku, zpěvu a pod zvuky harmoniky psával básničky a pročítal je prostitutkám.
Naproti tomu u Švejkových průvodčí nebylo žádných podobných reminiscencí. Bylo to pro ně něco zcela nového. Začínalo se jim to líbit. První z nich, který našel zde úplného uspokojení, byl malý tlustý, neboť tací lidé, kromě svého optimismu, mají velký sklon být epikurejci. Čahoun chvíli sám s sebou zápasil. A jako ztratil již svůj skepticismus, ztrácel pomalu i svou odměřenost a zbytek rozvahy.
„Já si zatancuji,” řekl po pátém