Proměněná . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
se na ní díval s ledově chladnou tváří.
Najednou se ozval hluk. Pár lidí vykřiklo a jeden z policistů chytil vysokého, hubeného kluka a natlačil jej tváří proti zdi. Potom mu z kapsy vytáhl malý nůž.
Hlídač se otočil a šel kolegovi na pomoc, zatímco Caitlin využila příležitosti a vmísila se zpátky do davu, který mířil dále do vstupní haly.
Vítejte na newyorské střední škole, pomyslela si Caitlin. Paráda.
Už teď začala odpočítávat, kolik dní zbývá do maturity.
*
Chodby školy byly snad nejrozsáhlejší, jaké zatím viděla. Nejdřív si říkala, že snad ani nemůžou být nikdy plné, ale jen o pár okamžiků později už byly přecpané lidmi, kteří se vzájemně strkali a tlačili do všech směrů. Ve škole musely být snad tisíce studentů. Nekončící záplava dalších a dalších tváří. Hluk uvnitř byl takřka nesnesitelný a ozvěna chodeb jej ještě násobila. Chtěla si zakrýt uši. Jenže neměla ani tolik místa, aby mohla zvednout lokty. Přes velikost toho místa začínala cítit klaustrofobii.
Zvonek znovu zazvonil a všechno kolem se zrychlilo.
Hned napoprvé pozdě.
Znovu se podívala na kartičku, kde měla číslo své třídy a konečně ji na druhém konci chodby uviděla. Pokoušela se proklestit si cestu přes to moře těl, ale nedařilo se jí pohnout se o víc než jenom o pár kroků. Nakonec, po několika marných pokusech, jí došlo, že prostě bude muset být trošku agresivní. Začala se pomocí loktů prodírat davem. Odtrčila jednoho po druhém a nakonec se opravdu dostala napříč celou chodbou a otevřela velké dveře, vedoucí do její třídy.
Připravila se na všechny ty pohledy patřící nové dívce, která přišla pozdě. Představila si učitele, který se na ni mračí, protože vyrušila ticho v započatém vyučování. Když ale skutečně vstoupila, čekal ji šok, protože nic nebylo tak, jak si myslela. Ve třídě, která byla určena pro třicet studentů, jich bylo padesát. Místnost byla naprosto přecpaná. Někteří seděli na svých místech, zatímco jiní procházeli chodbičkami a pokřikovali na sebe. Byl to chaos.
Zvonek zazvonil už před plnými pěti minutami, ale rozcuchaný učitel, oblečený ve zmačkaném obleku, ještě ani nezahájil vyučování. Vlastně seděl na své židli s nohama na stole, četl noviny a ignoroval vše, co se dělo kolem.
Caitlin došla k němu a položila na stůl svoji novou ID kartu. Potom tiše stála a čekala až se na ni podívá, ale on to neudělal.
Nakonec si odkašlala, aby upoutala pozornost.
„Promiňte.“
Učitel neochotně odložil noviny.
„Jsem Caitlin Paineová. Jsem tu nová. Myslím, že vám mám tuhle kartu ukázat.“
„Jenom tu supluju,“ odpověděl učitel a znovu mezi nimi vztyčil hradbu z novin.
Caitlin zaraženě stála.
„Takže,“ zeptala se,“…to znamená, že neděláte docházku?“
„Váš učitel se vrátí v pondělí,“ vyštěkl na ni. „On se o to postará.“
Caitlin si uvědomila, že jejich konverzace je tím u konce a vzala si zpátky svou ID kartu.
Potom se otočila směrem do třídy. Panující chaos se nijak nezmírnil. Pokud se dal najít nějaký klad pro dnešní den, určitě to byl fakt, že tu není nijak nápadná. Zdálo se, že se o ni naprosto nikdo nezajímá a vlastně si jí nikdo zatím ani pořádně nevšiml.
Na druhou stranu, pohled na přecpanou místnost jí příliš klidu také nedodal, protože se zdálo, že už tam opravdu není žádné další místo k sezení.
Obrnila se, sevřela pevně svůj deník a opatrně procházela uličkou. Její pohled byl upřený k zemi, když několikrát procházela mezi rozdováděnými studenty, kteří na sebe pokřikovali. Když se dostala až dozadu, mohla konečně v klidu přehlédnout celou místnost.
Nebylo tam jediné další místo k sezení.
Stála tam, připadala si jako idiot a zjišťovala, že si jí ostatní pomalu začínají všímat. Nevěděla co si počít. Rozhodně nemohla zůstat celou hodinu stát a suplující učitel nevypadal, že by ho to alespoň minimálně zajímalo. Znovu se rozhlédla kolem v zoufalé snaze přece jen nějaké místo objevit.
Z několika lavic opodál uslyšela smích a tentokrát si už byla jistá, že patří jí. Nebyla oblečená jako ostatní a ani jako oni v žádném směru nevypadala. Její tváře začala zalívat červeň, protože teď už se cítila velmi nápadná.
Když už se chystala třídu zase opustit, a možná dokonce i utéct pryč z téhle školy, uslyšela hlas.
„Tady.“
Otočila se.
V poslední lavici u okna, vstal od stolu vysoký mladík.
„Posaď se,“ řekl. „Prosím.“
Třída se trochu utišila a sledovala, jaká bude její reakce.
Vydala se k němu. Snažila se mu nedívat přímo do očí – velkých, sytě zelených očí – ale nemohla si pomoci.
Byl krásný. Měl hladkou olivovou pleť. Nedokázala říci, jestli byl černoch, hispánec, běloch nebo nějaká z kombinací, ale nikdy předtím neviděla tak jemnou a hladkou pleť, která by tak pěkně doplňovala ostře řezanou čelist. Jeho vlasy byly krátce střižené, hnědé a postava štíhlá. Bylo na něm něco zvláštního, něco, co na tohle místo nijak nezapadalo. Vypadal křehce. Možná umělecký typ.
Nebylo jí podobné, že by jí někdo takhle zaujal. Její kamarádky se často do někoho bláznivě zakoukaly, ale ona nikdy nerozuměla proč. Až doteď.
„Kde budeš sedět ty?“ zeptala se.
Snažila se o nezaujatý tón hlasu, ale neznělo to nijak přesvědčivě. Doufala, že nepoznal, že je nervózní.
Široce se usmál a odhalil perfektní zuby.
„Přímo tady,“ řekl a odsunul se k velkému oknu, pořád ale jenom nějaký metr od ní.
Podívala se na něj a on odpověděl stejným způsobem. Jejich pohledy se setkaly. Říkala si, že se musí podívat jinam, ale nemohla to udělat.
„Dík,“ řekla a okamžitě se na sebe rozzlobila.
Dík? To je všechno, co ze sebe dostane? Dík!?
„Dobře, Baracku!“ zakřičel někdo. „Jen ať se ta hezká bělička pěkně usadí!“
Následoval smích, po kterém se hluk v místnosti opět znásobil, když je ostatní opět začali ignorovat.
Caitlin si všimla, že zahanbeně sklonil hlavu.
„Barack?“ zeptala se. „ Tak se jmenuješ?“
„Ne,“ odpověděl a zrudnul. „Tak mi jenom říkají. Jako Obama. Myslej si, že vypadám jako on.“
Zkoumavě se na něj podívala a uvědomila si, že opravdu trochu vypadá jako on.
„To proto, že jsem z poloviny černoch, z části běloch a z části portorikánec.“
„No,