Milovaná . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
smích jeho ubohých přátel a cítila, jak v jejím těle roste hněv. Začínala cítit něco jiného. Zvířecí instinkt. Hněv v ní rostl až do bodu, kdy ho bylo téměř nemožné kontrolovat a obávala se, že to co nevidět překročí hranice. Už to dál nebyl člověk. Bylo to zvíře.
Tito kluci byli velcí, no síla, která rostla v jejich žilách jí říkala, že by každého z nich bez problému zvládla. Měla problémy s potlačováním svého hněvu a doufala, že dokáže být natolik silná, aby to zvládla.
Mezitím rotvajler vystupňoval své vrčení a začal pomalu kráčet směrem k ní. Bylo to, jakoby cítil, že se něco blíží.
Ucítila na svém rameně ruku. Caleb. Byl pořád tady. Musel cítit, jak její hněv roste, byl to ten zvířecí instinkt mezi nimi. Snažil se jí upokojit, říct jí, aby se kontrolovala, aby se neopouštěla. Jeho přítomnost ji uklidňovala. No nebylo to vůbec lehké.
Sam se konečně otočil a podíval se na ní. V jeho pohledu bylo vidět vzdor. Byl pořád naštvaný. To bylo očividné.
“Co chceš?” vyštěkl na ní.
“Proč nejsi ve škole?” byla první věc, kterou se slyšela říct. Nebyla si úplně jistá, proč to řekla, obzvláště při tom všem, co se ho chtěla zeptat. Ale mateřský instinkt v ní se ozval. A toto z ní vyšlo.
Více smíchu. Její hněv narůstal.
“Proč tě to zajímá?” řekl. “Ty jsi mi řekla, abych šel.”
“Mrzí mě to,” řekla. “Já to tak nemyslela.”
Byla ráda, že měla šanci to říct.
No nezdálo se, že by to s ním pohlo. Pořád jenom civěl.
“Same, musím s tebou mluvit. V soukromí,” řekla.
Chtěla ho dostat pryč z toho prostředí, na čerstvý vzduch, někam, kde budou osamotě a budou si moct opravdu promluvit. Nechtěla se jenom dozvědět o jejich otci; taky si s ním chtěla promluvit tak, jak to mávali ve zvyku. A musela mu říct novinky o mámě. Šetrně.
Ale teď viděla, že to se nestane. Věci se rapidně zhoršovali. Cítila, že energie v této přecpané stodole byla příliš temná. Příliš násilná. Mohla cítit, jak strácí sama nad sebou kontrolu. I navzdory Calebově ruce prostě nevěděla zastavit to, co jí přemáhalo.
“Tak jsem tady,” řekl Sam.
Mezi jeho přáteli slyšela ještě více smíchu.
“Proč se neuklidníš?” řekl jí jeden z kluků. “Jsi hodně napjatá. Pojď si sednout. Dej si s náma.”
Natáhl bongo směrem k ní.
Caitlin se otočila a civěla na něj.
“Proč si to bongo nestrčíš do zadku?” slyšela samou sebe říkat přes zaťaté zuby.
Od skupiny kluků přišel ironický aplaus. “Ha, HEZKY!” zakřičel jeden z nich.
Kluk, který jí nabídl bongo, velký, svalnatý hoch, kterého, jak věděla, vykopli z fotbalového týmu, změnil barvu na jasně červenou.
“Co jsi mi to řekla, děvko?” řekl a postavil se.
Podívala se nahoru. Byl mnohem vyšší jak si pamatovala, nejmíň tak 6’ 6”. Cítila, jak se Calebův stisk na jejím rameně stává těsnějším. Nevěděla, jestli je to proto, že se jí snaží uklidnit, nebo proto, že sám začíná být nervózní.
Napětí v místnosti dramaticky vzrostlo.
Rotvajler se připlížil blíže. Teď byl vzdálený tak jednu stopu. A vrčel jako bláznivý.
“Jimbo, klid,” řekl Sam velkému dítěti.
To byl ochranářský Sam. Bez ohledu na to co se dělo, ji ochraňoval. “Je to osina v zadku, no nemyslí to tak. Pořád je to moje sestra. Prostě se uklidni.”
“Myslím to tak,” řvala Caitlin, rozzlobenější jak kdykoliv předtím. “Vy hoši si myslíte, jak jste skvělí, že? Kouřit trávu s mým malým bratrem? Jste jenom parta ztroskotanců. Nesměřujete vůbec nikam. Pokud si chcete podělat vlastné životy, jen směle do toho, no nezatahujte do toho i Sama!”
Jimbo vypadal ještě víc naštvaně, pokud to bylo vůbec možné. Udělal několik výhrůžných kroků směrem k ní.
“Podívejme se, kto to tady je. Paní učitelka. Paní máma. Je tady, aby nám všem řekla, co máme dělat!”
Výbuch smíchu.
“Proč mě ty a ten tvůj teploušský přítel nedonutíte?”
Jimbo přistoupil blíže a se svou rukou, která vypadala jako laba zvířete, strčil do Caitlin.
Velký omyl.
Vztek uvnitř Caitlin explodoval mnohem víc, jak dokázala kontrolovat. V té vteřině, kdy se jí dotkl Jimbův prst se natáhla, chytila jeho zápěstí a vykroutila ho. Bylo slyšet hlasité prasknutí a jeho zápěstí bylo zlomené.
Zápěstí mu vytočila vysoce za záda a pak ho složila na zem, tváří dolů.
Za méně jako vteřinu ležel tváří na zemi, bezmocný. Přistoupila k němu, položila si svou nohu na jeho krk a držela ho pevně na podlaze.
Jimbo křičel od bolesti.
“Proboha, moje zápěstí, moje zápěstí! Zkurvená děvka! Zlomila mi zápěstí!”
Sam, tak jako i ostatní, se šokovaný postavil. Vypadal být opravdu zaskočený. Netušil, jak dokázala jeho malá sestra složit tak velkého chlapa a ještě k tomu tak rychle.
“Omluv se,” zavrčela Caitlin na Jimba. Byla v šoku z toho, jak jí zněl její vlastní hlas. Zněl hrdelně. Jako zvíře.
“Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se!” naříkal Jim.
Caitlin ho chtěla nechat jít, nechat to být, no část z ní to prostě nemohla udělat. Vztek jí propadl tak náhle a tak silně. Nemohla to nechat plavat. Pořád se to stupňovalo. Chtěla toho kluka zabít. Neměla na to pořádný důvod, no opravdu to chtěla.
“Caitlin!?” křičel Sam. Slyšela strach v jeho hlase. “Prosím!”
Ale Caitlin to nemohla nechat být. Chystala se toho kluka opravdu zabít.
V té chvíli zaslechla vrčení a periferním viděním si všimla toho psa. Vyskočil vysoko nad zem a mířil přímo na její krk.
Caitlin okamžitě zareagovala. Pustila Jimba a jedním pohybem zachytila psa ve vzduchu. Dostala se pod něj, popadla ho za břicho a odhodila ho.
Letěl vzduchem deset, dvacet stop takovou sílou, že přeletěl přes celou místnost a přes dřevěnou stěnu stodoly. Stěna se prolomila za zvuku štípání, zatímco pes kňučel a padal k zemi.
Každý v místnosti civěl na Caitlin. Nedokázali zpracovat to, čeho byli právě svědky. Byl to očividně čin superlidské síly a rychlosti a neexistovalo k tomu žádné možné vysvětlení. Všichni tam stáli s otevřenými ústy a civěli.
Caitlin se cítila ovládnuta emocemi. Vztek. Smutek. Nevěděla, co vlastně cítí a už si dále nemohla důvěřovat. Nemohla mluvit. Musela se odtud dostat. Věděla, že Sam s ní nepůjde. Teď byl jiný člověk.
Tak jako i ona.
TŘETÍ