Noc Odvážných . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
byl nadšený, že jeho otec a jeho muži přežili, kaňon byl zaplavený a přetékal, tisíce Pandesianů byly mrtví, vyplavily se jim k nohám. Poprvé Aidan pocítil smysl a že někam patří. Skutečně přispěl k cíli jeho otce i přes svůj mladý věk a cítil se jako muž mezi muži. Cítil, že toto je největší okamžik v jeho životě.
Jak uháněli, slunce pálilo, Aidan se nemohl dočkat okamžiku, až spatří svého otce, bude mít pýchu v očích, bude vděčný a ze všeho nejvíce se bude dívat s úctou. Byl si jistý, že jeho otec na něj nyní bude hledět jako na sobě rovného, jako na jednoho z nich, skutečného bojovníka. To bylo vše, co si Aidan kdy přál.
Aidan jel dál, dunivý zvuk koní měl v uších, byl celý špinavý, spálený z dlouhé cesty a jak konečně vystoupali na kopec a sbíhali z něj dolů, uviděl poslední kus cesty před sebou. Pohlédl na skupinu otcových mužů, srdce mu bušilo očekáváním – když si najednou uvědomil, že je něco v nepořádku.
V dáli uviděl, jak se otcovi muži rozestupují a mezi nimi uviděl jedinou osobu, která sama kráčela pouští. Dívku.
To nedávalo smysl. Co tam dělá osamocená dívka, která kráčí k jeho otci. Proč se všichni muži zastavili a nechávali ji projít? Aidan nevěděl přesně, co je špatně, ale z toho, jak mu bušilo srdce věděl, že mu něco uvnitř říká, že je to problém.
Co bylo ještě zvláštnější, jak se Aidan blížil, uzemnilo ho, když rozpoznal dívčin jedinečný vzhled. Uviděl její semišový a kožený kabát, její vysoké, černé boty, hůl po jejím boku, její světlé blond vlasy, její pyšný obličej a rysy a zmateně zamrkal.
Kyra.
Jeho zmatení se ještě prohloubilo. Jak sledoval, jak kráčí, uviděl způsob jejího držení těla, způsob, jakým držela ramena, věděl, že něco není úplně v pořádku. Vypadala jako ona, ale nebyla to ona. To nebyla sestra, se kterou celý život žil, se kterou strávil tolik hodin, když jí seděl v klíně a četli knihy.
Stále sto yardů daleko, Aidanovo srdce se rozbušilo a cítil zesilující zlou předtuchu. Sklonil hlavu, kopl svého koně a ponoukl ho zrychlit, hnal se tak rychle, že nemohl ani dýchat. Měl neblahé tušení, cítil naléhavou beznaděj, když viděl, jak se dívka blíží k Duncanovi.
“OTČE!” vykřikl.
Ale jeho výkřiky byly pohlceny větrem.
Aidan se hnal ještě rychleji, předjel svou skupinu a hnal se s hory dolů. Sledoval bezmocně, jak se dívka natáhla, aby objala jeho otce.
“NE, OTČE!” vykřikl.
Byl padesát yardů daleko, potom čtyřicet, potom třicet – ale stále příliš daleko, aby mohl udělat něco, než jen přihlížet.
“BÍLÝ, UTÍKEJ!” přikázal.
Bílý vystřelil a běžel ještě rychleji, než kůň. Ale i tak Aidan věděl, že není čas.
A pak sledoval, jak se to stalo. K Aidanově zděšení se dívka natáhla a zabodla dýku do otcovy hrudi. Otcovy oči se doširoka otevřely, zatímco padl na kolena.
Aidan cítil, jako by byl také probodnutý. Cítil, jak se mu uvnitř zhroutilo celé tělo, nikdy se v životě necítil tak bezmocný. Vše se událo tak rychle, otcovi muži tam stáli, zmatení, oněmělí. Nikdo nevěděl, co se děje. Ale Aidan to věděl. Hned si to uvědomil.
Stále dvacet yardů daleko, Aidan byl zoufalý, natáhl se k pasu, tasil dýku, kterou mu dal Motley, napřáhl se a hodil jí.
Dýka letěla vzduchem, točila se, leskla se ve světle a mířila na dívku. Ta vytáhla dýku, šklebila se a připravovala se Duncana znovu bodnout – když náhle Aidanova dýka našla svůj cíl. Aidanovi se alespoň ulevilo, když sledoval, že jí pronikla hřbetem ruky, viděl, jak vykřikla a pustila svou zbraň. Byl to pozemský křik, ale určitě ne Kyřin. Ať to byl kdokoli, Aidan ji odhalil.
Otočila se a podívala se na něj a v ten okamžik se Aidan z hrůzou díval, jak se její tvář změnila. Dívčina podoba byla nahrazena groteskní mužskou tváří, která se stále zvětšovala, byla větší, než oni všichni. Aidanovi se v hrůze otevřely oči doširoka. To nebyla jeho sestra. Nebyl to nikdo jiný, než Velký a Svatý Ra.
Duncanovi muži také šokovaně hleděli. Dýka, která mu pronikla rukou, nějak přeměnila jeho podobu, rozbila magické kouzlo, které použil, aby podvedl Duncana.
Ve stejný okamžik Bílý vyskočil vpřed, letěl vzduchem a přistál na hrudi Ra svými ohromnými drápy, až padl nazad. Vrčel, pes se mu zabořil do krku a škrábal ho. Drápal ho do obličeje, úplně Ra překvapil a zabránil, aby znovu na Duncana zaútočil.
Ra bojoval na zemi, díval se k nebi a křičel slova jazykem, kterému Aidan nerozuměl, musel prohlašovat nějaké staré zaříkadlo.
A pak Ra náhle zmizel v obláčku prachu.
Vše, co z jeho těla zůstalo, byla zkrvavělá dýka, která padla na zem.
A tam v kaluži krvi ležel bez hnutí Aidanův otec.
KAPITOLA OSMÁ
Vesuvius jel na sever krajinou, cválal na hřbetě koně, kterého ukradl poté, co zavraždil skupinu pandesianských vojáků – a od té doby řádil, ani se nezpomalil, když se hnal vesnicí za vesnicí, vraždil nevinné ženy a děti. V některých případech prošel vesnicí kvůli jídlu a zbraním; v jiných jen z radosti ze zabíjení. Doširoka se usmíval, když si vzpomněl na to, jak pálil vesnici za vesnicí. Pálil je na prach. Na Escalonu zanechá svůj otisk ať už půjde kamkoli.
Jak vyjížděl z poslední vesnice, Vesuvius zasténal a odhodil hořící pochodeň, s uspokojením sledoval, jak přistála na další střeše a zapálila další vesnici. Vystřelil z ní se škodolibou radostí. Byla to třetí vesnice, kterou během hodiny spálil. Kdyby mohl, všechny by je vypálil, kdyby mohl – ale měl něco urgentního na práci. Zabořil paty do třísel koně, odhodlaný setkat se se svými skřítky a vést je na poslední cestě jejich invaze. Nyní ho potřebovali víc než kdy předtím.
Vesuvius jel dál a dál, přešel velké planiny a vstoupil na sever Escalonu. Cítil, že se kůň pod ním unavuje, ale to ho jen přinutilo do něj hlouběji zabořit své paty. Bylo mu jedno, jestli ho užene k smrti – a vlastně doufal, že se mu to podaří.
Jak se slunce na nebi prodloužilo, Vesuvius cítil, že se blíží ke svému národu skřítků, který ho čekal; cítil to ve vzduchu. Velmi ho potěšilo, když pomyslel na své lidi zde v Escalonu, kteří byli konečně na této straně Plamenů. Ale přesto jak jel, přemýšlel, proč jeho skřítkové nyní nebyli více na jihu, nedrancují celou krajinu. Co je zastavilo? Byli jeho generálové tak nekompetentní, že bez něj ničeho nedosáhli?
Vesuvius konečně vyjel z dlouhého táhlého lesa a v ten okamžik mu poskočilo srdce, když viděl své jednotky, které byly rozprostřené po planinách Uru. Desítky tisíc skřítků se shromažďovaly, byl nadšený, kdy viděl. Ale i tak byl zmatený: místo aby vyhlíželi vítězně, tito skřítkové vypadali poraženě, zoufale. Jak to?
Jak Vesuvius sledoval jeho lidi, kteří tam jen tak stáli s rozčarovanými obličeji. Bez něj se všichni zdáli být demoralizovaní, bojovnost je opustila. Nakonec Plameny byly dole a Escalon byl jejich. Na co čekali?
Vesuvius se k nim konečně dostal a jak vjel do davu, cválal mezi nimi, sledoval, jak se všichni otočili překvapeně a ve strachu a potom se na něj v naději podívali. Všichni ztuhli