Přistání . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
ke Chloe a ani ho moc nepřekvapilo, když si všiml, že Luna běží s ním.
„Dělám to kvůli tobě, ne kvůli ní,“ pronesla Luna.
„Jasně,“ řekl Kevin a ještě zrychlil.
„A ty se přestaň usmívat,“ pokračovala Luna. „Dělám to jen proto, že kdybych ti nepomohla, zvetřelcovali by tě.“
„Zvetřelcovali?“
„Lepší slovo vymyslím později,“ ušklíbla se Luna.
Téměř už byli u Chloe. Jeden z proměněnců se po ní natáhl, ale Kevin s Lunou byli rychlejší. Chytili ji a strhli stranou mezi stromy. Vzhledem k prudkému svahu to bylo riskantní, ale vyplatilo se to. Jeden z proměněných totiž proletěl kolem a padal někam dolů.
„Vrátili jste se pro mě,“ vyhrkla Chloe. „Vy—“
„Radši sklapni a utíkej,“ štěkla Luna. „Auto je tamhle.“
Druhý turista jim byl v patách. Pohyboval se s vytrvalostí vlka pronásledujícího laň. Kevin nechtěl přemýšlet nad tím, jak takové pronásledování obvykle končí, takže se raději dál proplétal mezi stromy.
Proměněnec po něm hmátl, ale Kevinovi se podařilo uhnout. Překvapilo ho, když si všiml Chloe, jak k muži přiběhla z boku, narazila do něj a srazila ho tak ze svahu dolů. Zakřenila se, ale Kevin se zachvěl. To tělo možná zrovna ovládali vetřelci, ale pořád někomu patřilo a pokud ho ten někdo má získat zpátky, nejspíš by ho raději měl bez zlámaných kostí.
„Dovnitř!“ křičela Luna. Byla už u auta a zrovna nasedala na místo řidiče.
Kevin s Chloe se dostali dovnitř právě ve chvíli, kdy Luna otočila klíčkem. Kevin slyšel, jak tiše nadává. Okamžik mu trvalo, než si uvědomil, proč. Auto nestartovalo. Vydávalo nějaké chrčivé, kuckavé zvuky, ale krom toho se nic nedělo, ať už se Luna snažila sebevíc.
Kevina se začal zmocňovat strach. Ne, že by se při útěku před proměněnci nebál, ale začínalo to být horší. Rozhlédl se a pátral po pohybu kolem. Pokud by se blížili proměněnci, chtěl to vědět. A nešlo jen o ty, kteří spadli ze svahu, určitě tu byli i další. Zdálo se, že jsou vždycky nějací další.
„Nestartuje,“ vyhrkla Luna.
„Jasně, že ne,“ pronesla Chloe. „Zahltila jsi to.“
„Jako kdybys to uměla líp,“ štěkla Luna.
Zdálo se, že nastávající hádka by trvala příliš dlouho a byla příliš hlasitá. Že by tu všichni byli dost dlouho na to, aby přišli další proměněnci. Kevin už je viděl pohybovat se mezi stromy.
„Musíme jít,“ pronesl. Zdálo se mu, že někteří už jsou opravdu blízko. „Musíme hned jít.“
Vyskočil z auta a dívky ho se zaváháním následovaly. Společně ale zmizeli mezi stromy právě ve chvíli, kdy se k autu v tiché, koordinované mase, dostali vojáci, turisté, správci parku i rodiny. Někteří proměněnci se rozhlíželi. Kevinovi se zdálo, že snad čenichají. Spěchal pryč.
„U auta se asi dlouho nezdrží,“ hádal Kevin. „Musíme vymyslet něco jiného.“
„Na parkovišti je spousta aut,“ pronesla Chloe.
Luna si odfrkla. „Nemáme k nim klíčky.“
„Já klíček nepotřebuju. Snažila jsem se nastartovat, když se ke mně dostali tam ti dva.“ Pořád zněla, jako by se chtěla hádat, ale Kevinovi záleželo jen na tom, aby se všichni dostali pryč.
„Musíme být tiše,“ pronesl a dívky se na něj podívaly, jako kdyby řekl něco, co je jim naprosto jasné. Společně se plížili kupředu a propracovávali se k parkovišti pro návštěvníky. Zdálo se, že na něm zrovna nikdo není.
„Tu blbou masku si klidně můžeš sundat,“ pronesla Chloe směrem k Luně. „Už jsem říkala, že ať bylo ve vzduchu cokoli, je to pryč. Nebo se snad bojíš?“
Poslední poznámkou Lunu dostala. Ta si masku prudce strhla.
„Nebojím se,“ řekla. „Jen nejsem hloupá.“
„Musíme najít nějaké auto,“ přerušil Kevin vznikající hádku.
Měli z čeho vybírat. Návštěvníci parku měli očividně různý vkus, protože tu byly minivany, SUV, moderní auta, stará auta. Prostě všechny druhy, barvy a—
„Tamto,“ pronesla Chloe a ukázala na jeden pickup, který vypadal tak opotřebovaně, až Kevina překvapilo, že je ještě pojízdný. Loupala se z něj barva a na mnoha místech byl očividně rezavý. „To zvládnu nastartovat.“
Přešli k němu a ukázalo se, že jedno okénko je pootevřené. Chloe ho stlačila, protáhla jím ruku a otevřela dveře zevnitř.
„Nepřijde ti divné, že tohle všechno umí?“ zeptala se Luna Kevina.
Chloe se ohlédla přes rameno. „Ne všichni máme super život, krásko.“
Kevin byl téměř rád, že se v dohledu objevila skupina pomalu postupujících proměněnců. Očividně je hledali.
„Rychle,“ vyhrkl, „dovnitř!“
Nastoupili a snažili se co nejvíc skrčit. Chloe na sedadle řidiče dělala něco s dráty zapalování. Zdálo se, že jí to trvá neskutečně dlouho.
„Myslela jsem, že to umíš,“ zašeptala Luna.
„Chtěla bych vidět tebe,“ štěkla Chloe.
„Hlavně abys nás dostala do NASA,“ pronesla Luna.
Chloe zavrtěla hlavou. „Jedeme do Los Angeles.“
„Do San Francisca,“ opravila ji Luna.
„Los Angeles,“ odsekla Chloe.
Kevin věděl, že by měl zasáhnout, protože pokud by mlčel, ty dvě by se nejspíš hádaly ještě ve chvíli, kdy by se proměněnci objevili těsně u auta.
„Prosím, Chloe, tu zprávu potřebujeme slyšet. A… no, pokud to nebude k ničemu, tak možná můžeme vyrazit do Los Angeles. Společně.“
Chloe se na okamžik odmlčela. Kevin se odvážil vykouknout ven. Doufal, že se rozhodne rychle, protože skupina proměněnců se blížila.
„Nejspíš jste mi tak trochu zachránili život,“ pronesla Chloe. „Dobře.“
Pokračovala v práci se zapalováním. Motor škytl. Kevin znovu vykoukl a viděl, že si jich proměněnci všimli. Dívali se směrem k jejich autu asi tak, jako se kočka dívá na myš.
„Ehm… Chloe?“
Proměněnci se rozběhli.
„Dokážeš to, nebo ne?“ zeptala se Luna.
Chloe neodpověděla. Dál si hrála s dráty. Motor zakašlal a vzápětí hlasitě zaburácel.
„Vidíš! Říkala jsem, že—“
Přerušil ji náraz jedné z postav do boku auta. Okamžitě se po nich začala sápat.
„Dostaň nás odsud!“ zařval Kevin a Chloe přikývla.
Auto