KAPITOLA TŘETÍ

      Kyra pomalu kráčela zpět branami Argosu, všechny oči otcových mužů na ní visely a ona hořela ostudou. Nesprávně pochopila svůj vztah k Theosovi. Hloupě si myslela, že ho může ovládat – a místo toho ji před všemi těmito muži odmítl. Aby to všichni viděli, byla bezmocná, nad drakem neměla žádnou moc. Byla jen obyčejná bojovnice – a snad ani to ne, snad byla jen dospívající dívkou, která přivedla svůj lid do války, kterou bez draka nemohli vyhrát.

      Kyra procházela zpět branami Argosu, v nepříjemném tichu na sobě cítila všechny oči. Co si o ní mysleli nyní? přemýšlela. Nevěděla dokonce, co si má o sobě myslet ona sama. Cožpak Theos nepřišel kvůli ní? Bojoval v této bitvě jen kvůli sobě? Měla ona vůbec nějakou vzácnou moc?

      Kyře se ulevilo, když se muži konečně dívali jinam, vrátili se ke svému rabování, všichni zaměstnáni shromažďováním zbroje a přípravou na válku. Běhali sem a tam, dávali na hromadu tu úrodu, kterou za sebou zanechali Lordovi muži, plnili vozy, odváděli koně, cinkání ocele bylo všudypřítomné, jak byly ochranné štíty a brnění házeny na hromady plnými hrstmi. Jak začalo více sněžit, nebe potemnělo a už neměli času nazbyt.

      “Kyro,” zazněl známý hlas.

      Otočila se a oddychla si, když uviděla jak se k ní blíží Anvinův usmívající se obličej. Hleděl na ni s respektem, s tou ujišťující vlídností a vřelostí postavy otce, jakou vždycky byl. Láskyplně jí položil jednu ruku kolem ramen, zeširoka se pod plnovousem usmíval a podržel před ní nový lesknoucí se meč, jeho ostří mělo vytepané pandesiánské symboly.

      “Nejfajnovější ocel, jakou jsem měl za poslední léta v ruce,” dodal s velkým úsměvem. “Díky tobě máme dostatek zbraní, abychom začali válku. Díky tobě všichni vzbuzujeme respekt.”

      Kyru jeho slova utěšila, ostatně jako vždy; a přesto se stále nemohla zbavit pocitu deprese, zmatení a zavržení drakem. Pokrčila rameny.

      “To není díky mě,” odpověděla. “to je díky Theovi.”

      “Ale Theos se vrátil kvůli tobě,” odpověděl.

      Kyra se podívala vzhůru na šedé nebe, které bylo nyní prázdné, a přemýšlela.

      “Tím si nejsem tak jistá.”

      Oba společně hleděli na nebe v tom dlouhém tichu, které následovalo, a které bylo přerušované jen poryvy větru.

      “Tvůj otec na tebe čeká,” řekl konečně Anvin vážným hlasem.

      Kyra se přidala k Anvinovi a jak šli, sníh a led jim křupaly pod nohama, proplétali se nádvořím mezi tou vší aktivitou. Prošli kolem tuctu otcových mužů a jak kráčeli skrz táhnoucí se tvrz Argosu, s muži všude kolem sebe, konečně se za poslední dobu uvolnili. Viděla, jak se smějí, pijí, šťouchají do sebe, jak shromažďovali zbroj a zásoby. Chovali se jako děti v předvečer svátku Všech svatých.

      Další tucet otcových mužů stálo v řadě a podávali si pytle pandesiánského obilí, podávali ho jeden druhému, jak plnili vozy do výšky; další až po vrch naložený vůz, který přetékal štíty, které při jízdě vozu cinkaly. Byl tak naložen, že několik z nich vypadlo a vojáci se neohrabaně snažili je tam znovu nandat. Všude kolem ní mířily vozy směrem z tvrze ven, některé byly již na cestě zpět do Volisu, jiné se dávaly na jinými cestami, které jim nařídil jejich otec a všechny byly naložené až po vrch. Kyra v té podívané nacházela útěchu a o to méně se cítila špatně, kvůli válce, kterou zapříčinila.

      Zahnuli za roh a Kyra uviděla svého otce, který byl obklopen svými muži a byl zaneprázdněn prohlížením tuctu mečů a kopí, která před ním předkládali k odsouhlasení. Jak se přiblížila, otočil se k ní a udělal posunek na své muže, kteří se rozešli a nechali je o samotě.

      Její otec se otočil a pohlédl na Anvina a Anvin tam ještě chvíli nejistě stál a zdálo se, že byl překvapen tichým pohledem jejího otce, který jej také žádal o to, aby odešel. Nakonec se Anvin otočil a přidal se k ostatním, až Kyra zůstala s otcem sama. Sama byla také překvapená – ještě nikdy nepožádal Anvina, aby odešel.

      Kyra se na něj podívala, jeho výraz byl jako vždy výrazem velitele, jeho tvář měla vzdálený výraz veřejného vůdce svých mužů, nebyla to ta důvěrná tvář otce, kterého znala a milovala. Shora na ni pohlédl a ona pocítila nervozitu, jak jí hlavou najednou proběhlo tolik myšlenek: byl na ni pyšný? Byl zklamán, protože ho do této války dovedla? Byl zklamán, protože jí Theos zavrhnul a opustil jeho armádu?

      Kyra čekala, byla na to dlouhé ticho před proslovem zvyklá, a už nevěděla, co si myslet; tolik se toho mezi nimi tak rychle změnilo. Cítila, jako by dospěla přes noc, zatímco on byl pozměněn událostmi posledních dnů; bylo to jako by už nevěděli, jak se k sobě mají chovat. Byl tím otcem, jak ho znala a milovala, otcem, který jí dlouho do noci čítal příběhy? Anebo byl nyní velitelem?

      Stál tam a hleděl a jak ve vzduchu viselo ticho, uvědomila si, že on neví co má říci, jediné zvuky byly poryvy větru a třepotající se pochodně, které za nimi muži zapalovali, aby je nepohltila noc. Kyra už nemohla to ticho vydržet.

      “Převezeš toto všechno zpět do Volisu?” zeptala se, jak kolem nich projel vůz naplněný cinkajícími meči.

      Otočil se a prohlédl si ten vůz a zdálo se, že ho to vyvedlo z jeho zasnění se. Na Kyru už se nepodíval, raději pohlížel za tím vozem a zavrtěl hlavou.

      “Volis už pro nás nechystá nic, než smrt,” řekl a jeho hlas byl hluboký a rozhodný. “Nyní zamíříme na jih.”

      Kyra byla překvapená.

      “Na jih?” zeptala se.

      Pokýval.

      “Espehus,” vyřkl.

      Kyřino