Aréna Dvě . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
ten den zachránil život. Otočím se podívám se na něj. Rozmrzele se dívá do vody.
“Bene?” ptám se.
Otočí se a dívá se na mě
“Vzpomínáš si na ten most?”
Otočí se a dívá se a já v jeho očích vidím strach. Vzpomněl si.
Bree do mě šťouchne loktem. “Mohu dát Penelope trochu z mé sušenky?” ptá se.
“Já taky?” opakuje Rose.
“Samozřejmě,” řeknu nahlas, aby to Logan slyšel. Není jediný, kdo tu rozhoduje, a my si můžeme s naším jídlem dělat, co chceme.
Fena na klíně u Rose se napřímí, jako by rozumněla. Je to neuvěřitelné. Nikdy jsem neviděla tak chytré zvíře.
Bree se k ní nakloní, aby ji dala kousek své sušenky, ale já ji chytnu za ruku.
“Počkej,” říkám. “Když ji budeš krmit, pak by měla mít jméno, ne?”
“Ale ona nemá obojek,” říká Rose. “Mohla by se jmenovat jakkoli.”
“Nyní je tvůj pes,” řeknu. “Dej jí nové jméno.”
Rose a Bree se na sebe vzrušeně podívají.
“Jak jí budeme říkat?” ptá se Bree.
“Co třeba Penelope?” řekne Rose.
“Penelope!” křičí Bree. “To se mi líbí.”
“Také se mi to líbí,” řeknu.
“Penelope!” vykřikne Rose na psa.
Je to zvláštní, ale ten pes se na ni otočí v momentě, kdy to řekla, jako by to bylo vždy její jméno.
Bree se usmívá a natahuje se a dává jí kousek sušenky. Penelope jí ho vyškubne z ruky a hltavě ho spolkne. Bree a Rose se hystericky chichotají a Rose jí dává zbytek své sušenky. Také po tom chňapne a já se natáhnu a dávám jí poslední kousnutí ze své sušenky. Penelope se na nás tři vzrušeně dívá, třese se a třikrát zaštěká.
Všechny se smějeme. Na chvilku téměř zapomínám na naše trable.
Ale potom něco uvidím v dáli za rameny Bree.
“Tam,” rychle říkám Loganovi a ukazuji doleva. “Tam musíme jet. Zahni támhle.”
Zahlédnu poloostrov, kam jsme s Benem jeli na motorce, na ledem pokrytý Hudson. Cuknu sebou, když na to pomyslím, když pomyslím na to, jak bláznivá byla ta honička. Je ohromující, že jsem stále naživu.
Logan se ohlédne přes rameno, aby se podíval, zda nás nikdo nepronásleduje; potom neochotně ubere plyn a zahne s námi do strany a zamíří do zátoky.
Nervózně a ostražitě se rozhlížím kolem, jak připlouváme do ústí poloostrova. Proplouváme vedle něj, jak se stáčí do vnitrozemí. Nyní jsme blízko břehu, míjíme polorozpadlou vodní věž. Pokračujeme dál a brzy plujeme podél trosek města a přímo do jeho centra. Catskillu. Na všech stranách jsou vyhořelé budovy a vypadá to, jako by bylo zbombardováno.
Všichni jsme napjatí a pomalu pronikáme do vnitrozemí, hlouběji a hlouběji, břeh je nyní necelou stopu daleko, jak se úžina zužuje. Jsme vystaveni obklíčení a já nevědomky sahám k boku a svou ruku pokládám na nůž. Všímám si, že Logan dělá totéž.
Ohlédnu se přes rameno po Benovi; ale ten je pořád strnulý.
“Kde je ten náklaďák?” ptá se Logan, v hlase je znát nervozita. “Nepopluji moc daleko do vnitrozemí, to ti říkám rovnou. Jestli se něco stane, musíme mít možnost dostat se na Hudson, a to rychle. Je to tu životu nebezpečné,” říká a ostražitě sleduje břeh.
Také ho sleduji. Ale břeh je prázdný, opuštěný, zamrzlý, bez známky lidstva, kam oko dohlédne.
“Vidíš, támhle,” říkám a ukazuji. “Ta zrezivělá bouda? Je uvnitř.”
Logan s námi pluje přibližně dalších třicet yardů a pak se stočí k boudě. Je tam stará, rozpadající se molo, a podaří se mu vytáhnout loď pár stop od břehu. Vypne motor, uchopí kotvu a hodí ji přes palubu. Potom chytí provazy z lodi, na jednom konci udělá volný uzel a hodí jej na zrezivělý kovový sloupek. Ten se zachytí a on nás úplně přitáhne, upevní jej, takže můžeme vstoupit na molo.
“Vystupujeme?” ptá se Bree.
“Jen já,” řeknu. “Počkej na mě tady na lodi. Je příliš nebezpečné, abys šla také. Budu hned zpět. Pohřbím Sašu. Slibuji.”
“Ne!” vykřikne. “Slíbila jsi, že už nebudeme nikdy jedna bez druhé. Slíbila jsi to! Nemůžeš mě tu nechat samotnou! Nemůžeš!”
“Nenechávám tě tu samotnou,” odpovídám se zlomeným srdcem. “Budeš tu s Loganem, Benem a Rose. Budeš v naprostém bezpečí. Slibuji.”
Ale Bree se postaví a k mému překvapení přeskočí přes příď a doskočí na písčitý břeh, dopadne přímo do sněhu.
Stojí na břehu, ruce má v bok a vzdorovitě se na mě dívá.
“Jestli jdeš ty, pak já jdu taky,” prohlásí.
Zhluboka se nadechuji, když vidím, jak je rezignovaná. Vím, že kdyš se začne takto chovat, myslí to skutečně vážně.
Bude přítěží, vzít ji s sebou, to musím přiznat, jedna moje část se raduje, že ji bude mít pořád na očích. A když se jí to pokusím rozmluvit, budu jen plýtvat časem.
“Tak dobře,” řeknu. “Jen buď celou dobu blízko mně. Slibuješ?”
Pokýve hlavou. “Slibuji.”
“Já se bojím,” řekne Rose a dívá se na Bree s doširoka otevřenýma očima. “Já nechci z lodi pryč. Chci tu zůstat s Penelope. Můžu?”
“Chci, abys tu zůstala,” říkám jí a tiše tak odmítám vzít ji s sebou.
Otočím se k Benovi a on se otočí ke mně a podívá se mi do očí svým žalostným pohledem. Z toho pohledu se mi chce podívat se jinam, ale přinutím se to neudělat.
“Jdeš s námi?” Ptám se. Doufám, že řekne ano. Jsem rozzlobená, že tu Logan chce zůstat, že mě zklamal, opravdu by se mi hodil někdo, kdo může pomoci.
Ale Ben, který je stále v šoku, se na mě jen dívá. Dívá se jako by nerozuměl. Přemýšlím, jestli si vůbec uvědomuje vše, co se kolem něj děje.
“Jdeš s námi?” Ptám se důrazněji. Na toto nemám trpělivost.
Pomalu zakroutí hlavou a stáhne se do sebe. Je opravdu mimo a já se mu snažím odpustit – ale je to těžké.
Otočím se, abych opustila loď a vyskočím na břeh. Je příjemné cítit pod nohama suchou zem.
“Počkej!”
Otočím se a vidím, jak se Logan zvedá ze sedadla kormidelníka.
“Věděl jsem, že se stane nějaká blbost,” řekne.
Jde po lodi a dává si dohromady své věci.
“Co děláš?” ptám se.
“Co myslíš?” zeptá se on. “Nenechám vás dvě jít o samotě.”
Mé srdce překypuje úlevou. Kdyby se jednalo jen o mě, bylo by mi to skoro jedno