KAPITOLA PÁTÁ

      Kyra stála uprostřed přelidněného mostu, cítila na sobě všechny oči, všichni čekali na její rozhodnutí o osudu divočáka. Její tváře rudé nebyla ráda středem pozornosti. I když milovala svého otce za jeho ocenění a cítila se pyšná, obzvláště proto, že vložil zodpovědnost rozhodnout do jejích rukou.

      A přesto zároveň cítila velkou zodpovědnost. Věděla, že ať zvolí jakkoli, rozhodne o osudu svého lidu. Ač nenáviděla Pandesiány, nechtěla mít zodpovědnost za přivedení svého lidu do války, kterou nemohli vyhrát. Ale také nechtěla ustoupit, dodat Lordovým mužům odvahu a zostudit svůj lid, aby si nepřipadali slabí, zvláště poté, co se k tomu Anvin a ostatní tak kurážně postavili.

      Uvědomila si, že je její otec chytrý: tím, že vložil rozhodnutí do jejích rukou, se mohlo zdát, jako by to rozhodnutí patřilo jim, ne Lordovým mužům, a tím jednáním si jeho lid mohl udržet svou tvář. Také si uvědomila, že jí do rukou vložil příležitost rozhodnout naschvál: musel si uvědomit, že tato situace vyžaduje hlas někoho třetího, aby si všechny strany udržely tvář – a vybral si ji, protože se na to hodila a protože věděl, že není ukvapená a vyjádří se rozumně. Čím více o tom uvažovala, tím více si uvědomovala, proč si ji vybral: ne, aby vyprovokoval válku – k tomu si mohl vybrat Anvina – ale aby od války svůj lid ušetřil.

      Rozhodla se.

      “Ta bestie je prokletá,” řekla zamítavě. “Málem zabila mé bratry. Pochází z Trnového lesa a byla zabita v podvečer Zimního Měsíce, v den, kdy není dovoleno lovit. Byla chyba, přinést ji až za brány – měla být ponechána napospas divočině, kam patří.”

      Pohrdavě se otočila na Lordovy muže.

      “Doneste ji Lordu Guvernérovi,” řekla s úsměvem. “Uděláte nám laskavost.”

      Lordovi muži přeběhli pohledem na bestii a jejich výraz se změnil nyní vypadali, jako by kousli do něčeho shnilého, jako by ji už nechtěli.

      Kyra viděla Anvina a ostatní, jak na ni souhlasně hledí, se vděkem – a její otec ze všech nejvíce. Dokázala to – umožnila svým lidem udržet si tvář, ušetřila je války – a ještě se vysmála Pandesianům.

      Její bratři pustili divočáka na zem a on přistál na sněhu se zaduněním. Udělali krok zpět, pokořeně, ramena je bolela.

      Všechny oči byly najednou na Lordových mužích, kteří tam stáli a nevěděli, co dělat. Bylo zjevné, že Kyřina slova je zasáhla nyní na bestii hleděli, jako by to bylo něco odporného, vytaženého ze samotných vnitřností země. Zcela zřejmě ji už nechtěli. Zdálo se, že nyní, když byla jejich, po ní už netoužili.

      Jejich velitel, po dlouhém, napjatém tichu, konečně udělal posunky na své muže, aby bestii zvedli, pak se otočil, zamračený, a odpochodoval pryč, zjevně otrávený, jako by věděl, že byl přechytračen.

      Dav se rozpustil, napjetí bylo tu tam a nahradil jej pocit úlevy. Mnozí otcovi muži k ní souhlasně přistoupili a položili ruku na její rameno.

      “Výborně,” řekl Anvin a souhlasně na ni pohlížel. “Jednou z tebe bude dobrá panovnice.”

      Vesničané se vrátili ke svým činnostem, spěch a hemžení bylo zpět, napjetí se rozplynulo a Kyra se otočila a hledala oči svého otce. Našla je, jak na ni hledí, nestál ani krok od ní. Před svými muži byl vždy rezervovaný, co se jí týkolo, a tentokrát tomu bylo stejně tak – měl jiný výraz, jen zlehka na ni pokyvoval a ona věděla, že to bylo souhlasné kývnutí.

      Kyra se podívala za sebe a viděla Anvina a Vidara, jak třímají svá kopí, a srdce jí začalo bušit.

      “Mohu se k vám přidat?” zeptala se Anvina, věděla, že půjdou na cvičiště, stejně jako ostatní otcovi muži.

      Anvin se podíval nervózně na jejího otce, věděl, že nebude souhlasit.

      “Sněžení houstne,” odpověděl konečně Anvin váhavě. “Také se schyluje noc.”

      “To vás ale nebrzdí,” oponovala Kyra.

      Ušklíbnul se na ni.

      “Ne, nebrání,” připustil.

      Anvin se znovu podíval na jejího otce a ona se také otočila a viděla, jak zakroutil hlavou předtím, než se otočil a šel zpátky dovnitř.

      Anvin si povzdechl.

      “Chystají velkolepou hostinu,” řekl. “Bude lepší, když půjdeš dovnitř.”

      Kyra ji cítila, vzduch byl těžký opékajícími se vybranými kusy masa a viděla, jak se její bratři obrátili a mířili dovnitř, spolu s tuctem vesničanů, všichni se spěchali připravit na festival.

      Ale Kyra se otočila a toužebně hleděla do polí, na cvičiště.

      “Jídlo počká,” řekla. “Trénink nepočká. Dovolte mi, abych šla s vámi.”

      Vidar se usmál a zakroutil hlavou.

      “Jseš si jistá, že jsi dívka a ne bojovník?” zeptal se Vidar.

      “Nemohu být oboje?” odpověděla.

      Anvin dlouze povzdechl a nakonec zakroutil hlavou.

      “Tvůj otec mě stáhne z kůže,” řekl.

      A potom nakonec pokývnul.

      “Ty se nesmíříš s odmítnutím,” došel k závěru, “a máš více odvahy, než polovina mých mužů. Myslím, že jeden navíc se nám bude hodit.”

      *

      Kyra běžela napříč zasněženou krajinou, sledovala Anvina, Vidara a několik dalších otcových mužů, Leo byl po jejím boku. Sněžení houstlo a jí to bylo jedno. Měla pocit svobody, rozjaření, jako vždy, když procházela Bránou Bojovníků, nízkým, klenutým otvorem, vytesaným do kamenných zdí cvičiště. Zhluboka se nadechla, jak se nebe otevřelo a vběhla na toto místo, které milovala nejvíce na světě, jeho vlnící se zelené vršky, nyní pokryté sněhem, obklopené nepravidelnou kamennou zdí, snad čtvrt míle širokou a hlubokou. Cítila, že všechno bylo jak se patří, když viděla všechny muže trénovat, jezdit křížem krážem na svých koních, třímat kopí, mířit na vzdálené cíle a zdokonalovat se. Toto byl, podle ní, skutečný život.

      Toto cvičiště bylo vyhrazeno otcovým mužům ženy sem měly vstup zakázan a ani chlapci, kterým ještě nebylo osmnáct