Чешская литература. Хрестоматия. Анастасия Сергеевна Пономарева
Читать онлайн книгу.
se Bára. Ba naopak, když vesničané okna i dveře zavírali, hromničné svíce rozsvěceli, strachem třesoucí se modlili, by se na ně pánbůh nehněval, tu Bára nejraději stála na záspí, by lépe dívat se mohla na obzor, před okem rozprostřený. Jakub mnohdy jí říkal: «Já nevím, děvče, jakou to radost máš, dívat se do nebe, když se pánbůh hněvá.» – «Právě takovou, jakou mám, když se směje,» odpověděla. «Podívejte se, táto, ten oheň, jaká to krása v těch černých mračnech!» – «Neukazuj!» okřikoval ji Jakub, «ať ti boží posel prst neurazí. Kdo se nebojí bouřky, nebojí se pánaboha, nevíš to?» – «Elška z fary mi četla jednou knížku, tam stálo, že se nemáme bouřky bát co hněvu božího, že máme v ní obdivovat mocnost božskou. Pan farář vždy káže, že je Bůh nanejvýš dobrotivý, pouhá láska, kterak by to bylo, aby se na nás tak často hněval. Já miluju pánaboha, a proto se nebojím jeho posla.»
Jakub nerad mnoho řečí nadělal a nechal Báru být. – Sousedé ale, vidouce dívčinu neohroženost, a že se jí nikdy nic zlého nepřihodí, tím více potvrzeni byli v mínění svém, že je dítě chráněné nějakou nadpřirozenou mocí.
Mimo otce milovali ji jedině Elška a Josífek, její vrstevníci. Josífek byl syn kostelníka, Elška byla neť pana faráře. Josífek byl chlapec malého vzrůstu, bledotvářný, rusovlasý, dobrosrdečný, ale velice bojácný. Bára byla o hlavu větší než on a při pračkách schoval se Josífek vždy za její sukně, Bára pak se ho statně ujala proti chlapcům, s nimiž by byl ničehož nesvedl. Za to ji Josífek velice miloval, nosíval jí křížaly a každou sobotu bílý oplatek. Jednou v neděli, když byla Bára ještě menší, přivedl si ji domů, chtěl jí ukázat svůj oltářík, a jak umí hrát na pana pátera. Vedli se pěkně za ruce a Lišaj cáral za nimi.
U všech selských statků byly dveře na petlice zavřené, v noci na závorky; na faře byly dubové dveře pobité železem vždy zamčené, a kdo šel do fary, musel zazvonit. U kostelníka měli také u dveří zvoneček jako na faře a vesničtí hoši začasté, když šli okolo, pootevřeli dveře, aby slyšeli zvonek zazvonit _ a kostelníkovou hřešit. – Když je hodně vyhřešila, pokřikovali na ni: «Jedubabo! Jedubabo!» – Když Bára s Josífkem do dveří vešli a zvoneček zazněl, vyběhla kostelníková do síně; majíc konec dlouhého nosu skřípnutý v brejlích, křikla huhňavým hlasem: «Co si to tu vedeš?» – Josífek zůstal, jako když ho spaří, sklopil oči a mlčel. Bára také oči sklopila a mlčela. Za kostelníkovou ale vyběhl i kocourek a vida Lišaje začal ježit hřbet, prskat, očima svítit; Lišaj začal vrčet, pak zaštěkl a po kocourku se rozběhl. – Kocourek skočil pod almárku, a když i tam se Lišaj po něm hnal, vyskočil na polici mezi hrnce. Tam byl jist, ale zlostí mu každý chlup se ježil. Lišaj nemotorně vyskakoval na polici a štěkal, až uši zaléhaly. – Kostelník vyběhl ven; vida ten rámus, nepřátele na sebe dorážející, rozhněvanou ženu, rozhněval se též, a otevřev dveře, křikl na děti: «Hned se mi s tou mrchou šikujte, odkud jste přišli!» – Bára nedala si dvakrát kázat, zavolala na Lišaje, kterého ještě kostelník rákoskou notně švihl, a utíkala, jako by za ní hořelo. – Josífek ji volal zpátky, ale ona zavrtěvši hlavou pravila: «A kdybys mi jalovici dával, k vám více nepůjdu,» a také nešla, ač se jí dost Josífek naprosil a sliboval, že ji bude matka ráda vidět, dokonce kdy nechá doma psa. Nešla a ne; – od té doby ztratila také před kostelníkovou všecku uctivost a lásku, vyjmouc Josífka. – Ona myslívala, že se kostelník rovná panu páteru – a měla před ním velikou vážnost, vždyť chodíval oblečen jako pán páter, v kostele měl všecko pod sebou, když dal některému chlapci nepovedovi v kostele pohlavek, nesměl ani hlesnout, a sousedé když chtěli cosi u pana faráře, vždy se stavili dříve na poradu u kmotra kostelníka. «Musí být ten pan kostelník už přece něco hodného,» myslilo si vždy děvče, ale od té doby, co jí tak nehezky dveře ukázal a Lišaje švihl, že kňuče kus cesty po třech skákal, od té doby si myslívala, kdykoli ho viděla: «Nejsi, pane, nic hodného.»
Jak zcela jinak to bylo, když si vzala Elška Báru s sebou na faru, a to bývalo ve čtvrtek a v neděli. Jak zvoneček zazněl, děvečka otevřela, pustila děvčata, třebas i Lišaje, domácí pes dobře s ním se znal. Potichounku šla děvčata do čeledníku a vlezla na pec, kde měla Elška svoje hračky a panny. Pan farář, starý pán již, sedával na lavici za stolem, měl před sebou ležet pikslu, modrý šátek kapesní, a hlavu opřenou o zeď maje, vždy dřímal. Jen jednou byl vzhůru; tu mu běžela Bára políbit ruku, – a on ji pohladil po hlavě řka: «No jsi hodná; jděte si hrát, jděte, děvčátka!» – Také panna Pepinka, sestra pana faráře, byla hodná. Ona velkých řečí s Bárou nenadělala, ačkoli se sousedkami ráda mnoho mluvila, ale vždy jí dala veliký kus chleba s medem nebo buchtu k svačině, větší než Elšce. Panna Pepinka byla nízká osobička, ujímaly se na ní dary boží, byla tlustá, červená, na bradě měla bradavici a trochu plačtivé oči, ale za mladých let – jak sama říkala – bývala prý hezká, což vždy kostelník dosvědčoval. Nosila dlouhé šaty (panské) s krátkým životem, zástěru na celé kolo, s velikými kapsami, po boku náruč klíčů. Šedivé vlasy měla vždy pěkně uhlazené a na hlavě ve všední den hnědý šátek s žlutým okolkem, v neděli žlutý šátek s hnědým okolkem. – Panna Pepinka obyčejně šukala po domě nebo na poli, předla nebo s brejlemi na nose záplatovala, v neděli po obědě si také vždy trochu dřímla a po nešporu hrávala s panem bratrem a kostelníkem mariáš. Ona ale málokdy říkala «pane bratře», obyčejně «velebný pane». – Panna Pepinka byla hlava domu, co ona chtěla, to se dělo, co řekla, měl každý v domě za neomylnou pravdu, komu ona přála, tomu přáli všickni.
Elška byla mazánek panny Pepinky i velebného pána, a co Elška chtěla, to chtěla i panna Pepinka, koho Elška si zamilovala, toho i Pepinka náviděla. Proto nedostala Bára na faře škaredého oka, proto byl i Lišaj trpěn, ba kostelník, nemoha psy jinak vystát, Lišaje pro dobrou vůli mnohdy pohladit chtěl, ale Lišaj nemohl kostelníka vystát a vždy naň vrčel.
Bára byla všecka šťastná, když mohla být na faře. – V pokojích se vše jen lesklo, bylo tam nastlaných do stropu postelí, krásných obrázků, vykládaných truhel; v zahradě plno květin, zeleniny a dobrého ovoce. Na dvoře drůbeže, jaké by si kdo přál, a v chlívě dobytek, že se bylo radost naň podívat. Pastýř Jakub měl s farského dobytku největší potěšení. A v čeledníku na peci, co tu pěkných hraček a Elška nikdy neplácala koláče z hlíny, nesypala cihlou a vápnem, měla vždy dobrých věcí na vaření, a co se ustrojilo, – snědlo se.
Jak neměla být Bára v takovém domě ráda, ale jí byla nade všecko milá Elška, ba mnohdy se jí zdálo, že ji má radši než tátu, kdyby Elška třebas v pazderně bydlela, ráda by u ní Bára bývala. Elška ani jedinkráte Báře se neposmála, měla-li co dobrého, rozdělila se s ní a často vzala Báru okolo krku a říkala: «Báro, já tě mám tuze ráda.» – «Ona mne má tuze ráda, a je přece tak krásná, je farářovic, všickni lidé říkají jí vy, i pan kantor i kostelník, – a ti druzí se mně posmívají,» opakovávala si Bára a v duchu vždy Elšku za laskavost její objímala a líbala, ale v skutečnosti se ostýchala, ačkoliv by ráda byla vroucí svůj cit najevo jí dala.
Když se po louce honily a Elšce se rozpletl vrkoč, tu prosívala Bára: «Nechte, Elško, bych vás zapletla, vy máte hebounké vlásky jako len, já vás ráda zaplítám.» – Když to děvče rádo dovolilo, s libostí se probírala v hebkých vlasech, krásu jejich obdivovala, jsouc pak s pletením hotova, přehrnula svůj hrubý vrkoč kupředu, přirovnala k Eliščinu,