KAPITOLA DEVÁTÁ

      Dierdra pádlovala vší svou silou, Marco byl vedle ní, oba dva rychle proplouvali kanálem, směřovali si to zpět na moře, kde naposledy viděla svého otce. Její srdce bylo rozervané vejpůl z nervozity, protože si vzpomněla na poslední okamžik, kdy spatřila svého otce, vzpomněla si na statečný útok na Pandesianskou armádu, dokonce i v nepřekonatelné nevýhodě. Zavřela oči a tu vizi setřásla z mysli, pádlovala ještě rychleji, modlila se, aby nebyl mrtev. Vše, co si přála, bylo dostat se včas zpět a zachránit ho – jestli ne, tak mít alespoň šanci zemřít po jeho boku.

      Vedle ní Marco pádloval stejně tak rychle a ona se na něj podívala s vděkem a překvapeně.

      “Proč?” zeptala se.

      On se otočil a pohlédl na ni.

      “Proč jsi se ke mně přidal?” tlačila na něj.

      Tiše se na ni podíval a potom pohlédl jinam.

      “Mohl jsi pokračovat s ostatními,” dodala. “Ale rozhodl ses jinak. Rozhodl ses jít se mnou.”

      Podíval se přímo před sebe, stále pořádně pádloval, stále zůstával potichu.

      “Proč?” trvala, zoufale si to přála zjistit, zběsile pádlovala.

      “Protože můj přítel tě velmi obdivoval,” řekl Marco. “A to pro mě znamená mnoho.”

      Dierdra stále pořádně pádlovala, zatočili ohybem kanálu a její myšlenky přešly na Aleca. Zklamala se v něm. Opustil je všechny, odjel z Uru s tím tajemným cizincem ještě před invazí. Proč? Mohla si nad tím jen lámat hlavu. Byl tolik zaměřený na cíl, na kovárnu a byla si jistá, že je tím posledním člověkem, který by utekl, když je potřebný. A přesto to udělal, když ho nejvíce potřebovali.

      To Dierdru přinutilo přehodnotit své city k Alecovi, kterého nakonec ani neznala – a tím zesílily její city k jeho příteli Marcovi, který se pro ni obětoval. Už nyní k němu cítila pevné pouto. Jak nad hlavou stále pištěly koule z kanónu, zatímco budovy stále explodovaly a všude kolem nich padaly k zemi, Dierdra přemýšlela, zda Marco skutečně věděl, do čeho se pustil. Věděl, že když se k ní přidal, když se vrátil do srdce chaosu, že už není cesty zpět?

      “Víš, že plujeme vstříc smrti,” řekla. “Můj otec a jeho muži jsou na té pláži, za tou horou suti a já se chystám ho najít a bojovat po jeho boku.”

      Marco pokýval.

      “Myslíš, že jsem se do vrátil do tohoto města, abych žil?” zeptal se. “Kdybych chtěl uprchnout, měl jsem příležitost.”

      Uspokojená a dojatá jeho silou, Dierdra pokračovala ve veslování, oba dva v tichosti pokračovali, vyhýbali se padající suti, zatímco se stále přibližovali k pobřeží.

      Konečně zahnuli za roh a v dáli zahlédla zeď ze suti, kde naposledy spatřila svého otce – a přesně za ní byly vysoké, černé lodě. Věděla, že na druhé straně leží pláž, kde bojuje s Pandesiany a ona pádlovala vší svou silou, z obličeje jí stékal pot, chtěla se k němu dostat včas. Slyšela zvuky boje, muže, kteří sténali, umírali a modlila se, aby nebylo příliš pozdě.

      Jejich loď se ještě ani nedostala na okraj kanálu, když vyskočila ven, rozhoupala ji, Marco byl hned za ní a sprintovali ke zdi. Vyškrábala se přes ohromné balvany, poškrábala si lokty a kolena, ale nedbala na to. Byla bez dechu, šplhala výš a výš, klouzala po kamenech, pouze myslela na svého otce, aby byla po jeho boku, nemohla pochopit, že tyto kupy suti bývali kdysi velké věže Uru.