Trůn pro Sestry . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
před nimi zřídnul a Sophia si všimla, že její sestra zamířila k opuštěnému lešení u kamenné zdi. Dělníci se tu zřejmě snažili ji opravit.
Zase šplhat? Vyslala Sophia.
Tam za námi nepůjdou, odsekla jí sestra.
Což byla nejspíš pravda. Už jen proto, že dav pronásledovatelů z řad běžných lidí nebude chtít riskovat vlastní životy. Sophia se každopádně bála. Nedokázala ale vymyslet nic lepšího.
Chvějícíma se rukama sevřela první příčky lešení a začala šplhat.
Během několika chvil ji ruce začaly neskutečně bolet, ale měla jen dvě možnosti. Buď se udržet, nebo spadnout. A nešlo jen o tvrdé dláždění, ale i o dav čekajících pronásledovatelů.
Kate už byla na vrcholu, pořád se křenila, jako by to všechno byla jen hra. Znovu nabídla Sophii pomocnou ruku a pak znovu společně utíkaly – tentokrát po střechách.
Kate je vedla k prostoru, který je dělil od další střechy. Přeskočila propast, jako by se vůbec nebála, že se pod ní může došková konstrukce propadnout. Sophia ji následovala. Potlačila výkřik, když málem spadla dolů a pak i se sestrou skočila na nižší patro, ze kterého trčel na tucet komínů vydechujících kouř z ohromných pecí pod nimi.
Kate chtěla utíkat dál, ale Sophia vycítila příležitost. Chytila ji a strhla za jeden z komínů.
Počkej, vyslala myšlenku.
K jejímu překvapení Kate neodporovala. Zatímco se krčily za komínem a snažily se ignorovat horko stoupající zespodu, rozhlédla se a zřejmě si uvědomila, jak dobře jsou teď ukryté. Téměř celé okolí halil kouř, takže z dálky nemohly být vidět. Tady nahoře to vypadalo jako druhé město. Kolem se táhly řady pověšeného oblečení, vlajek a praporců, které je také kryly. A navíc nikdo nebude takový hlupák, aby riskoval skok zrovna na tuhle střechu.
Sophia se rozhlédla. Tady nahoře to bylo v určitém smyslu slova dokonale klidné. Byla tu místa, kde byly domy tak blízko u sebe, že kdyby se sousedé trochu vyklonili, mohli se vzájemně dotknout. Opodál viděla Sophia, jak někdo vylévá nočník přímo na ulici. Nikdy neměla možnost vidět město z podobného úhlu. Věže duchovních a střelců, strážců času a mudrců, jak se tyčí nad vším ostatním. A palác, který měl své vlastní hradby, jako zářící karbunkl na kůži města.
Přitiskla se k sestře, objala ji a čekala, až dole odezní zvuky pronásledování.
Možná, jen možná, se jim podařilo najít cestu pryč.
KAPITOLA TŘETÍ
Teprve poté, co se z rána stalo odpoledne, se Sophia s Kate odvážily vylézt z úkrytu. Přesně jak Sophia předpokládala, nikdo se neodvážil vyšplhat na střechy a pátrat po nich. Zvuky pronásledování slyšely několikrát velice blízko, nikdy ale naštěstí dost blízko.
Teď se zdálo, že utichly úplně.
Kate vykoukla a zadívala se na město pod nimi. Ranní shon už ustal a lidé se teď pohybovali mnohem klidnějším tempem.
„Musíme se nějak dostat dolů,“ zašeptala Sophia.
Kate přikývla. „Umírám hlady.“
Tomu Sophia rozuměla. Ukradené jablko bylo dávno pryč, a i ona začínala cítit hlad.
Spustily se ze střechy na dolů a Sophia si uvědomila, že se celou dobu rozhlíží. I když už jejich pronásledovatele nebylo slyšet, stále měla pocit, že se někde někdo vynoří a vrhne se na ně ve chvíli, kdy se dotknou ulice.
Procházely ulicemi a snažily se tvářit nenápadně. V Ashtonu se samozřejmě nedalo lidem úplně vyhnout, bylo jich tu příliš mnoho. Jeptišky jim toho o fungování světa moc neřekly, ale Sophia slyšela, že mimo Obchodní státy jsou i větší města.
Zrovna teď jí to ale připadalo neuvěřitelné. Tady byli lidé všude, kam se podívala, i když většina obyvatel právě musela být uvnitř domů a pracovat. Na ulicích si hrály děti, procházely jimi ženy, které se vracely z trhů a obchodů, dělníci s nástroji a žebříky. Byly tu krčmy a divadla, obchody prodávající kávu z nově objevených zemí za Zrcadlovým oceánem. Kavárny, kde se lidé stejnou měrou věnovali jídlům i rozhovorům. Nemohla uvěřit svým očím, když viděla, jak jsou tu lidé veselí, usměvaví, bezstarostní. Nedělají nic, než že zabíjejí čas a užívají si. Nemohla uvěřit, že takový svět skutečně existuje. Byl to šokující kontrast s vynuceným klidem a poslušností v sirotčinci.
Je tu toho tolik, vyslala Sophia myšlenku k sestře a prohlížela si přitom jídlo na stáncích kolem. S každým nádechem lákavých vůní cítila hlad stále neodbytněji.
Kate se rozhlédla a spatřila příležitost. Vybrala si jednu z kaváren a pomalu se k ní blížila. Lidé před kavárnou se zrovna smáli nějakému rádoby filozofovi, který se snažil vést rozpravu o tom, kolik toho lidé skutečně ví o světě.
„Šlo by ti to líp, kdybys nebyl ožralej,“ popichoval ho někdo.
Někdo jiný se ale obrátil ke Kate a Sophii ještě dřív, než se stihly dostat dost blízko. Nepřátelství z něj přímo sálalo.
„Takový jako jste vy tu nechceme,“ zavrčel. „Zmizte!“
V jeho hlase zněla taková zlost, jakou by Sophia nikdy nečekala. Raději tak zamířila zpět do ulice a Kate táhla za sebou, aby nemohla provést nějakou hloupost. Při jejich útěku po střechách možná někde ztratila pohrabáč, ale rozhodně probodávala muže pohledem, ze kterého bylo jasné, že ho chce udeřit.
Neměly na vybranou, musely si něco ukrást. Sophia doufala, že by se k nim někdo mohl zachovat laskavě. Ale současně věděla, že tak to na světě nechodilo.
Obě si uvědomily, že je čas využít jejich nadání. Kývly na sebe v tichém porozumění. Každá se postavila na jednu stranu ulice a sledovaly pracující pekařku. Sophia čekala, dokud nebude moct k pekařce vyslat vlastní myšlenku a pak jí řekla, co chtěla, aby slyšela.
Ale ne, pomyslela si pekařka. Rolky. Jak jsem je mohla zapomenout uvnitř?
Téměř ještě dřív, než se pekařka otočila, aby přinesla rolky z obchodu, vyrazila Sophia s Kate kupředu. Pohybovaly se rychle a obě si nabraly do náručí tolik koláčů, že jim z toho snad musela prasknout břicha.
Zaběhly do skryté uličky a hladově se vrhly na ukradené jídlo. Sophia se brzy nasytila a cítila přitom podivný, ale příjemný pocit, jaký ještě nikdy neměla. V Domě nechtěných nedávali svým svěřencům víc jídla, než bylo nezbytně nutné.
Teď se musela smát, když sledovala Kate, jak se snaží nacpat si do pusy celý koláček.
Co? obořila se na ni sestra.
Jen je příjemné tě vidět veselou, odpověděla Sophia.
Nebyla si ale jistá, jak dlouho jim jejich veselí vydrží. Na každém kroku se měla na pozoru, čekala, že se objeví lovci, kteří je budou chtít dostat. Sirotčinec určitě nehodlal obětovat víc zdrojů, než by jim vynesl jejich prodej, ale kdo mohl odhadnout pomstychtivost jeptišek? A určitě se musely držet mimo dohled strážných, nejen proto, že uprchly.
Konec konců, v Ashtonu zloděje věšeli.
Musíme přestat vypadat jako uprchlí sirotci, jinak na nás budou