KAPITOLA ŠESTÁ

      Ať už se Ceres na Ostrově za mlhou podívala na cokoli, naplňovalo ji to úžasem nad podivnou krásou. Viděla jestřáby s duhově zbarveným peřím, kteří lovili drobná zvířátka na zemi, zatímco je samotné lovili zvláštní okřídlení hadi, kteří pak přistávali na věžích z bílého mramoru.

      Procházela smaragdově zelenou trávou ostrova a zdálo se, jako by přesně věděla, kam má jít. Ve své vizi viděla sebe samu na vrcholku hory v dálce. Tam, kde k nebi trčely duhově zbarvené věže jako nějaká obrovská zvířata.

      Cestou míjela nejrůznější květiny, a když se sklonila, aby se jich dotkla, ucítila pod prsty tvrdý kámen. Jejich okvětní lístky byly skutečně z kamene, tenkého jako rybí šupina. Podařilo se někomu vytesat takhle jemné květiny, nebo takto kamenné už vyrostly? Už když si tu možnost představila, došlo jí, jak podivné tohle místo ve skutečnosti bylo.

      Ceres pokračovala v chůzi a neustále mířila k místu, kde, jak věděla… jak doufala… na ni bude čekat její matka.

      Dorazila na úpatí hory a začala výstup vzhůru. Všude kolem ní ostrov pulzoval životem. Včely bzučely v trávě. Jelenu podobné stvoření s křišťálovými rohy tam, kde by mělo mít paroží, si Ceres dlouze prohlíželo, a nakonec odskákalo pryč.

      V dohledu ale nebyli vůbec žádní lidé, navzdory tomu, že všude kolem bylo vidět spoustu budov. Ta nejbližší působila stejným dojmem, jako prázdná místnost, kterou všichni opustili teprve před krátkou chvílí. Ceres pokračovala ve výstupu na horu, na místo, kde věže tvořily kruh kolem rozlehlého travnatého kruhu. Mezerami mezi nimi bylo vidět na celý zbytek ostrova.

      Ceres si ale výhled neužívala. Místo toho zírala přímo do středu kruhu. Stála v něm postava v čistě bílé róbě. Oproti Ceresině vizi, tahle postava nebyla v mlze, ani rozostřená. Stála tam a byla vidět stejně jasně, jako samotná Ceres. Ta udělala několik kroků kupředu, až jí byla téměř na dosah. Postava mohla být jen jedinou osobou.

      „Matko?“

      „Ceres.“

      Postava v róbě se vrhla kupředu ve stejnou chvíli jako Ceres. Těžce se srazily v drtivém objětí, které, jak se zdálo, vyjadřovalo všechny věci, které Ceres nedokázala vyslovit: jak moc se na tuhle chvíli těšila, jak moc lásky cítila, jak úžasné bylo se setkat se ženou, kterou do té doby viděla jen ve svých představách.

      „Věděla jsem, že přijdeš,“ pronesla žena, její matka, když od sebe ustoupily. „Ale něco vědět je pořád ještě něco jiného než tě skutečně vidět.“

      Sňala si kápi a Ceres připadalo téměř nemožné, že by to mohla být její matka. Možná sestra, protože měly obě stejné rysy, stejné vlasy. Ceres se zdálo, jako by se dívala do zrcadla. Žena vypadala příliš mladě na to, aby mohla být Ceresinou matkou.

      „Nerozumím tomu,“ řekla Ceres. „Ty jsi má matka?“

      „To jsem.“ Znovu se naklonila, aby Ceres objala. „Vím, že to působí zvláštně, ale je to pravda. Můj druh může žít velmi dlouho. Já jsem Lycine.“

      Jméno. Ceres konečně zjistila, jak se její matka skutečně jmenuje. Z nějakého důvodu jí to připadalo důležitější než všechno ostatní dohromady. Už kvůli tomu stálo za to sem dorazit. Chtěla by tu s ní stát a jen se na ni dívat klidně do skonání světa. Ale měla také spoustu otázek. Tolik, že je začala chrlit jednu za druhou.

      „Co je tohle za místo?“ zeptala se. „Proč tu jsi tak sama? Počkej, co jsi myslela tím svým druhem?“

      Lycine se usmála a posadila se na trávu. Ceres ji napodobila a také si sedla. Uvědomila si přitom, že pod nimi není jen tráva. Všimla si fragmentů kamene, které se skrývaly pod ní. Byly uspořádané do mozaiky, ale už dávno ji pokrylo okolní rostlinstvo.

      „Není snadné zodpovědět všechny tvé otázky,“ pronesla Lycine. „Obzvlášť, když já sama mám spoustu otázek. Zajímáš mě ty, tvůj život. Zajímá mě všechno, Ceres. Ale zkusím ti odpovědět. Uděláme to tedy postaru? Odpověď za odpověď?“

      Ceres nevěděla, co na to říct, ale zdálo se, že její matka ještě neskončila

      „Vyprávějí si lidé tam venku stále ještě příběhy o Prastarých?“

      „Ano,“ odpověděla Ceres. Vždycky raději poslouchala příběhy o bojepánech a jejich úspěších v Aréně, ale samozřejmě zaslechla něco i o Prastarých. Těch, kteří tu byli ještě před příchodem lidí. Těch, kteří někdy vypadali úplně stejně jako lidé a někdy úplně jinak. Těch, kteří toho tolik vybudovali a pak to ztratili. „Moment, chceš tím říct, že jsi—“

      „Jedna z Prastarých, přesně tak,“ odpověděla Lycine. „Tohle bylo jedno z míst, které nám patřilo, než… no, stále ještě jsou věci, o kterých je lepší nemluvit. Navíc mi teď dlužíš odpověď. Takže mi řekni, jaký byl tvůj život. Nemohla jsem být s tebou, ale strávila jsem hodně času tím, že jsem si představovala, jaký pro tebe asi bude.“

      Ceres se pokusila vše popsat, i když nevěděla, kde vlastně začít. Řekla Lycine o tom, jak vyrůstala s otcem, jak mu pomáhala v kovárně. Vyprávěla o svých bratrech. Vyprávěla o povstání a o Aréně. Dokonce se přiměla, aby vyprávěla o Rexovi a Thanovi, i když se přitom několikrát zakoktala a bylo jí do pláče.

      „Ach, zlatíčko,“ pronesla její matka a vzala její ruce do dlaní. „Tak