Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Jaroslav Hašek
Читать онлайн книгу.
slinami, tak třebas půl roku, a musí je pustit úplně z vojny.
Čahoun, který úplně již ztratil všechnu duševní rovnováhu, dal si na záchodě od vojáka stříknout petrolej pod kůži do nohy.
Když se schylovalo již k večeru, navrhl Švejk, aby nastoupili cestu k polnímu kurátovi. Malý tlouštík, který už začal breptat, sváděl Švejka, aby ještě počkal. Čahoun byl také toho mínění, že polní kurát může čekat. Švejkovi se však přestalo již na Kuklíku líbit, a proto jim pohrozil, že půjde sám.
Tak šli, ale musel jim slíbit, že se všichni ještě někde zastaví.
Stavili se za Florencí v malé kavárničce, kde tlustý prodal své stříbrné hodinky, aby se mohli ještě dále veselit.
Odtamtud už je Švejk vedl pod paždí. Dalo mu to strašně mnoho práce. Neustále jim nohy podklesávaly a chtěli stále ještě jít někam. Malý a tlustý byl by málem ztratil paket k polnímu kurátovi, tak byl Švejk nucen nésti paket sám.
Švejk je neustále musel upozorňovat, když šel naproti důstojník nebo nějaká šarže. Po nadlidském úsilí a namáhání podařilo se Švejkovi přivléct je k domu v Královské třídě, kde bydlel polní kurát.
Sám jim nastrčil bajonety na ručnice a přinutil je dloubnutím pod žebra, aby ho vedli oni, a ne on je.
V prvém poschodí, kde byla navštívenka na dveřích bytu „Otto Katz, Feldkurat”, přišel jim otevřít nějaký voják. Z pokoje ozývaly se hlasy a cinkot lahví a sklenic.
„Wir – melden – gehorsam – Herr – Feldkurat,” řekl namáhavě čahoun, salutuje vojákovi, „ein – Paket – und ein Mann gebracht.”
„Lezte dál,” řekl voják, „kdepak jste se tak zřídili? Pan feldkurát je taky…” Voják si odplivl.
Voják odešel s paketem. Čekali v předsíni dlouho, až se otevřely dveře a jimi nevešel, ale vletěl do předsíně polní kurát. Byl jen ve vestě, v ruce držel doutník.
„Tak už jste tady,” řekl k Švejkovi, „a to vás přivedli. É – nemáte sirky?”
„Poslušně hlásím, pane feldkurát, že nemám.”
„É – a proč nemáte sirky? Každý voják má mít sirky, aby si mohl zapálit. Voják, který nemá sirky, je … Co je?”
„Je, poslušně hlásím, bez sirek,” odpověděl Švejk.
„Velice dobře, je bez sirek a nemůže nikomu připálit. Tak to by bylo jedno a teď to druhé. Nesmrdějí vám nohy, Švejku?”
„Poslušně hlásím, že nesmrdějí.”
„Tak to by bylo to druhé. A teď to třetí. Pijete kořalku?”
„Poslušně hlásím, že kořalku nepiju, jenom rum.”
„Dobře, podívejte se tady na toho vojáka. Toho jsem si vypůjčil na dnešek od obrlajtnanta Feldhubra, je to jeho pucflek. A ten nic nepije, je ab-ab-abstinent, a proto půjde s marškou. Poponěvadž takového člověka nemohu potřebovat. To není pucflek, to je kráva. Ta pije taky jenom vodu a bučí jako vůl. – Ty jsi abstinent,” obrátil se na vojáka, „že se nenestydíš, pitomče. Zasloužíš pár facek.”
Polní kurát obrátil svou pozornost na ty, kteří Švejka přivedli a kteří ve snaze rovně stát klátili sebou, marně se opírajíce o své ručnice.
„Vy jste se o-opili,” řekl polní kurát, „opili jste se ve službě a za to vás dám za-zavřít. Švejku, vy jim vezmete ručnice a odvedete je do kuchyně a budete je hlídat, dokud nepřijde patrola, aby je odvedla. Já hned zatelefonu-nu-nu-nu-ju do kasáren.”
A tak slova Napoleonova „Na vojně se mění situace každým okamžikem” došla i zde svého úplného potvrzení.
Ráno ho ti dva vedli pod bajonety a báli se, aby jim neutekl, pak je sám přived, a nakonec je musel hlídat sám.
Zprvu si dobře neuvědomili toho obratu, až když seděli v kuchyni a u dveří viděli stát Švejka s ručnicí a bajonetem.
„Já bych něco pil,” povzdechl malý optimista, kdežto čahoun dostal opět záchvat skepticismu a řekl, že je to všechno mizerná zrada. Jal se hlasitě obviňovat Švejka, že je přivedl do toho postavení, a vyčetl mu, že prý jim sliboval, že bude zítra oběšenej, a teď že je vidět, že to je legrace i s tou zpovědí, i s tím oběšením.
Švejk mlčel a přecházel u dveří.
„Volové jsme byli,” křičel čahoun.
Nakonec vyslechnuv všechna obvinění prohlásil Švejk:
„Nyní alespoň vidíte, že vojna není žádný med. Já konám svou povinnost. Já jsem se stejně do toho dostal tak jako vy, ale v obecnej řeči se říká, že se na mne štěstěna usmála.”
„Já bych něco pil,” opakoval zoufale optimista.
Čahoun vstal a šel ke dveřím vrávoravým krokem. „Pust nás domů,” řekl Švejkovi, „kolego, neblbni.”
„Jdi vode mě,” odpověděl Švejk, „já vás musím hlídat. Teď se neznáme.”
Ve dveřích objevil se polní kurát: „Já, já se nijak nemohu do těch kasáren dozvonit, tak jděte domů a pa-pamatujte si, že ve službě se chlastat ne-nesmí. Marš!”
Ku cti pana polního kuráta budiž řečeno, že do kasáren netelefonoval, poněvadž neměl doma telefonu a mluvil do stojanu na žárovku.
(2)
Již třetí den byl Švejk sluhou polního kuráta Otto Katze a za tu dobu viděl ho jen jednou. Třetího dne přišel vojenský sluha od nadporučíka Helmicha, aby si Švejk přišel pro polního kuráta.
Po cestě sdělil Švejkovi, že polní kurát pohádal se s nadporučíkem, rozbil pianino, že je opilý namol a nechce jít domů.
Nadporučík Helmich že je také opilý, vyhodil polního kuráta na chodbu a ten že sedí u dveří na zemi a dřímá.
Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem, a když ten zabručel a otevřel oči, Švejk zasalutoval a řekl: „Poslušně hlásím, pane feldkurát, že jsem zde.”
„A co zde – chcete?”
„Poslušně hlásím, že mám pro vás přijít, pane feldkurát.”
„Vy tedy máte pro mne přijít – a kam půjdem?”
„Do vašeho bytu, pane feldkurát.”
„A proč mám jít do svého bytu – copak nejsem ve svém bytě?”
„Poslušně hlásím, pane feldkurát, že jste na chodbě v cizím domě.”
„A – jak – jsem – se sem dostal?”
„Poslušně hlásím, že jste byl na návštěvě.”
„Na – ná-návštěvě jsem ne-nebyl. – To – se vy mý-mý-líte.”
Švejk zdvihl polního kuráta a přistavil ho ke zdi. Polní kurát se mu kácel ze strany na stranu, navaloval se na něho, přičemž říkal: „Já vám upadnu. – Upadnu,” opakoval ještě jednou usmívaje se pitomě.
Konečně podařilo se Švejkovi přimáčknout polního kuráta ke zdi, který v nové pozici počal opět dřímat.
Švejk ho probudil. „Co si přejete?” řekl polní kurát, dělaje marný pokus svézt se po zdi a posadit se na zem. „Co jste zač?”
„Poslušně