Noc Odvážných . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
mylorde.”
Vesuvius se otočil a spatřil silného, velkého skřítka, Suvese, jeho zástupce v Mardě, který se na něj díval s desítky tisíci skřítky za sebou. Vesuvius si říkal, že Suves se snaží vypadat pyšně, ale přesto se v jeho pohledu ukrýval strach.
“My jsme mysleli, že jsi mrtev, mylorde,” dodal, jako by to vysvětloval.
Vesuvius se zamračil.
“Já neumírám,” odsekl. “Umírání je pro zbabělce.”
Skřítkové se všichni dívali se strachem a v tichosti, jak Vesuvius pevně uchopil a zase uvolnil svůj stisk na halapartně.
“A proč jste zastavili tady?” dožadoval se. “Proč jste nezničili celý Escalon?”
Suves se díval ve strachu střídavě na své muže a na Vesuvia.
“Byli jsme zastaveni, můj pane,” dodal konečně.
Vesuvius pocítil nával zuřivosti.
“Zastaveni!?” odsekl. “Kým?”
Suves zaváhal.
“Ten, který se jmenuje Alva,” řekl konečně.
Alva. To jméno hluboko rezonovalo ve Vesuviově duši. Největší čaroděj Escalonu. Možná ten, který má více moci, než on.
“Vytvořil díru v zemi,” vysvětlil Suves. “Kaňon, který jsme nemohli přejít. Oddělil jih od severu. Příliš mnoho z nás při snaze přejít zemřelo. Já jsem útok odvolal, zachránil všechny skřítky, které dnes vidíš. Mně můžeš poděkovat za to, že byly jejich vzácné životy zachráněny. Já jsem zachránil náš národ. A za to, můj pane, tě žádám, abys mě povýšil a dal mi mé vlastní velení. Nakonec, tento národ ke mě nyní vzhlíží jako k vůdci.”
Vesuvius cítil, jak začíná zuřit, až málem vybuchl. Ruce se mu třásly, udělal dva rychlé kroky, zeširoka se rozmáchl svou halapartnou a odsekl Suvesovi hlavu.
Suves zkolaboval na zem, zatímco se na něj zbytek skřítků díval v šoku a ve strachu.
“Tady,” odpověděl Vesuvius mrtvému skřítkovi, “máš své velení.”
Vesuvius si prohlédl svůj národ skřítků s hnusem. Obešel si své linie tam a zpět, díval se do jejich tváří, vyvolával v nich strach a paniku tak, jak ho to bavilo.
Nakonec promluvil a jeho hlas zněl spíš jako zavrčení.
“Před vámi leží velký jih,” zazněl svým temným hlasem, plný zuřivosti. “Ta země byla jednou naše, rabována našimi praotci. Ta země byla jednou Mardou. Ukradli to, co bylo naše.”
Vesuvius se zhluboka nadechl.
“Pro ty z vás, kdo se bojíte zaútočit, vyberu vaše jména a jména vašich rodin a pomalu budu každého z vás mučit, jednoho za druhým, a potom vás pošlu zemřít v jámě v Mardě. Ty z vás, kteří si přejete bojovat, zachránit své životy, získat zpět to, co vlastnili jednou vaši praotci, se ke mě nyní přidejte. Kdo je se mnou?” zakřičel.
Zaznělo mocné skandování, hlasitý hřmot mezi řadami, jednou řadou za druhou, kam až dohlédl, skřítkové, kteří zvedali své halapartny a skandovali jeho jméno.
“VESUVIUS! VESUVIUS! VESUVIUS!”
Vesuvius válečně vykřikl, otočil se a utíkal na jih. Za sebou slyšel zahřmění jako hrom, hřmění tisíců skřítků, kteří ho následovali, velký národ, odhodlaný skoncovat jednou provždy s Escalonem.
KAPITOLA DEVÁTÁ
Kyra letěla na zádech Theona, hnala se na jih přes Mardu, pomalu se stávala sama sebou, jak opouštěla toto místo temnoty. Cítila se ještě silnější, než kdy předtím. V pravé ruce třímala Hůl Pravdy, ze které zářilo světlo, které je oba obstupovalo. Věděla, že to je zbraň, která je větší, než ona sama; byl to osudový nástroj, který ji naplňoval svou mocí, přikazovali si navzájem. Třímat ji dělalo vesmír větším, dělalo jí samou větší.
Kyra cítila, jako by třímala zbraň, kterou měla třímat již od doby, kdy se narodila. Poprvé v životě chápala, co jí chybělo a cítila se celistvá. Ona a hůl, tato tajemná zbraň, kterou vyzvedla hluboko ze zemí Mardy, byly jako jeden.
Kyra letěla na jih, Theon se pod ní zdál také větší a silnější, zlost a odplata v jeho očích byly stejné jako v těch jejích. Jak letěli a letěli, hodiny ubíhaly, konečně přítmí začalo ustupovat a zelený Escalon byl na dohled. Kyřino srdce poskočilo, když spatřila svou domovinu; nikdy si nepomyslela, že ji znovu uvidí. Cítila tu naléhavost; věděla, že její otec, pohlcený armádou Ra, ji potřebuje na jihu; věděla, že pandesianští vojáci zaplavili zemi; věděla, že pandesianská flotila udeřila na Escalon z moře; věděla, že skřítci zaútočili, milióny stvoření rvala její zemi na kusy. Escalon byl v nesnázích ve všech směrech.
Kyra zamrkala a snažila se vytlačit z mysli příšernou vzpomínku na svou domovinu, rozervanou na kousky, táhlé úseky ruin, suti a popela. A přesto, jak pevněji sevřela hůl, věděla, že tato zbraň je nadějí pro vykoupení. Mohla tato hůl, Theon, a její síly, skutečně zachránit Escalon? Mohlo být něco, co bylo navždy pryč, zachráněno? Mohl Escalon vůbec doufat v to, že se vrátí k tomu, čím kdysi byl?
To Kyra nevěděla. Ale vždycky existovala naděje. To bylo to, co jí její otec vždy učil: dokonce i v tu nejponuřejší hodinu, když byly věci tak chmurné, dokonce i když se zdály být zcela zničené, stále byla naděje. Vždy existovala jiskřička života, naděje, změny. Nic nebylo absolutní. Dokonce ani destrukce.
Kyra letěla a letěla, cítila, jak se v ní budí osud, cítila nával optimismu, cítila se silnější s každým další okamžikem. Vzpomínala a cítila, že objevila něco hluboko v sobě samé. Vzpomněla si na to, jak proťala pavoukovu pavučinu a cítila, že jak jí proťala, také přerušila něco v sobě. Už nebyla stejnou dívkou, jaká vyrostla v Tvrzi Volisu; už nebyla dokonce stejnou dívkou, která se vydala do Mardy. Nyní se vracela jako žena. Jako bojovnice.
Kyra se podívala dolů skrze mraky, cítila, jak se pod ní mění krajina a viděla, že se konečně dostali na hranice, kde kdysi stály Plameny. Jak si prohlížela velkou jizvu v této krajině, zaujal ji pohyb tam dole.
“Níž, Theone.”
Vrhli se pod těžká mračna a šero se rozplynulo, její srdce nadskočilo, když znovu spatřila zemi, kterou milovala. Byla nadšená, když uviděla vlastní půdu, kopce a stromy, které poznávala, vůni vzduchu Escalonu.
Ale přesto, když se znovu podívala, zabolelo ji u srdce. Tam dole byly milióny skřítků, kteří zaplavovali její zemi a hnali se na jih směrem od Mardy. Připomínalo to masovou migraci bestií, jejich hřmění byl slyšitelné dokonce i zde. Když to viděla, nevěděla, jak by její národ dokázal přestát takový útok. Věděla, že jí její lid potřebuje – a to rychle.
Kyra cítila, jak jí bzučí v ruce Hůl Pravdy, potom začala pískat vysokým tónem. Cítila, jak ji povolává do akce a dožaduje se úderu. Nevěděla, jestli ona velí holi nebo hůl velí jí.
Kyra zamířila hůl směrem k zemi a v tom z ní vyletělo zahřmění. Bylo to jako by třímala hrom a blesky v dlani. Sledovala fascinovaně, jak intenzivní koule světla vystřelila z hole a hnala se dolů k zemi.
Stovky skřítků se zastavily a pohlédly vzhůru a ona v jejich očích spatřila