Aréna Dvě . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
v Breeině klíně si také sedne. Nepřestává se třást a podívá se na mě svým zdravým okem jako by měla také hlad.
“Je mi zima,” dodává souhlasně Rose a tře si ramena. Má na sobě jen tenkou sukni a je mi jí líto.
Chápu to. Mám hlad a je mi také zima. Mám červený nos a skoro ho necítím. Dobrůtky, co jsme našli na lodi, byly užasné, ale vůbec nás nezaplnily – obzvláště, když byly na prázdný žaludek. A to už bylo před několika hodinami. Znovu pomyslím na truhlu s jídlem, na to málo, co nám zbylo, a přemýšlím, jak dlouho to potrvá, než nám nezbude nic. Vím, že bych měla vydávat jídlo na příděl. Ale stejně všichni hladovíme a nemohu to vydržet, vidět Bree takhle.
“Už nemáme moc jídla,” řeknu jí, “ale trochu vám teď můžu dát. Máme sušenky a krekry.”
“Sušenky!” obě naráz vykřiknou. Penelope zaštěká.
“Já bych to nedělal,” zazní vedle mne Loganův hlas.
Podívám se na něj a vidím, jak se nesouhlasně dívá.
“Musíme zavést příděly.”
“Prosím!” vykřikne Bree. “Potřebuji něco sníst. Umírám hlady.”
“Něco jim dát musím,” odpovídám rozhodně Loganovi, sice rozumím, proč to řekl, ale jsem otrávená nedostatkem jeho soucitu. “Přidělím jednu každému. Nám všem.”
“A co Penelope?” zeptá se Rose.
“Ten pes nedostane žádné naše jídlo,” odsekne Logan. “Ať se postará sama o sebe.”
Cítím další nával zklamání v Logana i když vím, že je racionální. A pak, když vidím ten sklíčený pohled na tvářích Rose a Bree a když ji znovu slyším štěkat, nemohu to vydržet, nechat ji hladovět. V tichosti ustupuji a dávám jí jídlo z mého vlastního přídělu.
Otevírám truhlici a znovu si prohlížím naši zásobu jídla. Vidím dvě krabice sušenek, tři krabice krekrů, několik pytlíků želatinových medvídků a půl tuctu čokoládových tyčinek. Kéž by tu bylo nějaké vydatnější jídlo, nevím, jak se nám podaří si toto udržet, jak to bude stačit na tři jídla denně pro pět lidí.
Vytáhnu sušenky a přidělím každému jednu. Ben se při pohledu na jídlo konečně vzpamatuje a vezme si sušenku. Pod očima má černé kruhy a vypadá, jako by vůbec nespal. Je bolestné vidět ten jeho výraz, tak zničený ze ztráty svého bratra, a jak mu podávám jeho sušenku, dívám se jinam.
Přejdu na příď lodi a Loganovi podám tu jeho. Vezme si ji a v tichosti si ji vloží do kapsy, samozřejmě, že si ji schovává jako příděl na později. Nevím, kde bere svou sílu. Já slábnu, jen když cítím čokoládovou sušenku. Vím, že bych si ji také měla schovat na později, ale nemohu si pomoci. Kousek si ukousnu, rozhodnutá zbytek odložit – ale chutná tak dobře a já si nemohu pomoci – zhltnu ji celou a nechám jen poslední kousnutí, které dávám stranou pro Penelope.
Z jídla je mi tak dobře. Cukr mi stoupá do hlavy a celým mým tělem a já si přeji, abych jich měla ještě další tucet. Pro pocitu bolesti v žaludku se zhluboka nadechnu, abych znovu nad sebou získala kontrolu.
Řeka se zužuje, břehy se k sobě stále přibližují, jak se vine a zatáčí. Jsme blízko pevniny a já jsem v plném pozoru, hledím na břehy a vyhlížím jakoukoli známku po nebezpečí. Jak zahneme za ohyb, pohlédnu doleva a vysoko na útesu vidím zříceninu starého opevnění, nyní rozbombardovaného. Jsem v šoku, když si uvědomím, co to předtím bylo.
“West Point,” řekne Logan. Musel si to uvědomit ve stejný okamžik, jako já.
Je šokující vidět tuto tvz americké moci, která je nyní jen hromadou trosek, se svým zkrouceným vlajkovým stožárem, který zplihle visí nad Hudsonem. Jen stěží z toho zbylo to, čím byla dříve.
“Co to je?” ptá se Bree, zuby jí drkotají. S Rose vylezly na příď lodi, vedle mě, a ona vyhlíží tam, kam se dívám já. Nechci jí odpovědět.
“To nic není, drahoušku,” říkám. “Jen zřícenina.”
Obejmu ji jednou rukou a přimáčknu ji k sobě a tu druhou dám kolem Rose a také si ji k sobě přivinu. Zkouším je zahřát a oběma třu ramena, jak nejlépe umím.
“Kdy půjdeme domů?” ptá se Rose.
S Loganem se na sebe podíváme. Nevím, jak mám odpovědět.
“Nejdeme domů,” řeknu Rose, co nejjemněji to dokážu, “ale jsme na cestě si nový domov najít.”
“Pojedeme kolem našeho starého domova?” ptá se Bree.
Zaváhám. “Ano,” řeknu.
“Ale nevracíme se tam, že ano?” ptá se.
“Přesně tak,” řeknu. “Žít tam nyní je příliš nebezpečné.”
“Já už tam nechci žít,” říká. “Nenáviděla jsem to místo. Ale nemůžene tam Sašu jen tak nechat. Zastavíme a pohřbíme ji? Slíbila jsi to.”
Vzpomenu si na hádku s Loganem.
“Máš pravdu,” řeknu jemně. “Slíbila jsem to. A ano, zastavíme.”
Logan se odvrátí, je jasné, že je naštvaný.
“A co potom?” ptá se Rose. “Kam potom půjdeme?”
“Budeme pokračovat proti proudu řeky,” vysvětluji. “Co nejdál to půjde.”
“Kde končí?” ptá se.
To je dobrá otázka a já nad ní přemýšlím jako nad hlubokomyslnou otázkou. Kde toto všechno končí? Naší smrtí? Naším přežitím? Skončí to vůbec někdy? Je konec na dohled?
Tu odpověď neznám.
Otočím se a kleknu si a pohlédnu jí do očí. Musím jí dát naději. Pro něco žít.
“Končí to na nádherném místě,” řeknu. “Tam, kam jedeme, tam je vše opět dobré. Ulice jsou tak čisté, že se lesknou a vše je perfektní a bezpečné. Budou tam lidé, dobří lidé, a přijmou nás a budou nás chránit. Také tam bude jídlo, opravdové jídlo, vše, co dokážete sníst, a bude tam pořád. Bude to to nejkránější místo, jaké jsi kdy viděla.”
Oči Rose se otevřou doširoka.
“Je to pravda?” ptá se.
Pokývám. A ona se pomalu zeširoka usměje.
“Jak dlouho to potrvá, než tam dorazíme?”
Usměji se. “Nevím, zlatíčko.”
Ale Bree je cyničtější, než Rose.
“Je to skutečně pravda?” ptá se jemně. “Opravdu takové místo existuje?”
“Existuje,” říkám jí a dělám co můžu, abych přitom zněla přesvědčivě. “Není-li pravda, Logane?”
Logan se podívá a krátce na ně pokývá, potom svůj pohled odvrátí. Nakonec to je on, který věří v Kanadu, věří v zaslíbenou zemi. Jak by to teď mohl popřít?
Hudson se vine a zatáčí, zužuje se a potom se znovu rozšiřuje. Konečně vplouváme do známého území. Ženeme se kolem míst, která rozpoznávám, čím dál víc se blížíme k otcově domu.
Zatočíme