Předurčená . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
NE!” křičel.
Ale nic mu to nepomohlo. Odtáhli ho pryč, zatímco on řval a bojoval, protože věděl, že ho vedou na smrt a taky věděl, že nic, co řekne nebo udělá, mu nebude nic platné. Musel je požádat o něco, co neschválili, uvědomil si Kyle, když se upírův řev ozýval přes komnatu. Nakonec se otevřeli dveře, on byl vyveden ven a dveře se za ním zabouchli. V místnosti znovu zavládlo ticho.
Kyle ve vzduchu cítil napětí, jak se ostatní upíři dívali jeden na druhého a obával se momentu svého výslechu.
Kyle viděl, že Lore přistoupil k dozorci blízko Koncilu a něco mu pošeptal do ucha. Dozorce ihned odkráčel za soudcem, poklekl a pošeptal mu do ucha.
Soudce jemně pootočil svou hlavu a muž ukázal přímo na Kyla. I z této velké vzdálenosti dokázal Kyle vycítit, jak se do něj soudcovi oči, ukryté pod kapucí, zavrtali. I když nerad, Kyle cítil chvění. Koneckonců, byl v přítomnosti opravdového ďábla.
Dozorce přikývl a to byl podnět pro Kyla.
Protlačil se přes dav a kráčel přímo do středu prázdné podlahy. Stál v malém kruhu ve středu místnosti—bod. Věděl, že pokud se podívá nahoru, přímo nad jeho hlavou bude díra ve stropě, oko, otevřené do oblohy. Přes den umožňovalo pronikat dovnitř slunečnímu svitu; teď, při západu slunce, bylo světlo filtrované a velmi slabé. Místnost byla osvětlená zejména díky pochodním.
Kyle poklekl a uklonil se, čekal, až na něj promluví, jak kázala řádná upířská etiketa.
“Kyle ze Sabatu černého přílivu,” oznámil soudce pomalu. “Máš tu drzost k nám přistoupit neohlášený. Pokud tvůj požadavek nebude schválen, víš, že riskuješ trest smrti.”
To nebyla otázka; bylo to prohlášení. Kyle znal důsledky. Ale neobával se výsledku.
“Jsem si toho vědomý, můj pane,” řekl Kyle jednoduše a čekal.
Nakonec, po mírném šumu, přišlo další prohlášení: “Tak tedy mluv. Co od nás požaduješ?”
“Přišel jsem z jiné doby. Z budoucnosti vzdálené dvěstě let.”
Po celé místnosti se začalo ozývat hlasité mumlání. Zřízenec udřel třikrát do země svou holí a zakřičel, “Ticho!”
Nakonec se místnost uklidnila.
Kyle pokračoval. “Cestování v čase pro mě není lehké, tak jako pro nikoho z nás. No bylo to naléhavé. V budoucnosti, v čase, ve kterém já žiju, bude válka—slavná válka upírů. Začne v New Yorku a odtud se rozšíří. Je to upíří Apokalypsa, o jaké jsme snili. Náš druh konečně zvítězí. Vyhladíme celou lidskou rasu a zotročíme ji. Taky vyhladíme ty laskavé sabaty, kohokoliv, kdo se nám postaví do cesty.
“Já to vím, protože jsem vůdce této války.”
V místnosti se ozvalo další hlasité mumlání, následované údery holí.
“Ale má válka není u konce,” řval Kyle přes všechen ten rámus. “Zůstává už jenom jeden trn v mé patě, jedna osoba, která dokáže zruinovat všechno, čeho jsme dosáhli, která dokáže zruinovat tuto slavnou budoucnost naší rasy. Přichází ze zvláštního rodu a vrátila se v čase, pravděpodobně proto, aby mi unikla. Vrátil jsem se, abych ji našel a jednou pro vždy se jí zbavil. Do té doby než se mi to povede, zůstává naše budoucnost nejasná.
“Předstupuji dnes před vás, abych požádal o vaše povolení ji zabít, tady, ve vašem čase a na vašem místě. Taky bych rád využil vaší pomoci při pátrání po ní.”
Kyle znovu sklonil hlavu a čekal. Jeho srdce tlouklo rychleji, jak očekával jejich rozhodnutí. Bude samozřejmě v jejich zájmu mu pomoci a neviděl žádný důvod, proč by tak neměli učinit. Ale opět, tyto bytosti, živé po miliony let, dokonce starší než on, byly absolutně nepředvídatelné. Nikdy nevěděl, jakou má těchto dvanáct soudců agendu a jejich nařízení se vždycky zdáli být náhodné jako vítr.
Čekal uprostřed hustého ticha.
Nakonec se ozvalo odkašlání.
“My, samozřejmě, víme o kom mluvíš,” ozval se chraplavý hlas jednoho ze soudců. “Mluvíš o Caitlin. O té ze Sabatu Pollepel. No která je, ve skutečnosti, z mnohem mocnějšího sabatu. Ano, přišla do nášho času včera. Samozřejmě, že o tom víme. A pokud bychom ji chtěli zabít, nemyslíš, že bychom to už udělali?”
Kyle dobře věděl, že není vhodný okamžik na odpověď. Potřebovali jejich malou chvíli pýchy. Prostě je nechá dokončit jejich proslov.
“My obdivujeme tvé odhodlání a tvou budoucí válku,” pokračoval soudce. “Ano, velmi ji obdivujeme.”
Přišel další moment těžkého ticha.
“Necháme tě ji vystopovat,” pokračoval soudce, “ale pokud ji najdeš, nezabiješ ji. Zajmeš ji živou a přineseš ji zpátky k nám. Radši si sami vychutnáme její zabití a budeme sledovat, jak pomalu umírá. Bude dokonalým kandidátem na Hry.”
Kyle cítil, jak ho zaplavuje vztek. Hry. Samozřejmě. To bylo všechno, o co se tihle staří, morbidní upíři zajímali. Teď už si vzpomínal. Proměnili Koloseum na arénu pro jejich sport, upír proti upírovi, upír proti člověku, upír proti zvěři a s oblibou sledovali, jak se všichni trhají na kusy. Bylo to kruté a Kyle to jistým způsobem obdivoval.
Ale to nebylo to, co si pro Caitlin přál. Chtěl ji vidět mrtvou. Definitivně. Ne, že by mu záleželo na tom, jestli ji bude někdo mučit. No nechtěl mrhat žádným časem, nechtěl jí dát žádnou šanci. Samozřejmě, ještě nikomu se nepodařilo utéct nebo přežít Hry. Ale při tom všem si nikdo nemohl být jistý, co se může stát.
“Ale, mí páni,” protestoval Kyle, “Caitlin, jak jste řekli, pochází z mocného rodu a je mnohem nebezpečnější a nepolapitelnější, jak si myslíte. Požaduji vaše povolení, abych ji mohl zabít okamžitě. V sázce je až příliš.”
“Jsi pořád mladý,” řekl další soudce, “a tak ti odpustíme zpochybňování našeho rozsudku. Kohokoliv jiného bychom zabili přímo na místě.”
Kyle sklonil hlavu. Uvědomil si, že zašel příliš daleko. Nikdo nikdy soudcům neprotiřečil.
“Je v Assisi. To je místo, kam se teď vydáš. Jdi rychle a neodkládej to. Teď, když jsi to zmínil, docela se těšíme na to, jak ji uvidíme umírat přímo před našima očima.”
Kyle se otočil a odcházel.
“A Kyle,” zavolal jeden z nich.
Otočil se.
Hlavní soudce si odhrnul kapuci a odhalil tu nejgrotesknější tvář, jakou kdy Kyle viděl. Byla pokryta boulemi, jízvami a bradavicemi. Otevřel ústa a ošklivě se usmál, ukázal žluté ostré zuby a zářící černé oči. Ještě více se zašklebil: “Příště, když se objevíš bez ohlášení, budeš to ty, kdo pomalu zemře.”
KAPITOLA ŠESTÁ
Caitlin letěla ponad idylickou Umbrijskou krajinu, míjela kopce a údolí, prozkoumávala bujné zelené panorama za brzkého ranního světla. Pod ní byly roztroušeny malé farmářské komunity, malé kamenné chaloupky, obklopené stovkami akrů půdy, a z jejich komínů se valil dym.
Jak směřovala na sever, krajina se měnila, procházela do kopců a údolí Toskánska. Kam se podívala,