Rytíř, Následník, Princ . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
na mě?“
Viděla, jak její matka přikývla.
„Když lidé mluví o předpovídání budoucnosti, myslí si, že je to dar,“ řekla Lycine, „ale ve skutečnosti je to také prokletí. Když víš, co se stane, ztrácíš možnost volby, kterou bys měla, kdybys to nevěděla. Nezáleží na tom, jak moc si přeješ…“ Lycine zavrtěla hlavou a Ceres viděla smutek, který jí zahalil tvář. „Teď není čas na lítost. Mám tu svoji dceru a máme jen málo času naučit tě to, kvůli čemu jsi sem přišla.“
Usmála se a sevřela Ceresinu dlaň.
„Pojď se mnou.“
***
Ceres měla pocit, jako by během procházky s matkou po magickém ostrově uplynuly celé dny. Výhled byl skutečně dech beroucí. A navíc byla se svojí skutečnou matkou. Bylo to jako ve snu.
Když šly, bavily se hlavně o moci, kterou Ceres měla. Ceresina matka se snažila vysvětlit, odkud pochází a jak funguje, a Ceres se to snažila pochopit. Nejpodivnější bylo, že když matka mluvila, Ceres se zdálo, jako by ji její slova přímo nabíjela novou mocí.
Dokonce i teď, zatímco šly, cítila Ceres, jak se v ní moc vzdouvá a převaluje se jako dým, když jí matka položila ruku na rameno. Musela se naučit, jak to ovládat. Přišla sem, aby se naučila svoji moc používat, ale ve srovnání s radostí ze shledání s matkou to vypadalo jako úplně nepodstatná záležitost.
„To naše krev ti poskytuje moc,“ pronesla Lycine. „Ostrované se ti snažili pomoct ji odemknout, že ano?“
Ceres pomyslela na Eoina a na všechna podivná cvičení, která s ním absolvovala. „Ano.“
„Na lidi, kteří nejsou naší krve, chápou svět docela dobře,“ řekla Lycine. „Ale jsou věci, které ti nemohou ukázat dokonce ani oni. Už jsi z něčeho udělala kámen? Je to jedno z mých nadání, takže předpokládám, že ho budeš mít i ty.“
„Udělala kámen?“ zeptala se Ceres. Nechápala, co tím Lycine myslí. „Zatím se mi podařilo něčím pohnout. Byla jsem rychlejší, silnější. A taky—“
Nechtěla to doříct. Nechtěla, aby si o ní matka myslela něco špatného.
„A tvá moc zabíjela, když ti někdo nebo něco chtělo ublížit?“ pronesla Lycine.
Ceres přikývla.
„Za to se nemusíš stydět, dceruško. Zatím jsem tě příliš často neviděla, ale vím, jaký je tvůj osud. Jsi dobrý člověk. Tak dobrý, jak jsem jen mohla doufat. A co se týká proměny věcí v kámen …“
Došly na louku plnou purpurových a žlutých květin. Ceres přihlížela, když její matka utrhla jednu malou květinku s hedvábně jemnými okvětními plátky. Cítila, jak se moc její matky pohybuje a mění, jak se chvěje. Všechno jí připadalo podivně známé, ale mnohem víc usměrněné, vytvarované a přirozené.
Rostlinu pokryl kámen, jako když mráz pokrývá okno. Nešlo ale jen o povrch, rostlina zkameněla úplně celá. Ve stejném okamžiku, kdy to začalo, bylo zároveň po všem. Ceresina matka držela v rukou stejnou kamennou květinu, jakou Ceres už na ostrově viděla.
„Cítila jsi to?“ zeptala se Lycine.
Ceres přikývla. „Ale jak jsi to dokázala?“
„Vnímej to znovu.“ Utrhla další květinu a tentokrát ji v kámen měnila neskutečně pomalu. Z květiny se stala věc s mramorovými okvětními lístky a žulovým stonkem. Ceres se snažila vnímat pohyby moci, které vyvolávala její matka, a bylo to, jako by se to její vlastní moc snažila napodobit.
„Dobře,“ řekla Lycine. „Tvá krev už ví. Zkus to sama.“
Předala květinu Ceres. Ta se začala soustředit, snažila se uchopit moc uvnitř a stlačit ji do stejné formy, jakou cítila u své matky.
Květina vybuchla.
„No,“ zasmála se Lycine, „tak tohle jsem nečekala.“
Reagovala úplně jinak, než by reagovala matka, se kterou Ceres vyrůstala. Ta totiž Ceres tloukla i za ta nejmenší selhání. Lycine jí prostě jen podala další květinu.
„Uvolni se,“ řekla. „Už víš, jak bys to měla cítit. Uchop ten pocit. Přestav si ho. Přeměň ho ve skutečnost.“
Ceres se pokusila to provést. Snažila se myslet na to, co cítila, když její matka měnila květinu v kámen. Uchopila ten pocit a naplnila ho mocí, podobně jako kdyby její otec plnil formu roztaveným železem ve slévárně.
„Otevři oči, Ceres,“ požádala ji Lycine.
Ceres si ani neuvědomovala, kdy je zavřela. Když to ale uslyšela, přiměla se je otevřít a podívat se na květinu. Přesto se bála, co uvidí. Pohled do vlastní dlaně jí vyrazil dech. Nemohla tomu uvěřit. V ruce držela naprosto perfektní zkamenělou květinu. Zdálo se, že z ní svojí mocí vytvořila čedič.
„To jsem byla já?“ zeptala se Ceres. Dokonce i přes to, co všechno už dokázala, se jí to zdálo téměř nemožné.
„Ano, ty,“ odpověděla její matka a Ceres v jejím hlase slyšela hrdost. „Teď už tě jen musíme naučit, abys přitom nezavírala oči.“
To chtělo spoustu času a spoustu dalších květin. Přesto si Ceres uvědomila, že ji cvičení vlastně baví. Ještě víc než to – pokaždé, když se při jejích úspěších matka pousmála, cítila Ceres příval lásky. Dokonce, i když se minuty protáhly v hodiny, stále pokračovala v nácviku.
„Ano,“ prohlásila nakonec její matka, „tahle je perfektní.“
Ale bylo to ještě mnohem víc. Pro Ceres teď bylo snadné uchopit svoji vnitřní moc. Snadné ji vyvolat. Snadné pomocí ní změnit květinu v dokonalou kamennou krásu. Když ale příval radosti opadl, uvědomila si Ceres, jak moc je unavená.
„To je v pořádku,“ pronesla její matka a vzala ji za ruku. „Tvoje moc vyžaduje spoustu snahy a sil. Dokonce i ti nejsilnější z nás mají své limity.“ Usmála se. „Ale ty už svoji moc znáš. Vzedme se v tobě, když tě někdo ohrožuje, nebo když ji sama vyvoláš. A bude toho ještě víc.“
Ceres ucítila záchvěv moci své matky a uvědomila si celý potenciál, který její moc měla. Kamenné budovy a zahrady teď vnímala v úplně novém světle. Jako věci, které byly postaveny za pomoci oné moci, vytvořené způsobem, jaký žádný člověk nemohl pochopit. Z nějakého důvodu si teď připadala celá. Úplná.
Z výrazu její matky se ale část radosti vytratila. Ceres slyšela, jak si povzdechla.
„Co se děje?“ zeptala se Ceres.
„Jen bych si přála, abychom spolu mohly strávit víc času,“ řekla Lycine. „Moc ráda bych tě provedla všemi věžemi a vyprávěla ti o historii mého lidu. Moc ráda bych si vyslechla všechno o tom Thanovi, kterého jsi tolik milovala, a ukázala bych ti zahrady, jejichž stromy nikdy nespatřily sluneční světlo.“
„Tak to udělej,“ pronesla Ceres. Měla pocit, že tu může zůstat na věky. „Ukaž mi to všechno. Vyprávěj mi o minulosti. Vyprávěj mi o mém otci a o tom, co se stalo, když jsem se narodila.“
Lycine ale zavrtěla hlavou.
„To