KAPITOLA PRVNÍ

      Ze všech hrozných věcí v Domě nechtěných bylo mlýnské kolo tou, které se Sophia hrozila nejvíc. Zasténala a zapřela se do ramene připojenému k obrovskému kůlu mizejícímu v podlaze. Ostatní sirotci kolem dělali totéž na svých stanovištích. Všechno ji bolelo a potila se, zrzavé vlasy jí matněly prachem a hrubé šedé šaty vlhnuly potem. Byly kratší, než by si přála a při každém pohybu se jí vyhrnovaly a odhalovaly tetování ve tvaru masky na lýtku. Všem tak oznamovaly, co je zač – sirotek, něčí majetek.

      Ostatní dívky na tom byly ještě hůř. V sedmnácti letech byla Sophia nejstarší a největší z nich. Jediná starší osoba v místnosti byla Sestra O’Venn. Jeptiška sloužící Maskované bohyni na sobě měla jako uhel černý hábit svého řádu a masku, přes kterou ale viděla i ta nejmenší pochybení. O tom už se přesvědčili všichni sirotci. Sestra svírala v ruce kožený pásek, který používala k výkonu trestu. Protahovala ho mezi prsty a procházela kolem. Mumlala přitom slova z Knihy masek, kázání o tom, jak jsou jejich opuštěné duše potřebné.

      „Zde se naučíte, jak být užitečné,“ hlásala. „Zde se naučíte, jak mít hodnotu. Hodnotu, kterou jste neměly pro padlou ženu, která vás porodila. Maskovaná bohyně nás učí, že si svým úsilím musíme vybojovat místo ve světě. Dnes vaše úsilí hýbe mlýnským kamenem, který rozemele zrno a – dávej pozor, Sophie!“

      Sophia se zachvěla, ucítila sestřin opasek, který na ni s hlasitým prásknutím dopadl. Zatnula zuby. Kolikrát v životě už ji Sestry zbyly? Za to, že udělala něco špatně, nebo že udělala něco správně, ale příliš pomalu? Za to, že byla dost krásná na to, aby to samo o sobě bylo považováno za hřích? Za to, že měla rudé vlasy potížistů?

      Kdyby jen věděly o jejím talentu. Při tom pomyšlení se znovu zachvěla. Kdyby to zjistily, ubily by ji k smrti.

      „Ignoruješ mě ty hloupá holko?“ obořila se na ni jeptiška. Bila Sophii znovu a znovu. „Kleknout čelem ke zdi, všechny!“

      To na tom bylo nejhorší – nezáleželo, jestli člověk udělal všechno správně. Sestry vždy zbily všechny, i když zklamala jen jedna.

      „Musím vám připomenout,“ štěkala Sestra O’Venn, když jedno z děvčat vykřiklo, „co jste zač. Kde jste.“ Další děvče vyjeklo, když ji zasáhl opasek. „Jste děti, které nikdo nechtěl. Jste majetek Maskované bohyně a jen díky její milosti máte domov.“

      Sestra procházela místností a Sophia věděla, že ona bude na řadě poslední. Sestra chtěla, aby cítila vinu za bolest ostatních, chtěla jí dát možnost se nenávidět za všechno co způsobila. A pak jí dát výprask.

      Výprask, na který tu v pokleku čekala.

      Když by stačilo prostě odejít.

      Ta myšlenka napadla Sophii tak náhle, že se musela zamyslet, jestli náhodou nejde o vnuknutí od její mladší sestry, nebo jestli ji nepřejala od některé z ostatních dívek. To byl problém s jejím nadáním. Projevovalo se nezávisle na její vůli. Přesto se zdálo, že jde o její vlastní myšlenku a co víc – že to tak skutečně cítí.

      Raději riskovat smrt než tu zůstat další den.

      Samozřejmě, že kdyby se odvážila odejít, přišel by mnohem horší trest. Vždy si našly způsob, jak ho ještě zhoršit. Sophia viděla dívky, které kradly nebo se bránily, jak je Sestry nechávají hladovět celé dny, nutily je klečet a bily je, když se pokusily spát.

      Jí to ale už bylo jedno. Něco v ní se prostě zlomilo. Strach z útěku už jí nemohl v ničem bránit, protože strach z toho, co se stane v nejbližší době, byl mnohem větší.

      Konec konců, právě dnes jí bylo sedmnáct.

      Byla dost stará na to, aby splatila dluh za roky „péče“ jeptišek – aby ji ohodnotily a prodaly jako dobytek. Sophia věděla, co se děje s dospělými sirotky. V porovnání s tím nebylo bití ničím.

      Vlastně už se tím v myšlenkách zabývala celé týdny. Děsila se dnešního dne, svých narozenin.

      A ty teď nadešly.

      Když