Proměněná . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
odpověděl.
Pevně jí stiskl ruku. Když pocítila jeho jemnou dlaň, která obklopila tu její, proběhlo její paží jemné mravenčení. Měla pocit jako by se její dlaň prolnula s jeho. Držel její ruku o sekundu déle, než by bylo vhodné, a ona si nemohla pomoci, aby se při tom na něj neusmívala.
*
Zbytek dopoledne rychle uběhl a když přišel čas jít do jídelny, Caitlin byla strašlivě hladová. Otevřela dvojité dveře a zůstala stát, udivena velikostí té místnosti a neskutečným hlukem, který v ní panoval. Uvnitř bylo snad tisíc studentů a všichni do jednoho křičeli. Vypadalo to spíš trochu jako tělocvična než jako jídelna. Až na to, že každých deset metrů stál hlídač a pozorně dohlížel na dění kolem.
Jako obvykle neměla nejmenší tušení, kterým směrem se vydat. Prohlížela si obrovskou místnost a konečně uviděla stojan s tácy. Jeden si vzala a vstoupila do něčeho, o čem si myslela, že je to fronta na jídlo.
„Hele nepředbíhej, ty mrcho!“
Caitlin se otočila a uviděla velkou, obézní dívku, která byla o dobrých patnáct centimetrů vyšší než ona, jak se na ni ošklivě mračí.
„Omlouvám se, nevěděla jsem…“
„Fronta začíná támhle!“ vyštěkla jiná dívka a ukázala palcem za sebe.
Caitlin se podívala a poznala, že v řadě za nimi je ještě minimálně stovka dalších. Vypadalo to alespoň na dvacetiminutové čekání.
Když se vydala podél řady na její konec, jeden ze studentů v řadě strčil do jiného a ten přímo před ní dopadl tvrdě na zem.
Útočník byl v mžiku na něm a začal jej bít pěstmi do obličeje.
Jídelna vybuchla nadšeným povykem a desítky ostatních se okamžitě shromáždily kolem rvačky.
"DEJ MU! DEJ MU!“
Caitlin s hrůzou v očích ustoupila o několik kroků zpět.
Konečně přispěchali čtyři hlídači aby roztrhli dva krví zbrocené rváče. Zdálo se, že s tím nijak zvlášť nepospíchali.
Když Catlin dostala své jídlo, rozhlédla se po místnosti v naději, že někde uvidí Jonaha. Ten ale nebyl nikde v dohledu.
Procházela chodbičkou kolem stolů, které byly plně obsazené studenty. Sem tam bylo několik prázdných míst, ale žádné z nich nepůsobilo příliš lákavě, protože byly vždycky přímo vedle velkých a hlučných skupinek přátel.
Nakonec se usadila u prázdného stolu až úplně na konci jídelny. U vzdáleného konce toho stolu seděl jenom jediný člověk. Malý, křehký čínský chlapec v chudém oblečení s hlavou neustále skloněnou nad jídlem.
Cítila se osaměle. Podívala se na svůj telefon, aby zkontrolovala, co je nového. Na Facebooku měla pár nových zpráv od spolužáků z předchozího města. Byli zvědaví, jak se jí v novém místě líbí. Nějak se ale necítila, že by zrovna na tohle chtěla odpovídat. Byli najednou tak vzdálení.
Caitlin pořád ještě cítila nevolnost z nervozity, kterou měla vždycky první den v novém místě, a tak skoro nic nesnědla. Místo toho se rozhodla myslet na něco jiného. Zavřela oči a představila si jejich nový byt v pátém patře špinavého domu bez výtahu, na 132. ulici. Její nevolnost se tím ale ještě zhoršila. Zhluboka dýchala a snažila se myslet na něco hezkého, na cokoliv hezkého, co ve svém životě měla.
Její malý bratr. Sam. Čtrnáctletý, který se ale choval, jako by mu bylo dvacet. Zdálo se, že si Sam nikdy pořádně neuvědomil, že je nejmladší a vždycky se choval jako její starší bratr. Všechno to věčné stěhování, poté co je táta opustil a zůstali jenom s matkou, Samovu povahu jen a jen zatvrdilo. Také ale viděla, že se ho jejich situace dotýká a že začíná být čím dál uzavřenější. Když se potom začal ve škole dostávat do častých rvaček, nebyla vlastně ani moc překvapená. Naopak se bála, že to může být časem ještě horší.
Když ale přišlo na Caitlin, Sam ji bezmezně miloval. A ona jeho. Byl jediný člověk, který s ní zůstával pořád, a na kterého se mohla spoléhat. Zdálo se, že v jeho drsném světě přece jen zůstalo jedno měkké místečko a to patřilo jí. Udělala by cokoliv, aby ho ochránila od všeho zlého.
„Caitlin?“
Nadskočila.
S podnosem v jedné ruce a pouzdrem na housle v druhé, před ní stál Jonah.
„Nevadí ti, když se přidám?“
„Ano…teda ne,“ řekla zaskočeně.
Idiote, pomyslela si. Přestaň se chovat tak vyjukaně.
Jonah po ní střelil tím svým úsměvem a potom si sedl naproti. Seděl vzpřímeně s perfektně rovnými zády. Opatrně položil pouzdro s houslemi vedle sebe. Potom se spořádaně pustil do jídla. Bylo na něm něco zvláštního, něco, co nedokázala tak úplně pojmenovat. Byl jiný než kdokoliv, koho předtím potkala. Působil, jako by byl z jiného století. A ani trošičku se na tohle místo nehodil.
„Jak to jde v tvůj první den?“ zeptal se.
„Ne tak, jak bych si přála.“
„Myslím, že vím, co myslíš,“ řekl.
„To jsou housle?“
Hlavou kývla směrem k jeho pouzdru. Držel si jej neustále blízko u těla, jednu ruku téměř pořád položenou na na něm, jakoby se bál, že by mu ho někdo mohl ukrást.
„Vlastně je to viola. Je jenom o trochu větší než housle, ale má úplně jiný zvuk. Mnohem měkčí.“
Violu nikdy předtím neviděla a přála si, aby ji vyndal z pouzdra a ukázal jí, jak vypadá. Ale on se k tomu evidentně nechystal a Caitlin nechtěla být dotěrná. Neustále měl na pouzdře položenou ruku a chránil jej, jakoby to byla nějaká velice osobní věc.
„Cvičíš často?“
Jonah pokrčil rameny. „Pár hodin denně,“ řekl, jako by se nechumelilo.
„Pár hodin!? Musíš být skvělý!“
Znovu jenom pokrčil rameny. „Myslím, že jsem OK. Spousta hráčů je lepších než já. Ale přesto doufám, že je to moje jízdenka pryč z tohohle místa.“
„Vždycky jsem chtěla hrát na piáno,“ řekla Caitlin.
„A proč nehraješ?“
Už už chtěla říct, nikdy jsem žádné neměla, ale potom se zarazila. Namísto toho jenom pokrčila rameny a sklonila zrak k jídlu na stole.
„Nepotřebuješ na to vlastní piáno,“ řekl Jonah.
Udiveně se na něj podívala, protože to bylo jak kdyby jí četl myšlenky.
„Máme tady ve škole zkušebnu. Ze všeho špatnýho, co tu je, je alespoň takhle jedna věc dobrá. Dají ti tam lekce zadarmo. Jediné, co pro to musíš udělat, je zapsat se na hodinu.“
Caitlininy oči se rozšířily.
„Vážně?“
„Před vchodem do hudební zkušebny je papír, kde se můžeš přihlásit. Ptej se po paní Lennoxové. A řekni jí, že jsi moje kamarádka.“