KAPIOLA PRVNÍ

      Kevin praštil do jednoho z monitorů na stěně. Jednak kvůli tomu, že byl rozčílený a také proto, že v televizi to vždycky zabralo. Tady ale ne, což ho rozčílilo ještě víc.

      „Přece se nemohly jen tak vypnout,“ rozohnil se. Nebyly snad tyhle systémy navržené tak, aby přežily v podstatě cokoli? „Ne zrovna teď.“

      Ne, když sledovali konec světa v přímém přenosu. Sledovali lidi, jak se scházejí a nad nimi prolétají lodě vetřelců. Luna vedle něj jen zírala do stropu, jako kdyby předpokládala, že se vše zase samo rozběhne. Nebo možná myslela na své rodiče, kteří byli někde tam venku a nastupovali do lodě mimozemšťanů.

      Kevin ji objal a v tu chvíli si nebyl jistý, jestli chce dodat odvahu jí nebo sám sobě.

      „Myslíš, že jsou ti lidé v pořádku?“ zeptala se Luna. „A moji rodiče?“

      Kevin polkl. Pomyslel na všechny ty lidi, kteří se řadili k nástupu do lodí. Byla mezi nimi i jeho matka.

      „Doufám, že ano,“ hlesl.

      „Tohle není správné,“ pronesla Luna. „Jsme tady v bunkru v bezpečí, zatímco všichni ostatní jsou tam venku… kolik lidí se asi proměnilo?“

      Kevin se zamyslel nad masami lidí, které viděli na obrazovkách, než se vypnuly, a na to, jak postupně ubývalo lidí, kteří hlásili zprávy.

      „Nevím, ale bude jich hodně,“ hádal.

      „Možná se proměnili všichni,“ řekla Luna. „Možná jsme už jen my.“

      „Můžeme zkusit něco udělat,“ řekl. „Možná se nám podaří najít způsob, to tu opravit. Pak se uvidí.“

      Řekl to proto, aby přivedl Lunu na jiné myšlenky, ale i proto, že chtěl, aby se to podařilo. Co věděli o opravě počítačů? Kdyby tu byl někdo z vědců NASA… třeba doktorka Levinová… ale ta byla pryč, stejně jako všichni ostatní. Všechny je proměnila ta divná mlha, která je nutila, aby pronásledovali Kevina s Lunou.

      „Pojď,“ vyzval Lunu a opatrně ji vzal za ruku. „Musíme se tu porozhlédnout.“

      Luna přikývla, i když se zdálo, že moc nevnímá. „Asi máš pravdu.“

      Vyrazili na průzkum bunkru pod Mount Diablo a když se Kevin rozhlédl, překvapilo ho, jak moc rozlehlý je to prostor. Kdyby se tu procházeli za jiných okolností, nejspíš by mu to přišlo jako super dobrodružství. Takhle ale Kevinovi každá ozvěna jejich kroků připomínala, jak osamělí jsou. Tohle byla rozlehlá vojenská základna a oni tu byli sami dva.

      „Fakt hustý,“ pronesla Luna s očividně předstíraným úsměvem. „Je to jako se plížit obrovským skladištěm.“

      Kevin věděl, že to nemyslí vážně. Ze všech sil se snažila být tou starou Lunou, ale nezněla vůbec věrohodně.

      „To je v pohodě,“ řekl Kevin, „nemusíš nic předstírat. Já…“

      Co vlastně chtěl říct? Že je taky smutný? Něco takového ani zdaleka nevystihovalo konec světa a ztrátu všech, na kom jim záleželo.

      „Já vím, že ne,“ pronesla Luna. „Jen se snažím… být optimista. Nejspíš. Pojď, koukneme se, co tu máme.“

      Kevin si nemohl pomoct, pořád měl pocit, že se prostě snaží najít něco, na co by se mohla soustředit. Zamířili spolu hlouběji do bunkru. Bylo to opravdu ohromné místo, které nejspíš mohlo poskytnout přístřeší stovkám lidí. Pod stropem se táhly trubky a kabely a na stěnách byly nápisy vyvedené žlutou barvou.

      „Podívej,“ vyhrkla Luna a ukázala na jeden z nich, „tamhle je kuchyň.“