KAPITOLA ŠESTÁ

      Alec stál na palubě, pevně se držel zábradlí lesklé, černé lodi, a sledoval moře, stejně jako několik předchozích dnů. Díval se na přicházející a odcházející ohromné vlny, které zvedaly jejich malou plachetnici a sledoval, jak se pod nimi dělí pěna, zatímco plují na vodě rychlostí, jakou nikdy předtím nezažil. Jejich loď se nakláněla, zatímco plachty byly napnuté větrem, poryvy byly rychlé a stálé. Alec se na to díval svýma řemeslnickýma očima, přemýšlel, z čeho je loď vyrobená; bylo jasné, že je vyrobená z neobvyklého, lesklého materiálu, s jakým se nikdy předtím nesetkal, a to jim umožňovalo udržet si rychlost celý den a noc a navigovat tmou mezi pandesianskou flotilou, přes Moře Smutku a na Moře Slz.

      Jak Alec vzpomínal, pomyslel, jaká to byla trýznivá cesta, cesta dnem i nocí, plachty nebyly nikdy staženy, dlouhé noci na černém moři byly plné nepřátelských zvuků, praskání lodi a poskakování a plácání exotických stvoření. Vzbudil se víc než jedenkrát a uviděl zářivého hada, který se snažil dostat se na palubu a přihlížel, jak ho muži, se kterými plul, odkopli nohou.

      Ze všeho nejtajemnější, a to ještě více, než jakýkoli exotický mořský život, byl Sovos, muž u kormidla. Muž, který Aleca vyhledal v kovárně, a který ho sem přivedl na tuto loď, který ho vezl na nějaké vzdálené místo, Alec byl bláznivý, že tomuto muži věřil. Doposud Sovos alespoň zachránil Alecovi život. Alec si vzpomněl, jak se ohlížel zpět na město Ur, zatímco byli již daleko na moři, cítil zlost, cítil bezmoc, když byl svědkem toho, jak se pandesianská flotila blížila. Na horizontu viděl, jak vzduchem letí koule z kanónů, slyšel vzdálené zahřmění, viděl, jak se hroutí budovy, budovy, ve kterých byl on sám ještě před několika hodinami. Snažil se dostat se z lodi a pomoci jim, ale v tu dobu byli už příliš daleko. Trval na tom, aby se Sovos otočil, ale jeho naléhavá žádost nebyla vyslyšena.

      Alecovi vyskočily slzy, když pomyslel na své přátele, obzvláště na Marca a Dierdru. Zavřel oči a bezvýsledně se snažil tu vzpomínku setřást. Srdce se mu sevřelo, když pomyslel na to, že je všechny zklamal.

      Jediná věc, která Aleca držela, která zatřásla jeho skleslostí, byl pocit, že je potřeba jinde, na čemž Sovos trval; že měl nepochybný osud, že ho může využít, aby pomohl zničit Pandesiany někde jinde. Nakonec, jak Sovos řekl, jeho smrt mezi ostatními by nikomu nepomohla. Stále doufal a modlil se, že Marco a Dierdra přežili, a že se stále dokáže vrátit včas, aby se s nimi setkal.

      Byl zvědavý, chtěl zjistit, kam míří, Alec zasypal Sovose otázkami, ale ten přesto zůstal tvrdohlavě zticha, dnem i nocí byl u kormidla, zády k Alecovi. Co si Alec vzpomněl, nikdy ani nespal, ani nejedl. Jen tam stál a díval se na moře ve svých vysokých, kožených botách a černém, koženém kabátě, šarlatové hedvábí měl přehozené přes rameno, měl kápi se svým kuriózním znakem. Jeho krátký, hnědý plnovous, zářivě zelené oči, které se dívaly na vlny, jako by k nim patřily, záhada kolem něj se jen prohlubovala.

      Alec pohlédl na neobvyklé Moře Slz, jeho světlou barvu, a pocítil naléhavou potřebu zjistit, kam pluje. Nebyl s to déle vydržet to ticho, otočil se k Sovosovi, zoufalý získat odpovědi.

      “Proč já?” zeptal se Alec, narušil ticho, znovu to zkusil a tentokrát byl odhodlaný získat odpověď. “Proč já z celého města? Pro mám já přežít? Mohl jsi zachránit sto lidí, kteří jsou důležitější, než já.”

      Alec čekal, ale Sovos zůstal potichu, byl k němu zády a prohlížel si moře.

      Alec se rozhodl zkusit to jinak.

      “Kam míříme?” zeptal se Alec znovu. “A jak to, že tato loď pluje tak rychle? Z čeho je vyrobena?”

      Alec sledoval mužova záda. Uběhlo několik minut.

      Konečně muž zatřásl hlavou, byl stále zády.

      “Jdeš tam, kam máš jít, kde máš být. Vybral jsem si tě, protože potřebuji tebe a nikoho jiného.”

      Alec přemýšlel.

      “Potřebuješ mě k čemu?” tlačil na něj Alec.

      “Abych zničil Pandesii.”

      “Proč já?” zeptal se Alec. “Jak já mohu pomoci?”

      “Vše bude jasné, až doplujeme,” odpověděl Sovos.

      “Doplujeme kam?” tlačil na něj Alec a byl frustrovaný. “Moji přátelé jsou v Escalonu. Lidé, které miluji. Dívka.”

      “To je mi líto,” povzdychl si Sovos, “ale tam už nikdo nezůstal. Vše, co jsi znal a miloval je to tam.”

      Nastalo dlouhé ticho a mezi hvizdem větru se Alec modlil, aby to nebyla pravda – a přesto někde hluboko cítil, že to pravda je. Jak se mohl život změnit tak rychle? přemýšlel.

      “A přesto žiješ,” pokračoval Sovos, “a to je velmi vzácný dar. Nepromarni ho. Můžeš mnohým pomoci, když projdeš zkouškou.”

      Alec se zamračil.

      “Jakou zkouškou?” zeptal se.

      Sovos se konečně otočil a pohlédl na něj bodavýma očima.

      “Jestli jsi ty ten vyvolený,” řekl, “naše poslání padne na tvá ramena; a jestli ne, nebudeš nám k ničemu.”

      Alec se snažil to pochopit.

      “Už plujeme několik dnů a zatím jsme nikam nedopluli,” poznamenal Alec. “Jen dál na moře. Už ani nevidím Escalon.”

      Muž se ušklíbl.

      “A kam si myslíš, že plujeme?” zeptal se.

      Alec pokrčil rameny.

      “Zdá se, že plujeme severovýchodně. Snad někam směrem k Mardě.”

      Alec si rozhořčeně prohlížel horizont.

      Sovos konečně odpověděl.

      “Tolik se mýlíš, mladíku,” odpověděl. “Tolik se mýlíš.”

      Sovos se otočil zpět ke kormidlu, zatímco vítr nabral na síle, loď plula po hladině oceánu. Alec se podíval za něj a byl překvapen, protože spatřil něco na horizontu.

      Přispěchal kupředu, plný vzrušení, a chytil se za zábradlí.

      V dáli se začala pomalu objevovat pevnina. Zdálo se, jako by se země leskla, jako by byla z diamantů. Alec pozvedl ruku k očím, mžoural, přemýšlel, co to jen může být. Jaký ostrov byl zde, uprostřed ničeho? Namáhal si hlavu, ale nemohl si vzpomenout na žádný kus země, který by byl v mapách. Byla to nějaká země, o které nikdy neslyšel?

      “Co je to?” zeptal se Alec rychle a vyhlížel, plný očekávání.

      Sovos se otočil a poprvé od setkání s Alecem se doširoka usmál.

      “Můj příteli, vítej,” řekl, “na Ztracených ostrovech.”