Menší prózy. Karel Čapek
Читать онлайн книгу.
pane kolego Koubku?”
“Proti versailleskému míru,” pravil vážně pan kolega Koubek. “Právě odmítám s rozhořčením zbabělý pacifismus, kterým chtějí rozvratné živly infikovat naši zdravou německou náturu, mein lieber Koubek.”
“Aha,” vypravil ze sebe pan Koubek. “Tak já vás nebudu rušit, pane kolego.” – A vrazil do nejbližších dveří.
Tam seděl zas takový pan Koubek a pilně psal broukaje pro sebe: “…ruský proletariát nestrpí… tak!… voláme do boje… podlé intriky ničemných sousedů… charašo!… utopíme v krvi… mor na ně!”
Pan Koubek se tiše stáhl na chodbu a vrhl se do nejbližších dveří. “Hned, pane Koubku,” ozval se u stolu jeho vlastní hlas, “jen co rozdrtím patou tu slovanskou hydru. All’armi, Italia, all’armi!”
Pan Koubek prchal po chodbě. “Bože,” šeptal si s hrůzou, “kdybych našel nějaký prázdný psací stůl!” – Nahlédl do dalších dveří. “Počkejte, caballero Koubek,” zavolal tamní pan Koubek, “pojďte si poslechnout, jak jsem to nandal těm venezolánským banditům! Halt! Avanza, puerco,” zařval za prchajícím panem Koubkem.
Pan redaktor Koubek se ukryl za nejbližší dveře; vtom ho popadla za límec nějaká ruka. “Tak tady tě mám, ty zbabělý lháři,” skřípal mu do uší jeho vlastní hlas. “Teď ti vyrvu tvůj zlolajný jazyk, ty pse!”
Pan Koubek se s hrůzou obrátil a zíral do své vlastní, křečovitě stažené tváře. “Ale pane kolego, pusťte, vždyť já jsem taky pan Koubek!”
“My Koubkové se navzájem neznáme,” zahřímal ten druhý. “Člověče, nikdo nemůže nenávidět víc než Koubek Koubka! Smrt, smrt každému Koubkovi jiného jazyka!”
Pan Koubek se vyrval svému nepříteli a prchl na chodbu. A hle, ze všech těch nesčetných dveří vykoukly hlavy Koubků a měřily ho zlýma očima. Pan Koubek počal ze vší síly pádit po té nekonečné chodbě, pronásledován dupotem několika set Koubků. Vrhl se po točitých schodech nahoru a běžel po jiné chodbě. Z každých dveří se vyřítil nový Koubek a přidal se k pronásledovatelům. Opět nové schody a nová chodba. Ale tato chodba se končila plošinou nad bezednou propastí.
Pan Koubek se zděšeně zastavil a obrátil se k davu nepřátel. Byli to samí Koubkové skřípající zuby a chraptivě oddychující. Bože, kdybych se mohl schovat za svým psacím stolem, vzpomněl si pan Koubek zoufale. Tam jsem tak silný a tak v bezpečí!
“Pánové,” zvolal udýchaně, “kolegové, Koubkové, proč mě honíte? Vždyť nás všechny, nás Koubky všech národů, vede jediná myšlenka: vlastenectví čili nenávist k nepřátelům! Co proti mně máte? Copak netáhneme za jeden provaz? Nejsme všude titíž? Nepracují naše osvědčená pera všude na týchž národních ideálech? Ó přátelé –”
Nepřátelští Koubkové se divoce zachechtali: “Ty vole, my nejsme žádní přátelé! My jsme úhlavní nepřátelé! Mažte ho! Ve jménu národa, na něj!”
Pan Koubek ucouvl na kraj propasti. “Ale kamarádi,” vyhrkl, “vždyť… Koukejte se, vždyť my to nebereme tak doopravdy, my Koubkové… A vůbec, když jsme jednou tak pohromadě, tak bychom, páni, mohli těch zlostí nechat, nemyslíte? A snad, helejte, snad se tu vůbec dohodneme a… Koukejte, vždyť je tolik jiných látek, o kterých se dají psát úvodníky! Nač my se máme pořád navzájem dožírat a –”
“Oho, oho,” začali křičet Koubkové. “Shoďte ho! Chce nás připravit o chleba! Zrádce! Bere nám naše ideály! Bere nám naši nejvděčnější látku! Kazí nám řemeslo! Zabte ho!”
Před očima pana Koubka se zatmělo. Rozpřáhnuv ruce padal naznak do nesmírné hloubky a ztratil vědomí.
*
Den nato měl pan redaktor Koubek opravdu drobátko zaujatou hlavu. “To dělá ten brom,” bručel rozladěně a vyhýbal se lidem.
A pro Kristovy rány, vzpomněl si odpoledne, vždyť já dnes musím psát úvodník! Bodejť, dnes je středa a – o čem vlastně bych měl psát?
S těžkým srdcem se loudal do redakce a usedl za svým milovaným psacím stolem. O čem bych měl psát, přemítal unaveně. Řekněme něco o zachmuřené mezinárodní situaci nebo něco takového. Těžké mraky se zvedají na obzoru naší vlasti – –
Pan Koubek se zamračil, zmačkal čtvrtku papíru a počal psát znovu. Je nám třeba svornosti, řekl si. Ergo je třeba potřít na hlavu především domácí odpůrce. Jsou rozvratní živlové v lůně národa, kteří zlovolně, ano zlotřile rozsévají nesvár a podobně. Cui prodest? tážeme se –
Pan Koubek vzdychl a rozmačkal i tuto čtvrtku. Pan faktor Strnad jej po chvíli našel s hlavou složenou v dlaních.
“Měl by se pomalu sázet úvodník,” povídal zasmušile pan Strnad.
“Hned,” děl pan redaktor Koubek, “za malou hodinku.” A namočiv pero počal psát úvodník o místním blátě. Boj proti blátu… mobilizujme všechny síly… naše krásné město… národní povinnost… voláme k odpovědným činitelům: Hic Rhodus!
“Tak, pane Strnad,” zahlaholil pan redaktor Koubek uspokojeně, “dejte to do sazby.”
SVATÁ NOC
“Já se ti divím,” křičela paní Dinah. “Kdyby to byli pořádní lidé, šli by k starostovi, a ne takhle žebrotou! Proč si je nevzali do domu Šimonovic? Proč se jich máme ujímat ausgerechnet my? Copak jsme něco horšího než Šimonovic? Já vím, Šimonova žena by si takovou holotu do domu nepustila! Já se ti divím, člověče, že se tak zahazuješ s já nevím kým!”
“Nekřič,” bručel starý Isachar, “vždyť to budou slyšet!”
“Ať to slyší,” pravila paní Dinah pozvedajíc hlas ještě víc. “Nevídáno! To by tak hrálo, abych nesměla doma ani pípnout kvůli nějakým tulákům! Znáš je? Zná je někdo? On říká, to je má žena. Povídali, jeho žena! Já vím, jak to u takových poběhlíků chodí! Že se nestydíš pustit něco takového do domu!”
Isachar chtěl namítnout, že je pustil jen do chléva, ale nechal to pro sebe; měl totiž rád svůj pokoj.
“A ona,” pokračovala paní Dinah pohoršeně, “ona je v jiném stavu, abys to věděl. Prokristapána, ještě to nám tak chybělo! Jezus Maria, abychom tak přišli do lidských řečí! Prosím tě, kdes nechal hlavu?” Paní Dinah nabrala dechu. “To se rozumí, nějaké mladici ty neumíš říct ne. Když na tebe udělala ten svůj kukuč, tak ses mohl přetrhnout samou ochotou. Mně bys to neudělal, Isachare! Jen si ustelte, lidičky, je tam ve chlévě slámy habaděj – Jako bychom byli v celém Betlémě jenom my, kdo mají chlívek! Proč jim Šimonovic nedali otep slámy? Protože Šimonka by si to nedala od svého muže líbit, rozumíš? Jen já jsem takový ošlapek, že na všechno mlčím –”
Starý Isachar se obrátil ke zdi. Snad přestane, mínil; ona má trochu pravdu, ale dělat tolik řečí pro jednou –
“Brát cizí lidi do domu,” rozjímala paní Dinah ve spravedlivém hněvu. “Kdoví co je to zač? Teď abych celou noc strachem nezamhouřila oka! Ale to ti je jedno, viď? Pro lidi ty všecko, ale pro mne nic! Abys ty vzal jednou jedinkrát ohled na svou udřenou a churavou ženu! A ráno abych po nich ještě uklízela! Když ten člověk je tesař, proč není někde na práci? A proč zrovna já mám mít tolik trápení? Slyšíš, Isachare?”
Ale Isachar tváří ke zdi dělal, jako by spal.
“Panenko