Přistání . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
ke dveřím. „Můžu jít pryč, jestli nechceš—“
„Utekla jsem z domova,“ řekla Chloe. Kevin doslova zamrzl na místě.
„Cože?“
„No… už předtím, než přišli mimozemšťané,“ pokračovala Chloe. „Moje matka na mě pořád jen řvala a taťka… no, něco se stalo a všichni mi tvrdili, že jsem šílená… každopádně mám na severu bratrance. Říkala jsem si, že pokud se k němu dostanu, bude to dobrý. A pak přišli mimozemšťané.“
Kevin měl pocit, že mu neříká všechno, ale nechal to být. Podle toho, jak často se odmlčela se mu zdálo, že jde o něco hodně bolestivého. Jako kdyby si myslela, že když o tom nebude mluvit, všechno zmizí. Sám to moc dobře znal. Bylo to stejné, jako když se tvářil, že je zdravý a doufal, že tak zmizí jeho nemoc.
„Jak jsi dokázala přežít?“ zeptal se.
„Dělala jsem, co jsem musela,“ pronesla Chloe defenzivně. Znovu vypadala poněkud vyděšené. „Počkej, ty myslíš, když se všichni ostatní změnili? Asi… asi to bylo jen štěstí. Byla jsem daleko od všech ostatních, když se to stalo. Prý to byl nějaký plyn nebo co, ale když jsem se dostala ven, viděla jsem jen lidi, co vydechovali nějaký hnus na ostatní.“
„Když ses dostala ven?“ nechápal Kevin.
„Jeden řezník mě zamkl. Prý že jsem ho chtěla okrást.“
Zamkl ji někde, kam se nedostaly výpary? A znamenalo to, že už on ani Luna nepotřebují masky?
„Bude to dobré,“ řekl Kevin.
Chloe zase jen pokrčila rameny. „Ty jsi ten kluk z televize, že? Když ses představil jako Kevin, nedošlo mi to, ale teď tě poznávám. Proto jsi tady? Zavřeli tě na bezpečném místě, protože jsi ten kluk, který ví o mimozemšťanech?“
Kevin zavrtěl hlavou a znovu se k ní přiblížil. „Nezavřeli mě tady. Doktorka Levinová mi dala klíče od bunkru pod výzkumným centrem NASA, ale tam jsme se nedostali. S Lunou jsme museli najít tenhle.“
Chloe přikývla. „Luna… je tvá přítelkyně?“
Tohle byla věc, kterou si vždy všichni mysleli. Kevin nechápal proč. Zdálo se mu samozřejmé, že s Lunou nikdy chodit nebude.
„Je to má kamarádka,“ odpověděl. „My dva… tedy…“
Bylo zvláštní, jak snadné bylo mluvit o vetřelcích, ale když přišlo na něj a Lunu…
„Divný,“ prohlásila Chloe. „Chci říct, že vypadáš jako fajn kluk. Já bych tě rozhodně neměla jen za kamaráda. Zajímalo by mě—“
Kevin nezjistil, co by ji zajímalo, protože v tu chvíli se od dveří ozvalo nucené zakašlání. Když se Kevin ohlédl, uviděl Lunu, jak je probodává pohledem.
„Jen mě zajímalo, proč vám to trvá tak dlouho,“ řekla a nezněla vůbec nadšeně. Vypadala… jako by snad žárlila. Kevinovi to nedávalo smysl, protože se přece nic nestalo, a navíc mezi nimi nic nebylo. Nebo ano?
„Ahoj, Luno,“ vyhrkl Kevin. „Chloe mi o sobě zrovna vyprávěla.“
„Jo, určitě,“ pronesla Luna. „Možná by mohla povyprávět i mně. A možná, že bysme mezitím mohli zkusit vymyslet, co dál.“
***
Zamířili do kuchyně, protože ani jeden z nich ještě nesnídal. Kevin vyrazil pro zásoby do skladiště, i když si nebyl jistý, jestli má nechat Lunu s Chloe o samotě.
Vybral balíček, který tvrdil, že se v něm skrývají borůvkové palačinky. Když se k dívkám vrátil, obě mlčely. Což bylo poněkud zvláštní – Luna totiž téměř nikdy nemlčela.
„Našel jsem borůvkové palačinky,“ řekl.
„Super,“ prohlásila Luna. „Miluju borůvkové palačinky.“
„Taky je mám ráda,“ pronesla Chloe, i když měl Kevin pocit, že to říká jen kvůli Luně.
„No, nevím, jestli budou dobré,“ poznamenal Kevin.
Brzy si to ověřili. Palačinky chutnaly jako něco, co bylo zabalené mnohem déle, než by mělo být. I tak ale byli všichni tolik hladoví, že se rozhodli je sníst.
„Jak ses o tomhle místě dozvěděla?“ zeptal se Kevin Chloe během jídla.
„Můj táta… jeho prací bylo… že věděl spoustu věcí,“ pronesla. Nic víc ale nedoplnila. Kevin předpokládal, že kdyby se místo něj zeptala Luna, nedozvěděli by se ani tohle.
„Takže jsi sem vyrazila a bušila jsi do dveří, dokud jsme tě nepustili dovnitř?“ zeptala se Luna. Kevin měl pocit, že se jí to zdá nepravděpodobné.
„Někam jsem jít musela,“ pronesla Chloe.
„Zajímalo by mě, jestli jsou nějaká další taková místa. Jestli se někomu podařilo se ukrýt,“ pronesl Kevin dřív, než se Chloe s Lunou stihla pohádat. Chtěl, aby spolu ty dvě vycházely.
„Pokud jsou taková místa, nemůžeme se s nimi spojit,“ prohlásila Luna. „Nemáme signál pro obrazovky a všechno komunikační vybavení je na nic, když nevíme, s kým se chceme spojit.“
„Možná, že je jen neumíte použít,“ pronesla Chloe.
Luna ji probodla pohledem.
„Stejně tu můžeme zůstat, jak dlouho budeme potřebovat,“ řekla Luna. „Jsme tu v bezpečí. Už jsme se o tom s Kevinem bavili včera.“
To byla pravda a Kevinovi to v tu chvíli připadalo uklidňující. Ale co dál? Opravdu mohli všichni tři po zbytek života zůstat zavření v bunkru?
„Možná bych o něčem věděla,“ řekla Chloe, zatímco žvýkala palačinku.
„Jen tak prostě o něčem víš?“ zajímala se Luna. „Ze stejného zdroje, jako ses dozvěděla o tomhle bunkru?“
Kevin měl pocit, že Luna Chloe z něčeho podezírá. Vzhledem k tomu, že Chloe nic neprovedla, chtěl jí věřit, ale Luna měla zřejmě jiný názor.
Chloe odložila vidličku. „Slyšela jsem o něm od lidí, které jsem potkala. Došlo mi, že tohle bude blíž a bude to bezpečnější, ale pokud tu nikdo není…“
„Jsme tu my,“ opravila ji Luna. „A jsme tu v bezpečí.“
„Jsme?“ obořila se na ni Chloe a zadívala se na Kevina, jako by čekala, že něco řekne. „U Los Angeles by měla být skupina, která pomáhá uprchlíkům se shromáždit a zůstat v bezpečí. Říkají si Přeživší.“
„Takže chceš, abychom šli do Los Angeles a našli je?“ zeptala se Luna.
„A jaký je tvůj plán? Sedět tady a čekat, až se všechno spraví?“
Kevin klouzal pohledem z jedné dívky na druhou a snažil se přijít na to, jak je uklidnit.
„Máme dost jídla, abychom tu přežili a možná se nám podaří zprovoznit rádio. Nemůžeme jen tak jít ven, když tam může být úplně cokoli.“
Chloe zavrtěla hlavou. „Bude to jen horší. Věř mi.“