Menší prózy. Karel Čapek
Читать онлайн книгу.
Prokletý mír nám bere z ruky meč; ale nemůže nám vzít statisíce našich padlých hrdin z Flander a Pikardie, Argonu a Champagne, kteří jménem své marně prolité krve navěky hlásají válku. Válku až do vítězství! V této tragické hodině dějin my Němci přijímáme jejich poselství.”
“To je silné,” pravil pan Taussig. “Ale jak to přijde, pane Koubek, že ten článek znáte nazpaměť?”
“Protože jsem jej psal já sám,” řekl redaktor Koubek a probudil se.
*
Zatrápené sny, bručel pan Koubek a obrátil se na druhy bok. Pan Taussig tam ještě seděl u kavárenského stolku a četl noviny; ale za ním se na blankytném nebi rýsovala šikmá pisánská věž, Colosseo v Římě a dýmající Vesuv nad zálivem neapolským.
“Tady čtu váš článek,” řekl pan Taussig. “Je to silné, tuhleten odstavec.”
“Ukažte který,” děl pan Koubek a četl: Francouzský tisk jde ve svém nepříčetném zuření tak daleko, že nám vyhrožuje bezpečností hranic. Na tuto provokaci je jediná odpověď: Itálie se ve svých národních aspiracích nedá omezovat nikým na světě! Italský národ není mumie uložená v truhle hranic; je živým a rostoucím tělem s pružnými údy olympského vítěze a tvrdou pěstí římského dobyvatele. Z cesty, infami poltroni! Italská idea se už nedá zastavit vrcholky Alp ani otrockou smečkou, vyjící proti nám na straně východní. My Maďaři –
“Jak to, Maďaři,” divil se pan Taussig. “To bude mejlka, ne?”
“Není,” pravil pan Koubek. “To máte pořád jedno. My Maďaři nezradíme nikdy svého dějinného poslání: být hrází křesťanské Evropy proti nižším a polovzdělaným kmenům rabů a nevolníků. Maďarský národ může být spoután, ale nikdy, nikdy své hlavy neskloní! Vítězství práva bude vítězstvím maďarské myšlenky. S plným vědomím důsledků pravíme: Naše utrpení nás neučinilo měkčími, než jsme byli před tisíci lety. Nám Makedoncům zbývá už jen naše právo, naše puška a naše horské rokliny. A co vilenská otázka? Rakouská domobrana se už svého práva domůže! Ano, jde nám o integritu Uher, o civilizaci, o čest a odvetu a takové věci. Hej, Slované, ještě Polska niezgynula. Nežvaňte o míru. Náš národ si už nedá líbit rozpínavosti našich nepřátel. Tedy bude se mluvit o koridoru, je-li vám libo. Ale to je to, že nás ti pánové u zelených stolů zrazují, nás vlastence všech zemí, rozumíte?”
“Pane Koubek, pane Koubek,” křičel pan Taussig, “není vám něco?”
“Ne,” hřímal pan Koubek, “to je mé nejvnitřnější přesvědčení!”
Vtom se pan redaktor Koubek vytřeštěně probudil. Srdce mu divoce bušilo a v hlavě cítil divný hukot. To je horečka, řekl si, neměl jsem chodit večer do parku. Proboha, kolik mám tepu? Osmdesát osm. Živou mocí si nemohl vzpomenout, je-li to mnoho, nebo ne. Uprostřed těchto starostí znovu usnul. Zdálo se mu, že je v kvartě a že píše školní úlohu na téma Osud trůnu habsburského Rakouska je osudem.
“Koubku,” praví pan profesor Hejda, “ukažte, že jste dobrý stylista.”
A Věnceslav Koubek píše svůj slohový úkol.
*
Den nato se pan Koubek ukládal do postele trochu stísněn. Čert aby to vzal, stýskal si, aspoň v noci kdyby to člověku dalo pokoj! Člověče, hleď přijít na jiné myšlenky; představuj si něco hodně fantastického, co nemá nic s politikou. Dejme tomu polární krajina. Po moři plují ledové hory, bílý medvěd stojí bez hnutí na ledové kře… Hele, tamten ledovec vypadá jako pagoda. Jenže pagoda se musí tyčit ze záplavy palem. Tone v exotické zeleni. Prostorný sál Měšťanské besedy, tonoucí v exotické zeleni, byl proměněn v čarovnou scénu z Tisíce a jedné noci. Plesový výbor s doktorem Kosteleckým v čele…
A vida, tady stojí mezi palmami sám doktor Kostelecký. Má na hlavě tropickou přílbu a bílé šaty jako loni na šibřinkách Sokola. “Morning,” povídá doktor, “have some drink?”
Usedají na verandě bungalovu; kol dokola hučí tropický prales, nad vrcholky palem se tyčí obrovská pagoda. Co je na ní opic, myslí si pan Koubek oslněn žhoucím sluncem.
“Well,” praví doktor nacpávaje si lulku, “tak co říkáte poměrům?”
Redaktor Koubek pokrčil rameny. “Well,” řekl po chvíli, “dnes v noci jsem napsal článek pro Times. O Indii a takových věcech.”
“Right,” zabručel doktor. “Aspoň jim někdo poví rovnou, jak se my tady na věci díváme. Eh goddam!”
“Yes?” ptal se ospale pan Koubek.
“Zapomněl jsem,” řekl doktor. “Jsme odříznuti. Od včerejška je trať Pešavar – Allahabad v rukou povstalců. Myslím, starý brachu, že se váš článek do staré dobré Anglie tak hned nedostane. Some drink?”
“Thanks,” děl klidně pan Koubek a zadíval se mlčky do hlubin pralesa. “Dear boy,” řekl konečně, “na to jsem zvyklý. Byl jsem odříznut po celý život, jako krajinský žurnalista a tak. Vždycky na poslední výspě. Vždycky v boji.”
Doktor Kostelecký si vyklepal dýmku. “Hm,” bručel povážlivě, “ale tentokrát –”
“Well,” pravil pan Koubek vážně. “Jsme Briti.”
Za doktorem nehnutě stanul indický sluha.
“Co je, Namahan Šat Zamazan?” ptal se doktor.
“Být obklíčeni, sáhib,” řekl sluha uctivě. “Přijít muži z Pándalnakabát a Andamákanára. Mít rozkaz upálit sáhib a uříznout hlava druhý sáhib.”
“Ať počkají,” kázal doktor. “Well,” řekl, když osaměli. “Tak tady to je z Prahy doma. Máme ještě čtvrt hodiny času do otevření ordinace, staroušku. Myslím, že vám mohu nalít whisky, že? Snad by vám nevadilo přečíst mně svůj článek, než přijdou ti páni. Na vaše zdraví, kamaráde!”
“Na vaše,” pravil pan Koubek a vyňal z kapsy rukopis. “Pro nedostatek času přeskočím úvod. Útok na vládu a takové věci. Aha, tuhle: Není pochyby, že Velká Británie stojí na kraji propasti. V ničem se vnitřní slabost vlády neprojevuje fatálněji než v politice koloniální. Nestoudné nároky domorodců živené emisary ze zahraničí; přepjaté a urážlivé volání po autonomii; šílené požadavky, aby byli dosazeni domorodí úředníci a důstojníci; toto vše je nejen trpěno, ale dočkává se dokonce blahovolného ujišťování, že Velká Británie svým časem vezme zřetel na oprávněné touhy obyvatel. Pánové, jejichž znalost zámoří nesahá za ostrov Wight, neznají patrně duši orientálce. My, hrstka Britů ztuhlých životem v pouštích, džunglích a na oceánech, bychom oněm pánům rádi posloužili svými zkušenostmi. Řekli bychom jim: Pošlete nám lancashirské regimenty a gordonské Highlandry; pošlete nám naše staré červenokabátníky, granátníky, kopiníky a fuselíry; hochy z Dorsetu, Hampshiru, Yorku a Wiltshiru, z Derby a Suffolku, Kentu a Warwicku. Ručíme za to, že jejich argumentům porozumí stejně Egypťan, jako Ind. Neboť jsou to argumenty pádné a čistě britské.”
“Dobře tak,” zamumlal doktor Kostelecký.
“Bílá rasa,” pokračoval pan Koubek, “založila své civilizační poslání na síle svých zbraní. My Britové jsme v pouštích a pralesích celého světa klestili zbraněmi cestu obchodu a křesťanství. Tehdy se nikdo nepletl pod nohy našich červenokabátníků; dnes jde již jen o to, abychom žvaněním a konferencemi nepromrhali jejich dílo.”
“Tak