KAPITOLA PRVNÍ

      Kate stála před Siobhan a byla nervózní, jako kdyby ji čekal souboj na život a na smrt. Měla by se cítit v bezpečí – byla u kovárny, na Thomasově pozemku a tahle žena měla být její učitelkou.

      Přesto měla pocit, že se jí každou chvíli podlomí kolena.

      „Slyšela jsi mě?“ zeptala se Siobhan. „Přišel čas, abys mi prokázala laskavost, kterou mi dlužíš, učednice.“

      Laskavost, kterou Kate slíbila tenkrát u fontány výměnou za Siobhanin výcvik. Laskavost, jejíž představa ji od té doby děsila, protože věděla, že ať už bude Siobhan chtít cokoli, bude to něco hrozivého. Lesní žena byla podivná a nevypočitatelná, mocná a nebezpečná, vše stejnou měrou. Ať už si pro Kate připravila jakýkoli úkol, nejspíš to bude něco obtížného a nepříjemného.

      Kate sice souhlasila, ale v podstatě neměla možnost volby.

      „Jakou laskavost?“ zeptala se konečně. Rozhlédla se, jestli neuvidí Willa nebo Thomase. Nebylo to kvůli tomu, že by od nich čekala pomoc. Naopak, chtěla mít jistotu, že ať už bude Siobhan chtít cokoli, nijak se jich to nedotkne.

      Kovář ani Will ale nebyli v dohledu. Hlavně proto, že Kate i se Siobhan náhle stály u lesní fontány. Ty byla znovu jako nová a zurčela v ní čistá voda. Kate věděla, že musí jít o iluzi, ale když Siobhan vstoupila do fontány, zdálo se, že má mokré šaty.

      „Proč se tváříš tak vyděšeně, Kate?“ zeptala se. „Chci po tobě jen drobnou laskavost. Bojíš se, že tě pošlu do Morgassy pro vejce ptáka Noha? Nebo bojovat s kreaturami nějakého rádoby vyvolávače ve Vzdálených koloniích? Myslela jsem, že něco takového by se ti mohlo líbit.“

      „A právě proto nic takového chtít nebudeš,“ hádala Kate.

      Siobhan se ušklíbla. „Myslíš si, že jsem krutá, že ano? Že všechno dělám jen tak z rozmaru? Vítr může být krutý, pokud nemáš plášť, který by tě zahřál, a přesto se nesnažíš… no, ať řeknu cokoli, budeš to považovat za výzvu, takže raději stačí.“

      „Ale ty nejsi vítr,“ podotkla Kate. „Vítr nemůže myslet, cítit, nerozezná dobré od zlého.“

      „Aha, tak o tohle jde?“ zeptala se Siobhan. Posadila se na okraj fontány. Kate měla pocit, že kdyby to zkusila ona sama, propadla by iluzí a zřítila se do trávy u Thomasovy kovárny. „Myslíš si, že jsem zlá?“

      Kate nechtěla říct, že si myslí přesně tohle. Nedokázala ale najít nesouhlasnou odpověď, při které by nemusela lhát. Siobhan možná nedokázala číst všechny Katiny myšlenky, stejně jako Kate nedokázala vidět do těch Siobhaniných, ale přesto měla pocit, že kdyby jí zalhala, poznala by to. Raději mlčela.

      „Sestry Maskované bohyně by za zlé považovaly to, že jsi je zmasakrovala,“ podotkla Siobhan. „Muži Nové armády, které jsi pobila na pláži by tě také nazvali zlou. Měli by pro tebe ještě mnohem horší označení. Na ulicích Ashtonu jsou v tuhle chvíli stovky lidí, které by řekly, že jsi zlá jen proto, že umíš číst cizí myšlenky.“

      „Chceš mi snad říct, že jsi nějaký dobrodinec?“ zeptala se Kate.

      Siobhan pokrčila rameny. „Chci ti popsat laskavost, kterou musíš udělat. Je to nutnost. Protože takový je život, Kate. Dlouhá řada nutností. Víš, co je to prokletí moci?“

      Kate začala mít pocit, že jde o další ze Siobhaniných lekcí. Jediná dobrá věc byla, že zatím neschytala šíp do srdce.

      „Ne,“ odpověděla Kate. „Nevím, co je to prokletí moci.“

      „Prostá věc,“ pronesla Siobhan. „Pokud