KAPITOLA TŘETÍ

      Kyra kráčela za svými bratry, zatímco oni šlapali po cestě zpět k pevnosti, pozorovala jak zápasí s váhou divočáka, Aidan vedle ní a Leo u její nohy, již navrácen z honu za svým úlovkem. Brandon a Braxton s námahou nesli mrtvou bestii, přivázanou k jejich kopí a zavěšenou na ramenou. Jejich ponurá nálada se drasticky změnila ve chvíli, kdy vystoupili z lesa zpět pod otevřené nebe a obzvláště nyní, když byla na dohled tvrz jejich otce. S každým ušlým krokem, Brandon a Braxton nabývali více sebejistoty, byli už téměř tak arogantní, jako předtím, nyní se smáli, navzájem se provokovali a chvástali se svým úlovkem.

      “Mé kopí ho škráblo,” řekl Brandon Braxtonovi.

      “Ale,” oponoval Braxton, “mé kopí ho navedlo k tomu, aby si to nasměroval pod Kyřin šíp.”

      Kyra poslouchala, její obličej rudnul z těch jejich lží její paličatí bratři se již sami sebe přesvědčovali o svém vlastním příběhu a nyní se zdálo, že mu snad i věřili. Už nyní předvídala, že se budou chvástat v sálu jejího otce a budou všem povídat o svém úlovku.

      Bylo to k zbláznění. Ale přesto cítila, že bylo pod její úroveň, aby vše uvedla na pravou míru. Pevně věřila, že se kola spravedlnosti točí a věděla, že nakonec pravda vždy vyjde najevo.

      “Jste lháři,” řekl Aidan, kráčeje vedle ní, zjevně stále otřesen tou událostí. “Víte, že divočáka zabila Kyra.”

      Brandon pohrdavě vrhnul letmý pohled přes rameno, jako by byl Aidan nepříjemný hmyz.

      “Co ty víš?” zeptal se Aidana. “Věnoval ses čůráním si do kalhot.”

      Oba se smáli a jako by se ujišťovali ve svém příběhu s každým dalším ušlým krokem.

      “A vy jste neutíkali plni strachu?” zeptala se Kyra, která podporovala Aidana, protože to nemohla už ani o vteřinu déle vydržet.

      Nato oba přestali mluvit. Kyra si je mohla pořádně podat – ale neměla zapotřebí zvyšovat svůj hlas. Spokojeně vykračovala, cítila se dobře, uvnitř věděla, že zachránila život svého bratra a to bylo veškeré zadostiučinění, které potřebovala.

      Kyra pocítila malou ruku na svém rameni a zběžně se podívala na Aidana, usmíval se, uklidňoval ji pohledem, zcela zřejmě vděčný, že byl naživu a v jednom kuse. Kyra přemýšlela nad tím, jestli si její starší bratři také cenili toho, co pro ně udělala kdyby se nakonec v daný moment neobjevila, byli by mrtví.

      Kyra sledovala, jak se divočák před ní pohupuje s každým krokem a ušklíbla se přála si, aby ho její bratři byli bývali nechali na mýtině, kam patřil. Bylo to prokleté zvíře, nepocházelo z Volisu a nepatřilo sem. Bylo to špatné znamení, obzvláště, když se to týkalo Trnového lesa a ještě v předvečer Zimního Měsíce. Vzpomněla si na staré přísloví, které jednou četla: nevytahuj se, byl-li jsi zrovna ušetřen smrti. Cítila, že její bratři pokoušeli osud a zpět domů si odnášeli temnotu. Nemohla si pomoci, ale cítila, že je to předzvěstí špatných událostí.

      Jak vylezli na kopec, před nimi se rozlehla tvrz, spolu s táhlým výhledem do krajiny. I přes poryvy větru a silnější sněžení pocítila Kyra velkou úlevu, protože byla doma. Z komínů, kterými byla krajina posetá, stoupal dým a tvrz jejího otce vyzařovala tlumenou, příjemnou záři, celá osvětlená ohni které bránily příchodu soumraku. Cesta se rozšířila a jak se blížili k mostu, byla již více udržovaná, všichni zrychlili své tempo a svižně kráčeli po posledním úseku. Cesta praskala ve švech lidmi, dychtivými po festivalu, i přes nepřízeň počasí a schylující se noc.

      Kyra nebyla překvapená. Festival Zimního Měsíce byl jeden z nejdůležitějších svátků roku a všichni byli zaneprázdnění přípravami na blížící se hody. Ohromné davy lidí se tlačily na padacím mostě, spěchali pro zboží od obchodníků, aby se mohli zapojit do hodů tvrze – zatímco stejné množství lidí spěchalo z bran, zpět do svých domovů, aby slavilo se svými rodinami. Voli táhli povozy a náklady zboží v obou směrech, zatímco kameníci klepali a otloukávali další novou zeď, která byla vystavěna, aby chránila tvrz, zvuk kladiv byl všudypřítomný a přehlušoval hluk hospodářských zvířat a psů. Kyra se divila, jak mohou i v tomto počasí stále pracovat, jak se jim podařilo nemít z toho ruce celé zdřevěnělé.

      Jak vstoupili na most a vpluli mezi davy, Kyra se podívala nahoru a žaludek se jí sevřel, když viděla, jak blízko brány stojí několik Lordových mužů, vojáků Lorda Guvernéra, zvoleného Pandesiany, kteří měli na sobě typickou šarlatovou železnou košili. Při pohledu na ně pocítila záblesk rozhořčení, který sdílela se všemi svými lidmi. Přítomnost Lordových mužů byla vždy skličující – ale v dobu Zimního Měsíce o to více, protože tu určitě byli jen proto, aby od jejího lidu vybírali paběrky. Podle ní to byli mrchožrouti, tyrani a výběrčí pro opovrženíhodné aristokraty, kteří se usadili u moci hned po invazi Pandesianů.

      Slabostí předchozího krále, poté co kapituloval, bylo obviňovat – ale to jim nyní jen ubližovalo. A nyní, k jejich ostudě, se museli těmto mužům podrobit. Kyru to naplňovalo zlobou. Z jejího otce a jeho proslulých bojovníků – a veškerého jejího lidu – se nestalo nic víc, než povznesení nevolníci zoufale si přála, aby všichni povstali a bojovali za svou svobodu, bojovali tu válku, do které se jejich předchozí král bál jít. A přece věděla, že pokud by nyní povstali, čelili by hněvu Pandesianské armády. Snad by si od nich byli bývali dokázali udržet odstup, kdyby je sem nikdy nepustili ale nyní, když zde již pevně zakořenili, jim zbývalo jen velmi málo možností.

      Došli až k mostu, splynuli s davem lidí a jak procházeli, lidé se zastavovali, zírali a ukazovali na divočáka. Kyru to maličko uspokojovalo, přihlížet, jak se její bratři pod tím nákladem potí a udýchaní funí. A jak šli, hlavy se otáčeli a lidé hleděli s otevřenou pusou, jak prostí občané tak bojovníci, všichni byli ohromeni tou masivní bestií. Také si všimla několika podezíravých pohledů, někteří lidé váhali, stejně jako ona, jestli to není předzvěst něčeho zlého.

      Všechny oči byly ale s pýchou upřeny na její bratry.

      “Jak pěkný úlovek na festival!” vykřikl farmář, vedoucí svého vola, když se k nim na cestě přidal.

      Brandon a Braxton pyšně zazářili.

      “Tím nakrmíte polovinu dvora vašeho otce!” vykřikl řezník.

      “Jak se vám to podařilo?” zeptal se sedlář.

      Oba bratři se na sebe podívali a Brandon se konečně na muže zašklebil.

      “Dobrý zásah a absence strachu,” směle odpověděl.

      “Když se neodvážíte do lesa,” dodal Braxton, “nebudete vědět, co tam můžete najít.”

      Několik mužů jásalo a poplácalo je po zádech. Kyra byla bez sebe, ale držela jazyk za zuby. Nepotřebovala pochvalu od těchto lidí věděla, co dokázala.

      “Oni toho divočáka nezabili!” vykřikl Aidan pohoršeně.

      “Ty mlč,” otočil se Brandon a zasyčel. “Ještě něco řekneš a já jim povím, jak ses počůral, když na tebe vyběhl.”

      “Ale já jsem se nepočůral!”