Zápisky z mrtvého domu. Dostoyevsky Fyodor
Читать онлайн книгу.
míru těžko, a sice právě v týž okamžik. Sdělil jsem mu, čeho jsem se domyslil. Alej si vzdychnul a truchlivě se pousmál. Mně se líbil jeho úsměv, vždy něžný a srdečný. Kromě toho, když se pousmál, odkrýval dvě řady zubů jako perly, jichž kráse by mohla záviděti první krasavice celého světa.
„Řekni mně, Aleji; viď že's přemýšlel právě o tom, jak slaví u vás v Dagestaně dnešní svátek? Tam je asi veselo?"
„Ano," odvětil s nadšením a oči jeho zazářily. „Ale jak to víš, že jsem přemýšlel právě o tom?"
„Jak bych nevěděl! Co, je tam lépe než zde?"
„Ach, proč to říkáš …"
„Jaké květy u vás nyní kvetou, hotový ráj !"
„ O – ach! Raději nevzpomínej." On byl velice rozčilen.
„Poslechni, Aleji! Měl jsi sestru?"
„Měl, proč se ptáš?"
„Musí býti krasavicí, je-li podobna k tobě."
„Co já! Ona je taká krasavice, že v celém Dagestanu není krásnější. Ach jak krásna je moje sestra! Neviděl jsi takové krásy! I moje máť byla krasavice."
„A ráda tě měla matička?"
„Ach, co to mluvíš! Ona dojista zemřela nyní hořem pro mne. Já byl její zamilovaný syn. Milovala mne víc než sestru, více než všechny ostatní… Dnes ve snách ke mně přišla a plakala nade mnou."
Alej umlk' a ten večer nepromluvil už ani slova více. Ale od té doby vyhledával pokaždé příležitost, aby si mohl pohovořiti se mnou, ačkoli z úcty, kterou choval ke mně nevím proč, nikdy nezačínal mluviti první. Ale byl velmi rád, když jsem ho oslovil. Vyptával jsem se ho na Kavkaz, na jeho dosavadní život. Bratří mu nepřekáželi, aby se mnou hovořil, ano bylo jim to i příjemno. Ba, když pozorovali, že si čím dále, tím více oblibuju Aleje, sami se stávali ke mně laskavějšími.
Alej mně pomáhal při práci, posloužil mně, čím mohl, v kasárnách, a bylo viděti, že mu působí potěšení, mohl-li mně aspoň v něčem uleviti, nebo se mně něčím zavděčiti. V této jeho snaze, zavděčiti se, nebylo ani sebe menšího ponížení, ani vyhledávání jaké výhody, nýbrž byl to vřelý, přátelský cit, s nímž se přede mnou již netajil. On měl mimo jiné značné vlohy k různým mechanickým pracím; naučil se řádně prádlo šíti, boty spravovati, a později se přiučil, na kolik bylo možno, řemeslu truhlářskému. Bratří ho chválili a byli na něho hrdi.
„Poslouchej, Aleji," pravil jsem mu kdysi; „proč se nenaučíš čisti a psáti po rusky? Víš, jak se ti to může později hoditi zde v Sibiři?"
„Velmi rád bych. Ale u koho se mám učiti?"
„Což je zde málo gramotných? Chceš-li, já sám tě naučím!"
„Ach, nauč, buď tak dobrý!" Zdvihl se při tom dokonce na narách a prosebně složil ruce, pohlížeje na mne.
Dali jsme se do učení hned následujícího večera. Měl jsem ruský překlad Nového Zákona, knihu to, jež v trestnici nebyla zapovězena. Bez slabikáře, pouze z této knihy, naučil se Alej za několik neděl velmi dobře čísti. Za tři měsíce už rozuměl úplně spisovnému jazyku. Učil se ohnivě, náruživě.
Jednou jsme spolu přečetli celé „kázání na hoře". Zpozoroval jsem, že Alej některá místa onoho kázání vyslovuje jaksi se zvláštním citem.
Optal jsem se ho, líbí-li se mu, co četl?
Vzhlédl bystře na mne a ruměnec mu zbarvil tváře.
„Ó ano!" odpověděl. „Isa je svatý prorok, Isa mluvil boží slova! Jak je to krásné!"
„A co se ti nejvíce líbí?"
„To, kde praví: odpouštěj, miluj, neubližuj, a nepřátele miluj.
Ach, jak krásně mluví!"
I obrátil se k bratřím, kteří poslouchali náš rozhovor a počal jim horlivě cosi vypravovati. Rozmlouvali dlouho a vážně mezi sebou a kývali hlavami na znamení souhlasu. Pak se obrátili ke mně s vážně milostivým, to jest čistě musulmanským úsměvem, jejž velice miluju, a sice právě pro jeho vážnost, a dotvrdili, že Isa byl boží prorok a že činil veliké zázraky; že vytvořil ze hlíny ptáče, dechnul na ně a ptáče se dalo do letu… a že to i v jejich knihách napsáno. Mluvíce to, byli zcela přesvědčeni, že mně činí velikou radost, chválí-li Isu, Alej pak byl nad míru šťasten, že se bratří odhodlali a učinili mně onu radost,
Psaní také šlo neobyčejně dobře. Alej si opatřil papír – mně nedovolil, abych jej koupil za své peníze – péra, černidlo a za nějaké dva měsíce se naučil výborně psáti. To překvapilo dokonce i jeho bratry. Hrdost a spokojenost jejich neznaly mezí. Oni nevěděli, čím se mně mají odvděčiti. Při robotě, jestliže jsme náhodou pracovali pohromadě, jeden přes druhého mně pomáhali a pokládali si to za štěstí. O Alejoví ani nemluvím. Miloval mne snad tolik, jako bratry. Nikdy nezapomenu, jak odcházel z káznice. Odvedl mne za kásárnu, tam se mně vrhnul na krk a dal se do pláče. Do té doby nikdy mne nelíbal a neplakal. „Ty's učinil pro mne tolik, tolik jsi učinil," pravil, „že by otec můj, matka by pro mne tolik neučinila; ty's mne učinil člověkem, Bůh ti odplatí, a já na tebe nikdy nezapomenu…"
Kde as, kde je nyní můj dobrý, milý, milý Alej!
Kromě Čerkesů byla v našich kasárnách ještě celá skupina Poláků, tvořících zcela zvláštní rodinu, nikterak se skoro nestýkající s ostatními trestanci. Pravil jsem již, že pro své stranění se ostatních, pro svou nenávist k trestancům ruským byli sami také ode všech nenáviděni. Byly to povahy utýrané, choré; bylo jich celkem šest. Někteří z nich byli lidé vzdělaní; o nich promluvím zvlášť a podrobně později. Od těchto jsem za posledních let svého pobytu v káznici dostával časem nějaké knihy. První kniha, kterou jsem přečetl, způsobila na mne hluboký, podivný, zvláštní dojem. O těch dojmech budu vypravovali někdy zvlášť. Pro mne byly příliš zajímavý, ačkoli jsem přesvědčen, že mnohým budou zhola nepochopitelný. Avšak nezkusil-li člověk některých věcí, nemůže o nich souditi. Povím jen, že ujma v potřebách mravných působí hůře, než všeliké útrapy fysické. Prostý člověk, přijde-li do káznice, přijde do své společnosti, snad dokonce do společnosti pokročilejší, než je sám. Ztratil ovšem mnoho – rodný kraj, rodinu, všechno – ale společnost zůstává pro něho tatáž. Člověk vzdělaný, jemuž se podle zákona přisuzuje týž trest, jako člověku prostému, ztrácí často nepoměrně více, než tento. On musí potlačiti v sobě všechny své potřeby, všechny návyky; musí vstoupiti do společnosti, která mu nedostačuje, musí si přivykati dýchati jiným vzduchem… On je rybou, vytaženou z vody na písek … A proto často trest, vyměřený všem stejně po zákonu, stává se pro něho desateronásobně trapnějším. Toť pravda… ba i v tom případě, kdyby se vše týkalo pouze hmotných návyků, jichž se musí v trestnici vzdáti.
Poláci tedy tvořili zvláštní, uzavřenou skupinu. Bylo jich šest, a bydleli pohromadě. Ze všech trestanců naší kasárny měli rádi pouze jednoho žida, a to snad jen proto, že je bavil. Našeho židáčka měli ostatně rádi též jiní trestanci, ačkoli se mu rozhodně všichni bez výjimky posmívali. Byl sám jediný mezi námi a já si ani nyní ještě nemohu na něho vzpomenouti, abych se nemusil smáti. Pokaždé, když jsem na něho vzhlédl, přicházel mné na mysl Gogolův židáček Jankel z Tarasa Bulby, který když se svlekl, ubíraje se se svou židovkou na lože do jakési bedny, byl vždy hrozně podoben kuřeti. Isaj Fomič, náš židáček,