KAPITOLA ČTVRTÁ

      „Běž!“ zařval Kevin, když se lidé, které vetřelci proměnili, přiblížili k bunkru. Luna se řídila jeho rozkazem a vyrazila hlouběji do chodeb tak rychle, až měl Kevin co dělat, aby jí stačil.

      V utíkání byli dobří. Kdykoli měli problémy kvůli tomu, že byli někde, kde by být neměli, vždycky se jim podařilo utéct. Ať už je sledoval kdokoli. Nebo téměř vždy. Minimálně v polovině případů. Tentokrát ale šlo o víc než jen napomenutí od dospělých.

      Slyšel dusot jejich nohou, očividně je pronásledovali bunkrem. Neozýval se žádný jiný zvuk, pouze hluk bot dopadajících na beton. Pronásledovatelé nekřičeli, nevřeštěli ani na ně nevolali, aby se zastavili. Z nějakého důvodu to takhle bylo ještě děsivější.

      „Tudy!“ vykřikla Luna, která pořád mířila hlouběji do základny. Proběhli kolem zbrojnice a tentokrát by si Kevin přál, aby měli nějakou zbraň. Potřebovali ji totiž k tomu, aby se v jednom kuse dostali ven. Protože ale žádnou neměli, museli se spokojit s tím, že převrhávali cokoli, co se jim dostalo pod ruku, nebo že postupujícím proměněncům strčili do cesty úklidový vozík. Občas se jim podařilo i zavřít některé dveře. Podle hluku Kevin poznal, že některé překážky zabraly, ale nezdálo se, že by to jejich pronásledovatele nějak zvlášť zpomalilo.

      „Buď tiše,“ zašeptala Luna a stáhla Kevina do další chodby. Zpomalili a šli po špičkách. O chvíli později se kolem prohnal dav turistů a vojáků. Očividně je ovládali vetřelci.

      „Jak to, že jsou tak rychlí?“ zašeptal Kevin a snažil se popadnout dech. Zdálo se mu to nespravedlivé. Člověk by řekl, že před mimozemskou invazí půjde alespoň utéct.

      „Vetřelci zřejmě využívají jejich svaly do posledního kousku,“ pronesla Luna, „a je jim jedno, jestli se unaví nebo jestli jim ublíží. Asi jako když nějaká babka zvedne auto.“

      „Babky dokážou zvednout auto?“ zajímal se Kevin.

      Luna pokrčila rameny. Vzhledem k plynové masce, kterou měla přes obličej, se nedalo říct, jestli si dělá legraci nebo ne. „Viděla jsem to v telce. Už ses vydýchal?“

      Kevin přikývl, i když to nebyla tak docela pravda. „Kam půjdeme? Jestli nejsou úplně hloupí, nechali někoho u vchodu.“

      „Tak použijeme ten druhý,“ pronesla Luna.

      Nouzový východ. Kevin tolik přemýšlel nad bunkrem zamořeným vetřelci, že na něj úplně zapomněl. Kdyby se k němu dostali, možná by měli šanci. Mohli by se dostat k autu a vyrazit do NASA.

      „Připravený?“ zeptala se Luna. „Dobře, jdeme.“

      Plížili se chodbami a z nějakého důvodu pro ně bylo horší to, že proměněnce neviděli, než kdyby je přímo pronásledovali. Byli tak tiší, že mohli být za každým druhým rohem. Mohli na ně čekat, aby se jich zmocnili. A co by se stalo pak, to ani—

      „Běž!“ vykřikla Luna, když se ji zpoza rohu pokusil někdo chytit. Podařilo se mu to. Cizí ruka sevřela Lunino triko. Kevin se vrhl kupředu a vší silou do ní praštil.

      Sevření povolilo a Kevin s Lunou utíkali dál. Náhodně kličkovali a snažili se tak zbavit pronásledovatelů. V přímém směru by neměli šanci, takže se snažili využít bunkr a probíhat někudy, kudy by je proměněnci nemohli pronásledovat.

      „Tamhle je,“ vyhrkla Luna a ukázala do jedné z chodeb.

      Kevin jí musel věřit, protože právě teď si připadal tak ztracený, že ani netušil, kudy by se měl vrátit do řídící místnosti. Vrhl se do chodby za Lunou a pak za nimi zabouchl dveře. Sebral hasicí přístroj a pokusil se jím zablokovat dveře. Měl pocit, že proti síle lidí ovládaných vetřelci to ale nic nezmůže.

      Teď už stačilo nouzový východ jen otevřít.

      Kevin se chopil kruhové kliky a pokusil se jí otočit. Nic se nestalo. Držela na místě, jako by byla se dveřmi svařená. Zkusil to znovu, klouby prstů mu zbělely, tak pevně kliku svíral.

      „Co kdybys mi pomohla?“ obrátil se k Luně.

      „Zdálo se mi, že to chceš zvládnout sám,“ odsekla Luna zpoza plynové masky. Pak ale zkusila zabrat i ona. Klika se ani nehnula.

      „Zaber, sakra,“ zavrčela.

      „Dělám, co můžu,“ ujistil ji Kevin.

      „No, pokud nechceš požádat o pomoc někoho z proměněných, budeš se muset snažit víc. Zabereme na tři. Jedna…“

      Od dveří, které se Kevin snažil zabarikádovat se ozval rachot.

      „Tři!“ vykřikl a zabral ze všech sil. Luna udělala totéž. Na kruhové klice doslova visela vší vahou.

      Když se od zabarikádovaných dveří ozvala další rána, pohnula se klika. Rychle jí začali točit a bezpečnostní dveře se otevřely. Kevina bolely všechny svaly, ale konečně se to podařilo. Luna se vrhla do průlezu, ani nečekala, až ji k tomu Kevin vyzve. Ten se vrhl za ní a pro jistotu za sebou zavřel dveře. Doufal, že si jejich pronásledovatelé neuvědomí, kam zmizeli.

      Prostor za dveřmi byl velice úzký. Opravdu se v něm dalo jen prolézat. Kdyby s Lunou byli dospělí, možná by se do něj ani nevešli. Takhle ale pokračovali kupředu po všech čtyřech. Spěchali ke dveřím na druhé straně. Tyhle naštěstí nebyly zaseklé a otevřely se naprosto hladce. Před Kevinem a Lunou se rozprostírala horská krajina.

      „Musíme být opatrní,“ zašeptala Luna, když s Kevinem vystoupila z tunelu. „Pořád ještě můžou být kolem.“

      A taky byli. Kevin viděl postavy pohybující se vzhůru do svahu, nejspíš se chtěly dostat k přednímu vstupu do bunkru. Naštěstí bylo kolem dost stromů, takže se mezi nimi dalo pohodlně skrýt a zůstat tak mimo dohled.

      S Lunou pokračoval směrem vzhůru a snažil se zjistit, kde přesně skryli auto doktorky Levinové. Pokud se jim k němu podaří dostat, mohli by ujet proměněncům a dostat se do NASA.

      Kevin si ho všiml o kousek dál. Bylo přesně tam, kde ho nechali. Plížil se k němu… a v tu chvíli si všiml Chloe, jak vybíhá ze zatáčky. Pronásledovala ji dvojice turistů pohybující se v podivně tiché synchronizaci. Očividně byli proměnění. A co hůř, doháněli ji.

      „Musíme jí pomoct,“